Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Kapitola první

Ve které autor seznamuje čtenáře s hrdinou a ve které se neděje pranic neobyčejného.

Navigaci v našem mořeplaveckém ústavu přednášel Christofor Bonifaťjevič Žvanilkin.
"Navigace," řekl hned při první hodině, "je věda, která nás učí volit co nejbezpečnější a nejvýhodnější mořské cesty, zakreslovat tyto cesty na mapách a řídit podle nich lodě ... Navigace," dodal ke konci, "je věda nepřesná. K tomu, aby ji člověk plně ovládl, je nezbytná osobní zkušenost, získaná praxí na zámořských plavbách ..."
A právě tento nikterak pozoruhodný úvod nám zavdal příčinu ke krutým sporům, rozdělil všechny posluchače ústavu na dva tábory. Jedni měli za to, a ne bez důvodu, že Žvanilkin není nikdo jiný než starý mořský vlk na odpočinku. Navigaci ovládal znamenitě, přednášel zajímavě, se zápalem, a měl bezpochyby značné zkušenosti. Zdálo se, že Christofor Bonifaťjevič doopravdy zbrázdil všechna moře a oceány.
Lidé však, jak známo, bývají různí. Jedni jsou nadmíru důvěřiví, druzí naopak mají sklon ke kritizování a k pochybnostem. Našli se i mezi námi takoví, kteří tvrdili, že náš profesor, na rozdíl od jiných navigátorů, nikdy moře ani nespatřil.
Na důkaz tohoto pošetilého tvrzení uváděli jeho zevnějšek. A ten skutečně nějak nebyl v souladu s našimi představami o udatném námořníkovi.
Christofor Bonifaťjevič nosil šedou rubašku přepásanou vyšívaným páskem, vlasy si hladce sčesával ze zátylku na čelo, nosil cvikr bez obruby na černé šňůrce, pečlivě se holil, byl malé zavalité postavy, hlas měl mírný a příjemný, často se usmíval, mnul si ručky, šňupal tabák a celým zevnějškem se podobal víc lékárníkovi na penzi než kapitánovi zámořské plavby.
A tak jsme jednou, abychom rozřešili náš spor, Zvanilkina poprosili, aby nám vyprávěl o svých dřívějších plavbách.
"Ale co vás vede! Teď na to není čas," namítl s úsměvem a místo řádné přednášky uspořádal mimořádnou písemku z navigace.
Když však po zvonění odešel s balíčkem sešitů pod paží, přestali jsme se přít. Od té doby už nikdo nepochyboval, že na rozdíl od jiných navigátorů získal Christofor Bonifaťjevič své zkušenosti doma a že nikdy žádnou dálkovou plavbu nepodnikl.
A tak bychom asi byli při tomto klamném mínění zůstali, kdyby se mi krátce nato, ale úplně nečekaně, nepoštěstilo uslyšet od Zvanilkina samého vyprávění o jeho neobyčejně odvážném cestování kolem světa, plném nebezpečí a dobrodružství.
Stalo se tak čirou náhodou. Tehdy po písemce Christofor Bonifaťjevič zmizel. Asi za tři dny jsme se dozvěděli, že cestou domů ztratil v tramvaji galoše, promočil si boty, nastydl se a ulehl. A doba byla zrovna perná: jaro, zápočty, zkoušky ... Sešity jsme potřebovali každý den. A tak mě jako studijního vedoucího vyslali k Žvanilkinovi do bytu.
Vydal jsem se tam. Našel jsem bez obtíží jeho byt a zaklepal. Zatímco jsem stál přede dveřmi, představil jsem si úplně jasně Zvanilkina obloženého polštáři a zachumlaného do přikrývek, z kterých vyčnívá nastuzením zrudlý nos.
Zaklepal jsem znovu, hlasitěji. Nikdo se mi neozval. Tak jsem stiskl kliku, otevřel dveře dokořán a - strnul jsem překvapením.
Místo skromného lékárníka na odpočinku seděl u stolu, zahloubán do čtení nějaké starodávné knihy, přísný kapitán v úplném vycházkovém stejnokroji se zlatými prýmky na rukávech. Kousal zuřivě ohromnou zakouřenou fajfku, po cvikru nebylo ani památky a šedivé rozcuchané vlasy trčely v chomáčích na všecky strany. Dokonce i nos, třebaže mu skutečně zrudl, měl teď Žvanilkin nějak solidnější a ze všech jeho pohybů byla zřejmá rozhodnost a odvaha.
Na stole před Žvanilkinem stál na speciálním podstavečku model jachty s vysokými stěžni a se sněhobílými plachtami, ozdobený různobarevnými praporky. Vedle ležel sextant. Ledabyle pohozený svitek map z poloviny zakrýval usušenou žraloci ploutev. Na podlaze se místo koberce rozprostírala mroží kůže s hlavou i s kly, v koutě se povalovala admirálská kotva s dvěma smyčkami zrezivělého řetězu, na stěně visel křivý meč a vedle něho lovecká harpuna. Bylo tam ještě všelicos, ale já si to nestačil prohlédnout.
Dveře vrzly. Žvanilkin zvedl hlavu, založil knížku nevelkou, dýkou, vstal, a kymáceje se jako za mořské bouře, šel mi vstříc,
"Velice mě těší. Jsem kapitán zámořské plavby Žvanilkin, Christofor Bonifaťjevič," pronesl hromovým basem, podávaje mi ruku: "Čemu vděčím za vaši návštěvu?"
Přiznám se, že jsem poněkud ztratil odvahu.
"Posílají mě, Christofore Bonifaťjeviči, chlapci ... kvůli sešitům ..." začal jsem nesměle.
"Promiňte," přerušil mě, "promiňte, nepoznal jsem vás. Zatracená nemoc mě připravila o veškerou paměť. Zkrátka stárnu, nedá se nic dělat. Jo ... tak říkáte, že si jdete pro sešity?" zeptal se Žvanilkin, sehnul se a začal něco přehrabovat pod stolem.
Nakonec odtamtud vytáhl štůsek sešitů a praštil do něho svou širokou chlupatou rukou, až se prach rozletěl na všechny strany.
"Tady, prosím," řekl, když si předtím hlasitě a od srdce kýchl, "všichni mají výbornou . Ano prosím, výbornou! Gratuluji! S úplnou znalostí nautiky poplujete brázdit mořské prostory ve stínu obchodní vlajky . Je to chvalitebné a k tomu ještě, víte, zajímavé. Ach mladý muži, co nepopsatelných obrazů, co nezapomenutelných dojmů vás čeká! Tropy, póly a plavba pod rovníkovým nebem ..." dodal toužebně. "Řeknu vám, že jsem po tom po všem blouznil, dokud jsem nepodnikl plavbu sám."
"Copak vy jste byl na moři?" zvolal jsem neuváženě.
"Jakpak by ne!" urazil se Žvanilkin. "Já? Já se něco naplavil! A jak, holenku. To byste koukal. Podnikl jsem svého druhu jedinou cestu kolem světa na dvoumístné jachtě. Sto čtyřicet tisíc mil! Těch přistání, těch dobrodružství. Ovšem teď je jiná doba. Změnily se obyčeje i situace," dodal po chvíli. "Mnohé, tak říkajíc, se teď jeví v jiném světle, ale přese všechno vám řeknu, když se tak člověk ohlédne zpět a ponoří do minulosti, musí přiznat - bylo na té cestě mnoho zajímavého i poučného. Je na co vzpomínat a o čem vyprávět! Ale posaďte se ."
S těmi slovy mi Christofor Bonifaťjevič přistrčil velrybí obratel. Usadil jsem se na něm jako na křesle a Žvanilkin začal vyprávět.