Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

I. zpěv

Marně vzhlíží troufalý autor k Parnasu
v touze dosáhnout výšin umění veršů;
k tomu, kdo nevnímá skryté hlasy nebes
a u jehož zrodu nesvitla hvězda,
je Foibos hluchý a Pégasos se mu vzpírá.

Vy, kdo hoříce tím nebezpečným žárem,
běžíte trnitou cestou písemnictví,
nestravujte se nad neplodnými verši,
nemějte za génia milovníka rýmů;
střežte se vábné šalby marné potěchy,
dlouho zpytujte svého ducha a síly.

Příroda je plodná na výtečné duchy
a umí dělit vlohy mezi autory:
jeden ve verších líčí milostný plamen;
druhý líbeznou čarou brousí epigram:
Malherbe může chválit činy hrdinovy;
a Racan Phylis, pastýře a lesy:
avšak duch, který se chválí a sebe ctí,
nepozná své vlohy ani sebe sama:
jako ten, jejž kdysi spatřili u Fareta,
jak uhlem čmárá verše po zdech hostince,
než odešel nepatřičně drzým hlasem
opěvat triumfální útěk Hebrejců
a vlekl se napříč pouští za Mojžíšem,
jenž se s Faraónem v moři utopil.

Ať je námět líbezný nebo vznešený,
nechť zdravý smysl vždy odpovídá rýmu,
neboť navzájem si odporují darmo;
rým je sluha, přísluší mu poslouchat.
Kdo se při jeho hledání nejdřív moří,
navykne ducha nalézat jej snáze;
bez námahy se skloní pod jhem rozumu,
nijak mu nebrání, slouží mu a jej sytí.
Je-li však ukrácen, může se i vzepřít,
aby jej dostihl, chvátá smysl za ním.
Milujte jen rozum: ať vždy vaše pero
u něho nalézá skvělost i hodnotu.

Kdekdo uchvácen nesmyslným nápadem,
vzdálen pak přímému smyslu, hledá jen myšlenku,
jako by se snížil v svých obludných verších;
Kdyby si myslel, co myslel si už jiný.
Tyto výstřelky přenechme Itálii:
třpytivou bláhovost falešného lesku.
Vše musí spočívat na zdravém rozumu,
avšak cesta k němu je kluzká a příkrá;
sotva z ní sejdeme, už se utopíme.
Na své poutí zná rozum vždy jen jeden směr.

Autor někdy příliš prostoupen svým předmětem
neopustí látku, dokud ji nevyčerpá.
Sotva spatří palác, už líčí průčelí,
poté váš provede po každé terase,
zde stoupá schodiště, tudy vede chodba,
tam balkón ozdoben zábradlím ze zlata,
počítá kulaté a oválné stropy,
"Hle zde jsou festony a tu je perlovec."
Přeskočím dvacet stran, abych dospěl k závěru,
a taktak, že zmizím zadem přes zahradu.

Nač je neplodná výřečnost těch autorů,
nezatěžujte se podružným detailem.
Vše, co je zbytné, je šeď, jež budí odpor,
přesycený duch to odmítne vzápětí.
Ten, kdo nezná míru, nenaučí se psát.

Však strach z jednoho zla přináší zlo horší,
verš až příliš chabý učiníte těžkým,
nechci být rozvláčný a stanu se temným,
jeden není zdobný, Múza však je nahá,
druhý, nechtěje se plížit, tápe v mlze.
Chcete si vysloužit náklonnost publika?
Nuže, měňte stále při psaní svoji řeč.
Styl příliš plochý a stále jednotvárný
září marně, protože nás ukolébá.
Vždyť málo čteme ty, kteří jenom nudí,
jednostejným tónem recitujíce své žalmy.

Šťasten, kdo zpívá lehkomyslným hlasem,
hned strohý, hned vzletný, milý a zas přísný!
Jeho spis je libý čtenářům i nebi
a bývá u Barbina obklopen kupci.
Můžeš psát cokoli, nebuď však přízemní.
Styl sebeméně vznosný žádá vznešenost.
Pohrdajíc vkusem, vtíravá burleska
nám omámila zrak, ta poutavá novota:
ve verších se hledá prostoduchý vtip.
I Parnas hlaholí jazykem tržnice,
rýmová licence odložila zábrany,
z převlečeného Apollóna je Tabarin
a tato nákaza postihla už venkov,
písaře, měšťany a také knížata.
Ten nejhorší žertéř je nyní obdivován,
ba i d'Assouci našel si své čtenáře.
Nakonec se však dvoru omrzel ten styl,
odmítl laciné výstřednosti veršů,
odlišil prostotu od plytkých šaškovin
a přenechal venkovu obdiv k Typhonovi.
Tento styl ať nikdy neposkvrní váš spis,
napodobujme Marotův nenucený žert,
burleska však patří kejklířům na Mostě.

Avšak nač hromadit, jak to činí Brébeuf,
když vrší na březích ve svojí Farsale
"mrtvých a k smrti jdoucích hory plačtivé".
Zvolte si lepší tón. Buďte prostí s mírou,
vznešení bez pýchy, příjemní bez falše.

Předkládejte čtenáři, co se mu líbí,
a kadenci suďte s největší přísností;
ať vždy ve verši smysl, jenž člení slova,
přeruší každý verš na způsob přerývky.
Dbejte, aby ukvapená samohláska
nenarážela na své cestě na jinou,
šťastná je vždy jen volba libozvučných slov.
Sřežte se nárazu odpudivých zvuků,
verš sebevíc hutný, myšlenka, byť vznešená,
jsou duchu vzdáleny, zraňují-li sluch.
Za prvních časů francouzského Parnasu
určoval veškeré zákony jen rozmar
a rým na konci bez ladu kupených slov
sloužil co ozdoba, počet i césura.
Villon první uměl v těch hrubých dobách
rozjasnit zmatené umění básnické.
Marot brzy po něm rozvinul baladu
i osmiverší a zrýmoval maškarády.
Vázaným refrénům podřídil rondely,
určil docela nové cesty rýmu,
až Ronsard později po jiném způsobu
vše rovnaje, vše zmátl, stvořiv své umění.
A přece dost dlouho přál mu šťastný osud,
znal antickou Múzu, jež pěla francouzsky,
poté však jakýmsi prapodivným zvratem
opadl z jeho slov pedantický nános
a ten hrdý básník klopýtl z vysoka.
Zdrženlivější byli Desportes i Bertaut,
až nakonec Malherbe jako první Francouz
dal naší poezii ten správný spád,
seznal moc slova vyřčeného v pravý čas
a vymezil Múze též povinnost a řád.
Jazyk, jejž napravil ten učený autor,
už hrubě neuráží váš pěstěný sluch.
S půvabem sloky přivykly si plynout,
jeden verš přes druhý už netroufal se chýlit.
Vše zákon ctilo a onen pravý vůdce
autorům doposud poslouží jako vzor.
Jděte v jeho stopách, chvalte tu čistotu
a napodobujte jeho šťastnou jasnost.
Pokud smysl veršů není k pochopení,
pak záhy můj duch se počne rozptylovat
a nesleduje toho, kdo se vzdaluje.
Jsou duchové, jejichž zatmělé myšlení
je napořád zahaleno hustou mlhou,
a svit rozumu je nikdy neprostoupí.
Tedy dříve nežli psát, naučte se myslet.
Vždyť myšlenku více či méně zmatenou
sleduje výraz nejasný či zřetelný.
Co dobře chápeme, jasně vyslovíme
a sama slova pak přicházejí snadno.
Při vašem psaní nechť uctívaný jazyk
při sebevětších výstřelcích je svátý.
Marně se snažíte o libozvučný tón,
je-li výrok pokroucen a obrat kulhá.
Můj duch neuznává pustý barbarismus
ani vyšinutou vazbu v dutém verši,
autor, byť božský, bez daru jazyka je,
ať dělá cokoli, vždy špatný spisovatel.
Pracujte v poklidu, i když vás žene čas,
a nenechte se štvát v pošetilém spěchu.
Pero kvapné, které ve svých rýmech pádí,
poznamená ducha míň než trocha úsudku.
Mám raděj bystřinu, jež po měkkém písku
loukou plnou květů pomalu se vine,
než proud, který z břehů vylitý se valí,
divoký a plný štěrku, blatným krajem.
Spěchejte pomalu a bez umdlení
vždy dvacetkrát svoje přehlížejte dílo
a bez ustání je stále znovu bruste.
Připisujte s mírou, zato hojně mažte,
nestačí, když v díle, jež se hemží chybami,
tu a tam zablýskne se duchaplný rys,
vždyť každá věc v něm musí mít svoje místo
a začátek i konec odpovídat středu.
Nechť části obratným způsobem skloubené
tvoří jeden celek z různorodých dílů.
Ať nikdy řeč odchýlená od námětu
nezajde daleko za blyštivým slovem.
Máte-li obavu ze soudu svých veršů,
buďte sami sobě přísnými kritiky.
Nevědomost ráda obdivuje sebe.
Jen vaši přátelé vás lépe posoudí
a vaše výtvory upřímně vyslechnou
jako důslední protivníci vašich chyb.
Odložte před nimi autorskou nadutost,
avšak vězte, že přítel není lichotník.
Tleská vám ten, kdo se vám posmívá.
Dávejte přednost radám, nikoli chvále,
lichotník se hned pokouší naladit hlas,
každý verš jej uvádí do vytržení,
vše je kouzelné, božské, nic mu nevadí,
jen skáče radostí a slzí v pohnutí,
zahrnuje vás bohapustou chválou.
Pravda nemá nikdy takto nadutou tvář,
moudrý přítel, vždy přísný a neúprosný,
vás nenechá v klidu s vašimi chybami,
neodpustí vám sebemenší nedbalost.
Najde správný spád pro špatně stavěný verš,
umírní přehnanost nadmíru pyšných slov.
Tu jej zarazí smysl, jinde zase věta:
"Vaše stavba, zdá se, je poněkud temná,
výraz je dvojznačný, nutno jej upřesnit" -
takto k vám hovoří opravdový přítel.
Avšak často autor zatvrzelý příliš
brání svoje verše, veden vlastním zájmem,
od počátku chopiv se práva obrany.
"Pravíte, že výraz pro ten verš je nízký.
Ach pane, k tomuto mějte shovívavost,"
řekne hned. - "Tohle slovo je příliš chladné,
vynechal bych je. - To je nejhezčí místo!
Ten obrat je špatný. - Ten zas hoden obdivu."
Tak si zachová vždy náležitý odstup,
kdyby slovo v jeho díle se vás mohlo dotknout,
je to jen důvod, aby je nevymazal.
Nicméně zdánlivě kritiku si hýčká,
máte prý nad jeho verši nesmírnou moc,
avšak ta krásná řeč, kterou vám lichotí,
je jen léčkou, aby vám je mohl přednést.
Pak vás opustí a spokojen svou Múzou
jde za hlupákem, aby si ho podmanil.
A najde jej snadno, vždyť hloupých autorů
plodí náš věk dost, i těch, kdo je velebí.
I bez těch, kdo přišli z města či venkova,
je jich u vévody a knížete zástup.
U dvořanů dílo sebevíc jalové
mělo za všech časů snaživé příznivce.
A abychom skončili jako v satiře šlehem:
hlupák najde vždy většího pro svůj obdiv.