Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

II. zpěv

Ani pastýřka o nejpěknějším svátku
si neozdobí hlavu skvostnými rubíny
a neprokládá zlato leskem diamantů,
ale natrhá na louce krásných květů.
Tak nápěvem líbezná, leč slohem prostá,
nechť září bez pompy půvabná idyla,
nechť je bez příkras její nenucený vzhled
a liší se od pýchy nadutého verše,
její sladkost ať lahodí a líbí se.
velká slova však ať nikdy neděsí sluch.
Často však v tomto žánru bezradný autor
odhazuje zoufale flétnu i hoboj
a velikášsky v nespoutaném zápalu
uprostřed eklogy na trubku hlaholí.
V hrůze před ním Pán uprchne do rákosí
a nymfy v děsu ukryjí se ve vodách.
Jiný naopak těžkopádným jazykem
dá promlouvat sadům, jak se mluví na vsi,
jeho verš, plochý, hrubý, kouzla zbavený,
drží se při zemi a smutné se plazí:
jako by Ronsard na své venkovské šalmaji
stále jen broukal svoje gotické idyly,
pro něho bez rozdílu tónu znějí
Lykidas i Pierrot, Phylis a Toinon.

Cesta mezi krajnostmi bývá trnitá.
Sledujte Theokrita a Vergilia,
jejich lehký styl, jejž jim vnukly Grácie,
a ve dne v noci se jimi probírejte,
neboť jenom jejich verše vás naučí,
jak bez nízkosti může autor níž sestoupit,
jak opěvovat Floru, pole, Pomonu,
chválit sladké vábení radostí lásky,
změnit Narcise v květ, pokrýt Dafné korou,
nebo jakým způsobem může ekloga
učinit venkov či les hodným konzula,
taková je síla a půvab té básně.

Tónem trochu vyšším, nikoli však smělým,
plačící elegie v hávu smutečním
se zcuchanou kšticí naříká nad rakví,
vypravujíc radost a smutek milenců,
ve snaze vystihnout ty šťastné stavy
pobízí, hrozí, jitří, těší milenku:
nestačí být básníkem, nutno milovat.

Nenávidím ty autory, jejichž Múza
líčí svůj zápal vždy studeně a chladně,
moří se uměle a šílí rozvážně,
leč rýmují jak rozdychtění milenci.
Jejich sladká pohnutí jsou marnou frází:
umějí se vždy jen obtěžkat řetězy,
chválit svoje muka, opěvat svůj žalář
a hlásat rozepři smyslů a rozumu.
Tak tomu dřív nebylo a směšným tónem
Amor nekázal, jak má vzdychat Tibullus
či něžný Ovidius pět sladkým hlasem,
dávaje kouzelné důkazy umění.
V elegii nechť promlouvá samo srdce.

Óda s větším leskem, nemenší však silou,
stoupajíc k nebi ve ctižádostném vzletu,
bytuje ve svých verších nablízku bohům
a atletům v Pise otvírá závoru,
opěvá vítěze v prachu na konci drah,
vede Achilla v krvi k břehům Simoeidy
nebo sklání Escaut pod jhem Ludvíkovým.
Jindy jako včela, snaživá v svém díle,
pílí zas květy oslavit na pobřeží:
vypráví o tancích, hostinách a smíchu,
o polibku uloupeném ze rtů Íridy,
jež se trochu brání a přitom z rozmaru
jen chabě vzdoruje, než jí bude odňat.
Často bujný styl v ní běží nazdařbůh:
a krásný zmatek je projevem umění.
Pryč od těch básníků malátného ducha,
jenž i v zaujetí má didaktický řád;
ti chválí hrdinův skvělý postup vpřed,
jak suchý historik líčíce pouhý děj.
Bojí se na chvíli odklonit od něj zrak:
dřív než vezmou ztečí Dole, musí se vzdát Lille
a svým přesným veršem musí jako Mézeray
pobořit nejdřív opevnění v Courtrai.
Apollón s ohněm svým byl k nim vždycky skoupý.

Říká se, že jednou prý ten rozmarný bůh
si předsevzal popíchnout francouzské poety
a vymyslel si strohé zákony sonetu;
chtěl, aby ve dvou čtyřverších stejné míry
rým s dvěma zvuky osmkrát udeřil v sluch
a šestice veršů uměle sestavených
dělila se do dvou trojverší dle smyslu.
Zejména z této básně vyhostil volnost
a sám změřil počet veršů i kadenci;
zakázal, aby verš slabý měl tam přístup
a slovo vyřčené se smělo opakovat.
Navíc jej vybavil i výsostnou krásou:
sonet bez vady sám předčí dlouhou báseň.
Těžko však básníci se o něj snaží,
tento šťastný fénix není k nalezení.
Sotva u Gombaulda, Maynarda či Mallevilla
lze obdivovat dva nebo tři z tisíce.
Zbytek je tak málo čten jako Pelletier,
jenž má od Sercyho na krok k hokynáři.
Aby se smysl vtěsnal do daných mezí,
je míra vždy příliš dlouhá nebo krátká.

Epigram volnější v omezeném tvaru
bývá jen vtip ozdobený dvěma rýmy.
Pointa, již naši autoři neznali,
byla z Itálie přinesena až k nám.
Lid obecný, oslněn jejím pozlátkem,
dychtivě běhal za jejím novým vábením.
Přízeň publika lákala její smělost
a ten bujný zástup pak zaplavil Parnas.
Nejdříve jí byl nakažen madrigal;
pak jí byl hrdý sonet rovněž zasažen,
tragédie si v ní našla zalíbení,
elegie získala ozdobu pro svůj bol,
hrdina na scéně hleděl se jí pyšnit,
bez pointy milenec nevydá ani vzdech,
všichni pastýři jsou ve svých nových nářcích
pointě věrnější více než svým kráskám;
každé slovo mělo vždy dvě různé tváře:
próza ji přijala stejně jako verše;
obhájce od dvora jí naježil svůj styl,
kazatel pojal ji do Evangelia.
Potupený rozum konečně však prozřel:
aby ji vyhostil navždy z vážné řeči
a veřejně ji prohlásil za bezectnou,
z milosti jí ponechal místo v epigramu,
jen když její důvtip přitom vhodně zazní,
vozí se po myšlence, nikoli po slovech.
Tak na všech stranách nepořádky ustaly,
jen u Turlupinů lze spatřit doposud
nejapné žertéře, ty šašky ubohé,
staré milovníky hrubých slovních hříček.
Bývá to Múza jen nepříliš zjemnělá,
která si pohrává laškovně se slovem,
aby zneužila překroucený smysl;
střežte se tohoto směnného výstřelku
a nesnažte se vždy lacinou pointou
brousit od ocasu bláznivý epigram.
Každá báseň se skví jen svou vlastní krásou.
Rondel, původu galského, má prostotu.
Balada, podřízená starým maximám,
často vděčí za svůj lesk rozmaru rýmů.

Madrigal, prostší a vznešenější spádem,
vydechuje sladkost, něhu, lásku.

Touha ukázat se, avšak neuškodit,
ozbrojila Pravdu satirickým veršem.
Lucilius jako první ho použil,
neřestem Římanů nastavil zrcadlo,
stavěl pokornou ctnost nad vzpupnou nadutost,
počestného chodce nad bohatce v nosítkách.
Horatius břitkost posílil hravostí,
nikdo nebyl pyšný či hloupý beztrestně;
a běda jménu stiženému kritikou,
které ve verši by nerušilo metrum.
Persius do veršů sevřených, leč temných,
zamanul si vtěsnat méně slov než smyslu.
Juvenal, vychován ve školním lomozu,
dohnal do krajnosti sžíravou nadsázku.
Jeho díla, jež jsou plná hrozivých pravd,
navzdory tomu jiskří vznešenou krásou:
jednou ve spisu, který pochází z Capri,
rozbíjí uctívanou sochu Seiana;
jindy pohání před radu senátory,
bledé pochlebníky lstivého tyrana;
nebo popisuje latinskou zhýralost,
když římským nosičům prodá Messalinu,
jeho žhoucí dopisy oslnivě září.

Těchto starých moudrých mistrů důvtipný žák
Régnier jediný, odchován jejich vzorem,
ve starém stylu má zase nový půvab.
Jen kdyby jeho verš nepohoršoval stud
a nečpěl místy, jež navštěvoval autor,
a kdyby smělostí svých cynických rýmů
tak často nepobuřoval ctnostné uši!
Latina ve slovech jen porušuje čest,
i francouzský čtenář chce být respektován;
svévolnost nečistého zvuku jej uráží,
pokud cudné slovo nezmírňuje obraz!
Já žádám v satiře ducha upřímnosti,
prchám však před smělcem, který jen káže mravnost.

Jedním tahem pera, plodícím bonmoty,
Francouz, rodem šprýmař, vytvořil vaudeville,
jenž mile dotěrný, doprovázen zpěvem,
jde od úst k ústům a cestou se stále šíří.
V těchto verších kvete francouzská svoboda:
dítě potěšení, jež chce vyrůst pro radost.
Přesto jako nebezpečný posměváček
neberte Boha jako námět lehkovážný.
Nakonec všechny ty hry, jež haní Boha,
mohou přivézt smíška až na popraviště.
V písních ie nezbytný vkus a zdravá míra,
i když inspirují občas Múzu hrubou,
jež vnukne chabý kuplet Linièrovi.
Pro pouhé štěstí, jež vás svedlo k básnictví,
však nenechte se opojit hloupou pýchou.
Často autor pyšný na svůj popěvek
rád by se snad považoval za básníka.
A neusne, dokud nevytvoří sonet,
každé ráno zplodí šest básní načisto.
A jaký zázrak při té pošetilosti,
že hned, co vytiskne svoje hloupé snění,
se nechá zpodobnit na přední stranu rakve
s věncem z vavřínu, jejž zhotovil sám Nanteuil.