Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

III. zpěv

Není žádný had ani odporná obluda,
jenž v krásném hávu by nemohl se líbit.
Jemným tahem štětce líbezné umění
i z věci šeredné učiní věc pěknou.
Aby nás zmámila, tragédie v slzách
dala promluvit bolu Oidipa v krvi,
vyjádřila zmatek Oresta otcovraha,
pro naši potěchu dohnala nás k pláči.

Nuže vy, kdo horujete pro divadlo,
pojďte se o ně přít ve vznešených verších,
zdali chcete na jevišti uvést dílo,
na něž celá Paříž bude pět svou chválu
a jež, stále krásné a stále v oblibě,
bude i po dvaceti letech žádáno?
Nechť ve vašem díle vášnivé pohnutí
jde za srdcem, jež rozpaluje a sžírá.
Pokud krásným hnutím příjemná zuřivost
nás dosti nenaplňuje sladkou hrůzou
či nebudí v duši kouzelné dojetí,
pak s marnou učeností rozvíjíte scénu:
vaší chladnou úvahou se jen odradí
divák, který není ochoten k potlesku,
a lopotou vaší marné rétoriky
znavený právem usne nebo vás odsoudí.
Hlavním tajemstvím je líbit se a dojmout,
nalézt děje, jež by mne mohly poutat.

Ať promyšlený děj od prvních veršů
nenásilně srovná uváděný námět.
Je mi k smíchu herec, jenž se vyjadřuje mdle,
nedokáže zkraje hned vyložit svůj záměr,
a rozplétaje pracně spletenou zápletku,
z potěšení pro mne udělá únavu.
Raději by měl prostě uvést své jméno
a říci: "Jsem Orestés či Agamemnón",
než aby líčil množství zmatených nádher,
nic neřekne k duchu, jen ohlušuje sluch:
námět nikdy není vyložen dost záhy.

Ať je místo děje pevně vymezené.
Jeden autor od Pyrenejí bez studu
do jediného dne shrnul řadu kroků:
pak často hrdina té neumělé hry,
dítě v prvním dějství, je starcem v posledním.
My však, které svým zákonem váže rozum,
chceme, aby dovedně rozvíjel se děj,
aby jedno místo, jeden děj, jeden čin
udržely hlediště do konce plné.

Divák nepřijme, co není hodno víry,
pravda může však být pravděpodobná,
absurdní div nemá pro mne přitažlivost:
duch se nedojme tím, čemu nelze věřit.
Co není na scéně vidět, nechť se popíše:
očima snad bychom snáz uchopili věc,
avšak jsou předměty, jež soudné umění
přiblíží pouze sluchu a vzdálí zraku.

Nechť zápletka stoupá výjev od výjevu,
na vrcholu však ať rozuzlí se snadno.
Duch necítí se nikdy více zasažen,
než když v námětu zahaleném zápletkou
se záhada promění v poznanou pravdu
a nakonec dostane nečekanou tvář.

Tragédie zprvu beztvará a hrubá
byla jen pouhý sbor, při němž každý tančil
a na boha vína prozpěvoval chválu
v touze přivolat úrodné vinobraní.
Tak víno a rozkoš probouzely ducha
a nejlepšímu pěvci byl cenou dán kozel.
Snad první byl Thespis, kdo potřísněn révou
prováděl po vsích bujné blázniviny,
a naloživ převlečené herce na vůz,
bavil zvědavce tou novou podívanou.
Aischylos do chóru uvedl postavy
a příhodnější maskou jim zakryl tváře,
na prkna divadla usadiv diváky,
přivedl herce obuté do střevíců.
Konečně Sofoklés, rozvinuv génia,
rozmnožil nádheru, povýšil harmonii,
zaměstnal zpěváky po celý čas děje,
zjemnil výraz veršů doposud kostrbatých
a vdechl jim tak božskou řeckou vznešenost,
k níž nikdy nedospěla římská slabost.
Divadlo, jež zbožní předkové haněli,
bylo u nás dlouho neznámou radostí.
Říká se, že skupina prostých poutníků
veřejně v Paříži hrála prý poprvé;
přihlouple snaživá ve své prostotě
předváděla Pannu i Boha z piety.
Vědění nakonec přemohlo neznalost,
zjevilo nemoudrou zbožnost podobných snah,
zavrhlo ty neučené kazatele.
Vrátil se Hektór, Andromaché, Ílion,
herci odložili svou antickou masku,
housle nahradily sbor a také hudbu.
A potom láska s něžnými pohnutkami
ovládla divadlo, jakož i romány.
Citlivé líčení milostných vzplanutí
je nejjistější cestou, jež vede k srdci.
Ukažte tedy zamilované hrdiny;
nedělejte z nich však přihlouplé pasáčky:
Achilles miluje jinak než Filénos či Thyrsis,
též Cyrus není Artamenés.
Nechť tedy láska, přemožená výčitkami,
se spíš než jako slabost jeví jako ctnost.
Střezte se malosti hrdinů z románu,
velkým srdcím však dopřejte pár slabostí.
Achilles bez hněvu by vás jen odradil,
vidím jej raději v slzách pro pohanu.
U těchto malých chyb, které nám vylíčí,
duch se pokaždé rád skloní před přírodou.
Nechť je takto ve vašich spisech určeno:
ať je Agamemnón hrdý, pyšný, chtivý,
ať Aeneas chová k bohům přísnou úctu.
Ať každý zachová si vlastní povahu,
zkoumejte dobový obyčej kraje,
i podnebí často mění založení.

Nechtějte tedy dávat, jako v Klélii,
francouzskou podobu staré Itálii;
Říman ať není líčen jak naše vlastní tvář,
Brutus jako floutek a Cato jak elegán.
V nemravném románu lze leccos odpustit;
a při rychlé četbě smyšlenka pobaví;
přílišná strohost by nebyla na místě:
jeviště však žádá si jen přísný rozum
a nechť se zachovává náležitý řád.
Chcete-li vytvořit původní postavu,
ať tedy ve všem svému vzoru odpovídá
a ať od počátku do konce je stejná.

Často samolibý dramatik bezděky
tvoří své hrdiny jen sobě podobné:
pro Gaskoňce hájí gaskoňskou povahu;
Calprenède mluví stejně jako Juba.
Naše přirozenost je však měnlivá a moudrá,
každá vášeň hovoří jiným jazykem:
hněv je hrdý a žádá si vzletná slova,
skleslost však promlouvá řečí méně vznosnou.
Před Trójou v plamenech zoufalá Hekuba
ať nám nepředvádí své plačtivé nářky
ani ať nelíčí nicotně, v jaké hrozné zemi
sedmi proudy se do Euxinu vlévá Tanais.
Všechny ty přívaly nedbalých výrazů
jsou jak slova zamilovaného řečníka,
vy však se raději sklánějte v bolesti.
Chcete-li mne rozplakat, sami plačte!
Velká slova, jichž má herec plná ústa,
nejdou od srdce, jež sklíčeno je bědou.

Divadlo, rodící nedůtklivé soudce,
je u nás mělké pole, obtížně se ujme:
buď tu dobude autor snadné vítězství,
či najde k pískotu ústa vždy ochotná.
Kdekdo jej nařkne, že je nadutý hlupák;
to právo se rozdává při vchodu u dveří.
Kdo se chce zalíbit, musí se ohýbat,
jednou se napřímí, jindy zas pokoří.
Na city vznešené musí být vždy plodný,
musí být rozhodný, příjemný, hluboký,
autor musí stále budit překvapení,
vždy přecházeje od nádhery k nádheře,
aby vše, co říká, podržela paměť,
aby vše zanechalo stálou vzpomínku,
tak se tragédie rozvíjí a hraje.

Dechem ještě širší epická poezie
ve výpravném příběhu dlouhého děje
se opírá o báj a žije smyšlenkou,
jejím jediným cílem je nás okouzlit.
Všechno má vlastní tělo, duši, ducha, tvář.
Každý rys povahy se v ní stává božstvem:
Minerva - obezřetnost, Venuše - krása.
A hrom už nemetají shůry oblaka,
leč Jupiter ve zbroji, jenž děsí zemi;
bouře, hrůzostrašná v očích námořníků,
toť lítý Neptun, krotící přívaly vod;
Echo už není zvuk, jenž rozechvívá vzduch,
nýbrž nymfa, jež oplakává Narcise.
Nuže v tomto umění svobodných představ
se básník obírá tisícem nápadů,
zdobí, vyzvědá, krášlí a zveličuje,
nalézaje přitom květy vždy rozvité.
Aeneovy lodi, které odvál vítr
a k africkým břehům je zavála bouře,
to je obyčejné, běžné dobrodružství
s nepříliš překvapivým zásahem fortuny.
Ale Juno, stálá ve svém protivenství,
jež pronásleduje zbytky Dionu,
Aloi, který je z Itálie vyhání,
otevřev divým větrům brány aiolské,
nebo lítý Neptun, vzpřímený na moři,
jenž pouhým slovem ztiší vodstvo i vítr,
vysvobodí koráby, vyrve je syrtám,
to věru udiví, uchvátí, upoutá.
Bez těch ozdob verš upadá a slábne,
poezie zmírá či se chabě plazí,
z básníka se stane nesmělý řečník
nebo mdlý vypravěč nudného příběhu.
Tu se mýlí naši zklamaní autoři,
nehledí-li si těch vyzkoušeních ozdob
v domnění, že za ně jedná Bůh a světci,
jako by bozi, vzešlí z představ básníků,
stále jen strkali čtenáře do pekel,
kde straší Astarot, Belzebub, Lucifer.
Pro křesťanskou víru hrozná mystéria
si nepotrpí na oživlé ozdoby.
Evangelium všude duchu nabízí
nutnost pokání a zasloužená muka
a z vašich smyšlenek je nepřípustná směs,
jež i svým pravdám dává podobu báje.
A jaký předmět mohou předložil očím
než ďábla, který povykuje do nebes,
chtěje snížit slávu našeho hrdiny,
a samému Bohu upírá vítězství!
Tasso, řeknete, v tom obstál s úspěchem.
Nehodlám nikterak se tady o to přít:
cokoli se však zveřejní k jeho slávě,
byl by svým dílem proslavil Itálii,
kdyby jeho slavný hrdina svou řečí
nebyl přivedl k rozumu i Satana
a kdyby Renaud, Argan, Tancrède se svou milenkou
nezahnali svým námětem jeho smutek.

Nechci však v křesťanském hávu vychvalovat
autora pohana, jenž se klaní modlám.
Avšak ve světském a líbezném líčení
neuchýlit se k bájeslovným obrazům
či vypovědět Tritóny z vodní říše,
odejmout Pánovi flétnu, Parkám nůžky,
zabránit Charónovi v bárce osudu,
aby jako pastýř převezl vladaře,
to vše znamená bouřit se úzkoprsé
a chtít se bez ozdoby líbit čtenářům.
Brzy pak zakáží zpodobňovat Moudrost,
zdobit Themidu pásem nebo vahami,
znázorňovat Válku s železnou čelenkou
nebo Čas, jenž prchá s hodinami v ruce.
A všude zbudou řeči modloslužebné
z liché snahy zapudit alegorii.
Ať tleskají svému zbožnému omylu,
my však zanechme líčení marné hrůzy
jako ti křesťané, již v bájných smyšlenkách
boha pravdy zaměňují s bohem lží.
Báj potěší ducha tisícem radostí
a šťastná jména jsou jak stvořena pro verš:
Odysseus, Orestés, ídomeneus,
Helena, Meneláos, Paris, Aeneas.
Jak divný plán pojal nevědomý básník,
jenž z tolika reků zvolí Hildebrandta!
Už pouhý zvuk jména, tvrdý a podivný,
učiní celou báseň směšnou či hrubou.
Chcete se jenom líbit a nikdy nenudit?
Zvolte si hrdinu, který nás zaujme,
vždy něčím skvělého, ctnosti nádherného,
ať v něm, byť s chybami, je všechno hrdinské,
jeho úžasné činy ať jsou hodny sluchu,
ať je jako Caesar, Alexandr, Ludvík,
ne jak Polyneikés a jeho lstivý bratr:
hrubé činy dobyvatele nás nudí.

Nechť váš námět není přetížený dějem.
Pouhý hněv Achillův, umně líčený,
bohatě naplní celou Íliadu.
Přemíra hojnosti ochuzuje látku.

Buďte živí a bystří při vyprávění,
bohatí a velkolepí při popisu,
musíte rozvinout eleganci veršů,
nepředvádějte však nízké okolnosti.
Nebuďte jako ten bloud, jenž líčí moře
a popisuje přitom vprostřed přívalů
Žida zachráněného ze jha zlých pánů,
dávaje pro názornost ryby do oken,
líčí pachole, jak běhá a skotačí,
"radostně matce podávajíc oblázek".
Takto jen na planých věcech ulpívá zrak.
Dejte svému dílu náležitý rozsah.

Nechť je úvod prostý a bez přehánění,
netřeba, abyste v sedle na Pégasu
volali na čtenáře hlasem hromovým:
"Opěvám vítěze nad vítězi země."
Čeho dosáhne autor takovým křikem?
Hora v bolestech nakonec porodí myš.
Spíše dám přednost autoru obratnému,
jenž nedává hned tak velikášské sliby,
sdělí však nenuceně, mírně, prostě, ladně:
"Zpívám o bojích a o tom zbožném reku,
jenž od frygických břehů po Ausonii
první pak dorazil na pole Lavinia!"
Jeho Múza ihned všechno neuchvátí,
bude dávat hodně, slibuje však málo,
brzy ji spatříte, jak koná zázraky,
pronášejíc věštby o sudbě Latinů,
líčíc Styx a Acherón v černém přívalu
a pak zas císaře, již bloudí v Elyseu.

Nesčetnými obrazy dílo nechť se skví,
ať vše má líbeznou podobu pro oči,
lze být zároveň velkolepý a milý,
nenávidím nudnou a ztěžklou nádheru,
mám raději Ariosta a jeho směšnou báj
než ty autory stále chladné a teskné,
kteří v svém žalu by nesnesli tu pohanu,
kdyby jim Grácie sňaly vrásky z čela.
Aby se líbil, jsa poučen přírodou,
cožpak by Homér Venuši odňal její pás?
Vždyť jeho kniha je bezedný poklad kouzel:
vše, čeho se dotkne, v zlato se promění,
vše v jeho rukou nabývá nový půvab:
vždy potěší a nikdy neunavuje.
Jen šťastná vřelost oživuje jeho řeč:
neutápí se ve zdlouhavých odbočkách,
aniž by dodržoval stanovený řád,
jeho námět se sám tříbí a rozvíjí,
vše odvíjí se nestrojeně a volně,
každý verš, každé slovo se váže k ději.
Milujte jeho sloh, a láskou upřímnou:
nalézt v něm potěchu přináší užitek.

Dokonalá báseň, jež postupuje vpřed,
nebývá z těch prací, jež vzniknou z rozmaru:
žádá si čas, péči, to lopotné dílo
nikdy nemohlo být jen školním cvičením.
Často však mezi námi neumělý básník,
jejž krásný oheň náhodou jednou spálil,
nadýmaje pak obluzeného ducha,
pyšně třímá v ruce héroickou trubku.
Jeho zchromlá Múza v pobloudilých verších
dál pozvedá se jen trhavě a ztěžka
a jeho zápal, bez učení a ducha,
zmírá při každém kroku na podvýživu.
Marně však divák, jenž chtěl by jím pohrdat,
vytýkal by mu jeho liché zásluhy,
neboť on sám, tleskaje chabému géniu,
udílí si chválu, která je mu upřena:
Vergilius nemá tolik invence,
Homér prý nemá smysl pro vznešenost báje,
a bouří-li se naše doba proti němu,
pak on se tedy odvolá k budoucnosti,
očekávaje, že snad jednou dobrý vkus
vynese jeho dílo slavně na světlo,
jeho hromady však v šeru u knihkupců
zoufale zápolí pak s červy a prachem.
Ponechme je tedy jejich zápolení
a bez otálení sledujme svůj námět.
Ze šťastných zdarů tragické podívané
vzešla v Athénách antická komedie.
V ní Řek, posměváček rodem, tisícem žertů
rozpustil jed svých pomlouvačných výpadů,
drzých útoků potměšilé radosti,
a moudrost, duch a čest se staly obětí.
Se souhlasem diváků posléze básník
kořistil na úkor svých nepravých zásluh,
a Sókratés, opěván sborem v Oblacích,
ve sprostém shluku lidu probouzel pokřik.
Až konečně byl zahrazen proud svévole,
úředník utekl se o pomoc k zákonu
a ediktem přiměl básníky k rozumu,
zapověděv vyznačovat jméno a tvář.
Divadlo pozbylo dávnou zarputilost,
komedie jala se smát bez úšklebků,
bez žluči a jedu se naučila kárat
a bez hany zalíbila se u Menandra.
Každý, mistrně líčen v novém zrcadle,
zřel se v něm rád, anebo se nepoznával:
tak lakomec se první směje obrazu
lakomce popsaného dle jeho vzoru
a tisíckrát nadutec chytře vylíčen
nerozpoznal podobiznu sebe sama.

Příroda budiž váš výlučný námět,
autoři, hledáte-li pocty v komičnu.
Kdokoli vyzná se v lidech a do hloubi
pronikl na dno tolika skrytých srdcí,
kdo ví, co je to marnotratník, lakomec,
čestný muž, ješita, žárlivec, podivín,
se zdarem na scéně je může předvádět,
dát jim žít, jednat a mluvit před naším zrakem.
Ukazujte všude jejich pravé obrazy,
ať je každý malován v životných barvách.
Příroda, plodná na rozmanité tváře,
v každé duši bývá představena jinak,
gesto ji odhalí, nicotnost prozradí:
každý duch však nemá oči, aby ji poznal.

Čas, který mění vše, mění i náš rozmar:
každý věk má své radosti, ducha i mravy.

Mladý muž, horkokrevný ve svých vzplanutích,
vždy snadno podlehne nátlaku neřestí,
je marnivý v řeči, přelétavý v touhách,
vzpurný k zábranám a bláznivý v rozkoších.

Zralejší mužný věk jeví se moudřejší,
vůči mocným zná se prosadit a mírnit,
ranám osudu dokáže odolávat
a dokáže snáze předvídat budoucnost.

Rozmrzelé stáří bez ustání šetří,
uchovává poklady, ne však pro sebe,
kráčí za svým cílem krokem mdlým, ledovým,
vždy litujíc dneška a chválíc včerejšek,
neschopno radostí, jimiž mládí plýtvá,
kárá v nich potěchy, jež mu věk upírá.

Nenechte promlouvat své herce nevhodně,
starce co mladíka, mladíka jako starce.
Pozorujte dvůr a poznávejte město:
obojí hojnou vám poskytne inspiraci.
Kdyby Molière dodal svému psaní lesk,
snad by pak jeho umění stouplo v ceně,
kdyby se méně družil s lidem a v ději
nedovolil svým postavám se pitvořit,
kvůli šaškům nepomíjel libé a jemné,
marně Terentia snoubí s Tabarinem:
ve směšném pytli, do nějž se Scapin halí,
nepoznávám už autora Misantropa.

Komično, nepřítel vzdychání a pláče,
nepřipouští ve verších tragickou bolest,
to však neznamená chodit na náměstí
a pokleslými řečmi tam bavit chátru.

Herci mají věru žertovat vznešeně,
aby se zápletky odvíjely zlehka,
aby děj spěl vždy tam, kam jej rozum vede,
a nikdy nezabloudil na pusté scéně,
aby se mírný styl pozvedal případně,
aby řeč plodná na náležitá slova
byla plna vášní ovládaných s kázní
a výjevy vždy jeden s druhým se vázaly.
K újmě pravého smyslu chraňte se jen bavit:
není radno odvracet se od přírody.
Obdivujte, u Terentia jak otcem
zamilovaný syn je veden k rozvaze,
jak ten milovník naslouchá jeho radám
a běží k milence zříci se svých vyznání.
To není podoba, jen obraz podobný,
hle milenec, syn a opravdový otec.
V divadle mám rád příjemného autora,
který, aniž se sníží v očích diváka,
získává rozumem, jejž nikdy nezapře,
avšak pouhý žertéř, dvojsmyslný, hrubý,
jenž pro potěchu druhých kydá jen špínu,
ať táhne z pódia po svých, kam se mu zlíbí,
bavit le Pont-Neuf svými pustými tlachy
a lokajům hrát ty svoje šaškoviny.