Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Kapitola druhá

Ve které kapitán Žvanilkin vypráví o tom, jak se jeho první důstojník Sochor učil anglicky, a o některých příhodách z mořeplavby.

Seděl jsem takhle jednou ve svém kutlochu a už jsem toho měl, víte, zrovna dost. Rozhodl jsem se vzpomenout starých časů - a vzpomněl jsem. A vzpomněl jsem jich tak, že se až po celém světě zaprášilo ... Jo! Promiňte, nespěcháte teď nikam? To je výborné.
Tak tedy začneme pěkně po pořádku.
Byl jsem tehdy samozřejmě mladší, ale ne zas docela kluk. To ne. Měl jsem za sebou už nějakou tu zkušenost a nějaký ten rok. Jak se říká, mořský vlk, měli mě rádi, měl jsem pěkné postavení a řeknu vám bez holedbání, že po zásluze. Za takových okolností mi mohla být svěřena i ta největší loď. To je také dosti zajímavé. Ale v té době byla největší loď právě na moři a já nejsem zvyklý čekat; vykašlal jsem se na to a rozhodl se, že pojedu na jachtě. A řeknu vám přímo, že to není vůbec žádná maličkost pustit se jen tak na cestu kolem světa na dvoumístné plachetní kocábce!
Tak jsem začal hledat plavidlo, které by vyhovovalo zamýšlenému plánu, a představte si, že jsem je našel. Přesně takové, jaké jsem potřeboval. Jako by je pro mne stavěli.
Jachta sice potřebovala menší opravu, ale pod mým osobním dozorem ji dali do pořádku jedna dvě: natřeli, opatřili novými plachtami a stěžni, vyměnili obíjení. Zkrátili kýl na dvě stopy a zvýšili boky ... Zkrátka, dalo to trochu fušky. Ale zato pak to byla jachta jedna radost! Paluba čtyřicet stop dlouhá. Jak se říká: skořápka v moci oceánu.
Nerad moc mluvím předem. Zakotvil jsem plavidlo u břehu, přikryl je celtou a pustil se zatím do příprav na cestu.
Úspěch podobného podniku, jak víte, v mnohém závisí na složení mužstva expedice. Proto jsem zvlášť pečlivě vybíral svého spolucestujícího - jediného pomocníka a kamaráda na této dlouhé a obtížné cestě.
A musím přiznat, že mi štěstí přálo: ukázalo se, že můj první důstojník Sochor je člověk skvělých duševních kvalit. No, posuďte sám: vysoký sedm stop a šest palců, hlas jako parní siréna, mimořádná fyzická síla a odolnost. Při tom všem výborná znalost věci, překvapující skromnost - zkrátka vše, co potřebuje prvotřídní námořník.
Ale Sochor měl i jeden nedostatek. Jediný, ale závažný: naprostou neznalost cizích jazyků. Je to samozřejmě chyba vážná, ale to mě neodradilo.
Uvážil jsem situaci, posoudil, promyslil, rozvážil a nařídil Sochorovi, aby v nejkratší době ovládl hovorovou angličtinu. A víte, Sochor ji ovládl. Nebylo to sice bez obtíží, ale ovládl ji za tři týdny.
Zvolil jsem k tomu účelu zvláštní, dosud neznámou metodu vyučování: pozval jsem pro svého prvního důstojníka dva profesory, přičemž ho jeden učil abecedu od začátku a druhý od konce. A představte si, že ta abeceda Sochorovi moc nešla,hlavně výslovnost. Dnem i nocí studoval můj první důstojník Sochor obtížná anglická písmena. A neobešlo se to, víte, bez nepříjemností. Seděl třeba jednoho krásného dne u stolu a studoval deváté písmeno anglické abecedy - i.
"Aj... aj... aj..." opakoval ve všech tóninách stále hlasitěji a hlasitěji.
Uslyšela to sousedka, nakoukla dovnitř a vidí, že u stolu sedí statný chlap a křičí: "Aj!" To se ví, hned si pomyslila, že je to s chudákem zlé, a zavolala záchranku. Přijeli. Hodili na chlapce svěrací kazajku a já jsem ho druhý den jen stěží dostal z ústavu. Nicméně všechno dopadlo šťastně - přesně za tři týdny můj první důstojník Sochor podal hlášení, že oba profesoři s ním došli doprostředka abecedy, a tak že je tedy úkol splněn. Určil jsem odjezd ještě na týž den. Beztak jsme se zdrželi.
A tak konečně nastal dlouho očekávaný okamžik. Dnes by dost možná prošla taková událost bez povšimnutí. Ale tehdy byly takovéhle výpravy zvláštností. Senzace, abych tak řekl. A není tedy divu, že toho dne už od časného rána zástupy zvědavců zaplavily břeh. No, znáte to: prapory, hudba, všeobecný jásot. Postavil jsem se ke kormidlu a dal povel: "Vytáhnout plachty, uvolnit příď, kormidlo vpravo!"
Plachty vzlétly, rozepjaly se jako bílá křídla, nabraly vítr - ale jachta, představte si, stojí. Povolili úvaz na zádi - stejně se nehýbá. Nu, vidím, že se musím pro něco rozhodnout. A vtom zrovna plul kolem vlečný parníček. Popadl jsem hlásnou troubu a křičím: "Hej, vy tam, na remorkéru! Popadněte lano, k čertu!"
Remorkér táhne, supí, mydlí vodu za zádí, div se nepřevrátí.- a jachta ... ani se nehne. Co to má znamenat?
Najednou něco řuchlo, jachta se naklonila na bok a já jsem na okamžik ztratil vědomí. Když jsem se vzpamatoval, koukám - tvářnost břehu se úplně změnila, zástupy se rozprchly, na vodě se to hemží klobouky a čepicemi, opodál plave stánek se zmrzlinou. Obkročmo na něm sedí nějaký mladík s filmovacím aparátem a točí klikou.
A my máme na boku lodi celý zelený ostrov. Podíval jsem se - a všecko mi bylo jasné. Tesaři nedali pozor a použili čerstvého dřeva. A představte si, že během léta pustila jachta celým bokem kořeny a přirostla. A já se ještě divil, kde se na břehu vzaly takové krásné keříčky. Jo! Jachta byla důkladná, remorkér silný, lano pevné. Jak zabrali, smetlo to půl břehu i s těmi křovinami. Z toho vidíte, že odborníci mají pravdu, když nedoporučují na stavbu lodí čerstvé dřevo . Nepříjemná historie, jen co je pravda, ale naštěstí všecko dopadlo dobře, bez obětí.
Samozřejmě že jsem tohle zdržení neměl v plánu, ale nedalo se nic dělat. Byla to, jak se říká, vis maior - nepředvídaná okolnost. Musili jsme zakotvit a očistit boky. Jinak, chápete, je to trapné: když nepotkáš rybáře, vysmějou se ti ryby. Jak by to vypadalo - plout s vlastní zahradou!
Já i můj první důstojník Sochor jsme se s tím lopotili celý den. Namořili jsme se, upřímně řečeno, důkladně, promočili jsme se a prokřehli . Na moře se už snesla noc, na nebi se vyrojily hvězdy, na lodích odbíjejí půlnoc. Poslal jsem Sochora spat a sám jsem zůstal na stráži. Stojím a přemýšlím o obtížích a půvabech nadcházející plavby. A víte, zasnil jsem se, že jsem ani nezpozoroval, jak uplynula noc.
Ale ráno na mne čekalo hrozné překvapení: nejenže jsem tou havárií ztratil den - ztratil jsem i název lodi!
Možná že si myslíte, že název nehraje žádnou roli. Mýlíte se, mladý muži! Název pro loď je totéž co jméno pro člověka. Ostatně nemusíme chodit pro příklad daleko. Žvanilkin, řekněme, je krásné, zvučné jméno, ale kdybych byl nějaký Trkavský-Trkavec, nebo jednou jsem měl žáka, který se jmenoval Sysel - copak bych mohl počítat s takovou úctou a důvěrou, jaké se těším teď? Jen si představte: kapitán zámořské plavby Sysel. To je k popukám!
A právě tak je tomu s plavidlem. Nazvete loď HERKULES nebo BOHATÝR - ledové kry se před ní samy rozestoupí; ale zkuste nazvat loď NECKY, bude tak i plout a docela určitě se někde převrhne i za úplného bezvětří.
Proto jsem přebral a zvážil desítky jmen, než jsem se ustavil na názvu, který měla nosit moje krásná jachta. Nazval jsem ji POBĚDA. Pro slavnou loď slavné jméno! A tohle je přece jméno, s kterým lze bez ostychu brázdit všechny oceány. Objednal jsem měděná litá písmena a vlastnoručně jsem je upevnil na zádi. Byla naleštěná, že svítila jako oheň, až zrak přecházel. Na půl míle se už dalo přečíst POBĚDA - jméno hlásající vítězství.
A tak tedy toho neblahého dne, takhle k ránu, stojím na palubě sám. Na moři bezvětří, přístav se ještě neprobudil a na mne jde po bezesné noci dřímota . Najednou koukám - šine si to ke mně člun přístavní správy, připlouvá přímo k jachtě a - prásk na palubu balík novin. Ctižádost je samozřejmě do jisté míry nectnost. Ale všichni jsme lidé smrtelní, jak se říká, a každému je přece příjemné, když o něm píší v novinách. Jo! A tak Otevírám noviny a čtu:

Včerejší havárie při startu na cestu holém světa potvrdila znamenitě originální jméno, které kapitán Žvanilkin dal své lodi...

Přišel jsem poněkud do rozpaků, ale přiznám se, že jsem jaksepatří nepochopil, o čem je řeč. Popadnu druhé noviny, třetí. Vtom mi v jedněch padne do očí fotografie - v levém rohu já, v pravém můj první důstojník Sochor a uprostřed naše krásná jachta a titulek: Kapitán Žvanilkin a jachta BĚDA, na které se vydává...
Tu jsem teprv všechno pochopil. Běžel jsem se podívat na záď. Už je to tak - odtrhlo mi to dvě písmena: P a O.
Skandál! Nenapravitelný skandál! Ale nedalo se nic dělat - novináři mají dlouhé jazyky. Žvanilkina, kapitána POBĚDY, nezná nikdo, zato se však už celý svět dozvěděl o mé BĚDĚ.
Ale na dlouhé truchlení nebylo kdy. Od břehu zavál větřík, plachty se zatřepotaly, vzbudil jsem Sochora a začal zvedat kotvu.
A zatímco jsme pluli mořskou úžinou, volali na nás ze všech lodí jako naschvál: "Haló vy tam, na BĚDĚ, šťastnou plavbu!"
Škoda toho krásného jména, ale co naplat. Tak jsme tedy vyrazili na BĚDĚ.
Vypluli jsme na moře. Ani jsem se ještě nestačil vzpamatovat z toho rozhořčení. Ale přesto musím říci: na moři je krásně! Už staří Řekové neříkali nadarmo, že moře smyje z duše člověka každou bolest.
Plujeme. Klid, jen vlny šumí podél boků lodě, tu a tam vrzne stěžeň, a břeh mizí, rozplývá se za zádí. Trochu se ochlazuje, vlnky se čeří, odkudsi přilétli buřňáci a začal sílit vítr. V lanoví pracuje a hvízdá pravý mořský slaný vítr. Už zůstal vzadu poslední maják, břehů jako by nikdy nebylo, kolem jen moře; kam oko dohlédne - všude moře.
Stanovil jsem kurs, předal velení Sochorovi, postál jsem ještě chvíli na palubě a pak jsem si šel dolů do kajuty na hodinku dvě zdřímnout před stráží. Darmo se U nás námořníků neříká: Nevyspání ještě užiješ dost a dost.
Sestoupil jsem dolů, vypil na dobré spaní skleničku rumu, lehl si na lůžko a usnul jako zabitý.
Za dvě hodiny čilý a svěží vystupuji na palubu. Rozhlédl jsem se kolem, koukl dopředu - a zatmělo se mi před očima.
Na první pohled to ovšem nebylo nic zvláštního - kolem stejné moře, stejní rackové, Sochor v naprostém pořádku drží kormidelní kolo - ale vpředu, přímo před přídí BĚDY, vyvstává nad obzorem jako šedivá nitka znatelný proužek břehu.
A víte, co to znamená, když břeh má být třicet mil zleva, a vy ho máte přímo před nosem? To je hotový skandál. Nepřístojnost.
Ostuda a hanba pro vás! Byl jsem ohromen, pobouřeni polekán. Co dělat? Věřte nebo ne, rozhodl jsem se otočit loď zpátečním směrem a vrátit se s ostudou, dokud není pozdě, k přístavišti. Protože plavit se s takovým pomocníkem - to si můžeš zajet, že se z toho nevyhrabeš, a zvlášť v noci.
Už jsem se chystal dát náležitý povel, už jsem si zhluboka nadechl, aby to vyznělo majestátně, ale vtom se naštěstí všechno vysvětlilo. Sochora prozradil nos. Můj první důstojník točil neustále nos doleva, dychtivě vdechoval vzduch a táhl se za ním.
Hned jsem všechno pochopil: v mé kajutě, na levoboku, zůstala odzátkovaná láhev skvělého rumu. A Sochor má mimořádně jemný čich na lihoviny; a tak ho to pochopitelně táhlo k láhvi. To se stává.
A když je to tak, pak se dá všechno napravit. Je to svého druhu zvláštní případ navigační praxe. Bývají takové případy, které věda opominula. Nic jsem se nerozmýšlel, sestoupil do kajuty a přenesl jsem nenápadně láhev na pravý bok. Sochorův nos se otočil jako kompas za magnetem, loď se poslušně rozjela patřičným směrem a za dvě hodiny nato najela BĚDA na původní kurs. Tu jsem postavil láhev vpředu ke stožáru a Sochor jel přesně podle kursu. Řídil BĚDU jako na drátkách, jenom jednou zvlášť labužnicky vdechl a zeptal se: "Christofore Bonifaťjeviči, neměli bychom napnout víc plachet?"
To byl věcný návrh. Souhlasil jsem. BĚDA ani předtím neplula špatně, ale teď letěla jako střela.
Tak takovouhle příhodou začala naše dálková plavba.