Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• přeložil Karel Milota

JEDNANÍ PRVNÍ

Pokoj v hejtmanově domě.

Výstup třetí

PŘEDEŠLÍ a BOBČINSKIJ s DOBČINSKÝM, vcházejí celí udýchaní

BOBČINSKIJ: Neslýchaná událost!
DOBČINSKIJ: Nečekaná novina!
VŠICHNI: Co je, co se děje?
DOBČINSKIJ: Netušené věci: přijdeme takhle do hospody...
BOBČINSKIJ (skočí mu do řeči): Přijdeme s Petrem Ivanovičem do hospody...
DOBČINSKIJ (skočí mu do řeči): Ale pardon, Petře Ivanoviči, já to řeknu.
BOBČINSKIJ: Ale ne, pardon, přece já to... pardon, pardon... vy ani nemáte to vyjadřování...
DOBČINSKIJ: A vy se spletete a něco vynecháte.
BOBČINSKIJ: Nevynechám, namouduši nevynechám. Tak už mě nepřerušujte, ať to můžu říct, nepřerušujte mě! Pánové, buďte tak laskaví a řekněte, ať mě Petr Ivanovič nepřerušuje.
HEJTMAN: Tak už mluvte, prokristapána, co se děje? Já mám srdce až v krku. Sedněte si, pánové! Vemte si židle! Petře Ivanoviči, tady máte židli.

Všichni se usazují kolem obou Petrů Ivanovičů.

BOBČINSKIJ: Pardon, pardon, já bych to vzal všechno popořádku. Hned jak jsem měl tu čest se s vámi rozloučit poté, co jste ráčil být sklíčen obdrženým dopisem, že ano, - no tak potom jsem zaběhl... ale prosím vás, Petře Ivanoviči, neskákejte mi do řeči! Já to přece všechno, ale všechno, ale všechno vím, že ano. Tak tedy já, jak ráčíte rozumět, jsem zaběhl ke Škatulkinovi. A poněvadž jsem nezastihl Škatulkina doma, že ano, tudíž jsem zašel tady k Ivanu Kuzmičovi, abych mu oznámil, jakou novinu jste dostal, no, a cestou od něho potkám Petra Ivanoviče...
DOBČINSKIJ (skočí mu do řeči): U boudy, co prodávají pirohy.
BOBČINSKIJ: U boudy, co prodávají pirohy. No, a jak tak potkám Petra Ivanoviče, hned mu povídám: "Slyšel jste, jářku, o té novině, jakou dostal Anton Antonovič z důvěryhodného pramene?" A Petr Ivanovic už o tom slyšel od vaší služky Avdoťji, když jste ji poslali, nevím pro co, k Filipu Antonoviči Počečujevovi.
DOBČINSKIJ (skočí mu do řeči): Pro soudeček na francouzskou kořalku.
BOBČINSKIJ (odstrkuje jeho ruku): Pro soudeček na francouzskou kořalku. Tak my jsme tedy šli s Petrem, že ano, Ivanovičem k Počečujevovi... Ale no tak, Petře Ivanoviči... netento... neskákejte mi do řeči, prosím vás, neskákejte mi do řeči!... Šli jsme k Počečujevovi a cestou Petr Ivanovič povídá: "Zajdeme, jářku, do hospody. V žaludku mám jak... od rána jsem neměl v ústech, žaludek se mi jen jen klepe..." že ano, tedy žaludek Petra Ivanoviče. "A hostinskému, jářku, přivezli zrovna čerstvé lososy, tak něco pojíme." Jen přijdeme do hospody, tak zrovna nějaký mladý pán...
DOBČINSKIJ (skočí mu do řeči): Slušného zevnějšku, ve vycházkovém obleku...
BOBČINSKIJ: Slušného zevnějšku, ve vycházkovém obleku, takhle přechází po lokále a v obličeji takový vám ostrovtip, ten výraz.. . tak si vede, a tadyhle (krouží si rukou okolo hlavy) spousta, spousta, spousta všeho. Já, jako když něco tuším, povídám Petru Ivanovičovi: "Tady mi, prosím pěkně, něco neštymuje." A Petr, že ano, Ivanovič hned zakýval prstem a přivolal hostinského, že ano, hostinského Vlasa, tři neděle je to, co mu žena porodila, a takový klučina šikovný to bude, povede hospodu po tatínkovi. A jak tak toho Vlasa přivolal, Petr Ivanovič se ho hned potichoučku ptá: "Kdopak je, jářku, ten mladý pán?", a Vlas mu hned odpoví: "To je," povídá mu... Ale tak mi neskákejte do řeči, Petře Ivanoviči, prosím vás, neskákejte mi do řeči; vy to tak nevypovíte, namouduši, vy si šlapete na jazyk; kolem jednoho zubu vám to šišlá, já to znám... "To je," povídá mu, "jeden mladý pán, úředník," - ano, prosím pěkně - "přijel z Petrohradu a jmenuje se, jářku, Ivan Alexandrovič Chlestakov, že ano, a jede prý, jářku, do Saratovské gubernie a prapodivně se, jářku, prezentýruje: už druhý týden tu bydlí, z hospody nevyjde, všechno si dává na dluh a ani kopějku nechce platit." Jak tohle povídal, mně se hned rozsvítilo. "Aha!" povídám Petru Ivanovičovi...
DOBČINSKIJ: Ne, Petře Ivanoviči, to já jsem povídal "aha!".
BOBČINSKIJ: Nejdřív jste to povídal vy a potom jsem to povídal taky já. "Aha!" povídáme s Petrem Ivanovičem. "A copak, že trčí tady, když ho cesta vede do Saratovské gubernie?" Ano, prosím pěkně. A tenhleten, to je právě ten hodnostář.
HEJTMAN: Kdo, jaký hodnostář?
BOBČINSKIJ: Ale ten hodnostář přece, o kterém jste ráčil obdržet tu relaci - ten revizor.
HEJTMAN: Co to říkáte, pánbůh zachraň! to není on.
DOBČINSKIJ: Je to on! Ani neplatí, ani dál nejede. Kdo by to byl, když ne on? A poštovskou ceduli má vypsanou do Saratova.
BOBČINSKIJ: Je to on, je, namouduši... Takový bystrozraký pán, všechno má hned v patrnosti. Viděl nás s Petrem Ivanovičem jíst rybu - to my hlavně proto, že Petr Ivanovic říkal o tom svém žaludku... jo, a on se nám jen takhle podíval do talířů. Úplně mě mráz obešel.
HEJTMAN: Bůh nás netrestej! Kdepak tam bydlí?
DOBČINSKIJ: V čísle pět, hned proti schodům.
BOBČINSKIJ: Zrovínka v tom pokoji, jak se loni seprali ti přespolní oficíři.
HEJTMAN: A už je tu dlouho?
DOBČINSKIJ: Ale čtrnáct dní. Na svatého Vasilije přijel.
HEJTMAN: Čtrnáct dní! (Stranou.) Ježíšku na křížku! Patroni zemští, stůjte při mně! V těch čtrnácti dnech jsem dal napráskat kaprálce! Arestanti nedostávali proviant! Po ulicích pastouška, svinčík! Ta ostuda! ta ubohost! (Popadne se za hlavu.)
ŠPITÁLNÍ RADA: Tak co teď, Antone Antonoviči? Pojedeme v plné parádě do hospody.
SOUDCE: To ne, to ne! Napřed měšťanosta, duchovenstvo, kupci; to zrovna v knize "Skutkové Johana Zednáře"...
HEJTMAN: Nene; jenom to nechtě na mně samotném. Ledacos mě v životě potrefilo, přešlo to, a ještě mi nakonec děkovali. Snad nás v tom pánbůh nenechá ani tentokrát. (K Bobčinskému.) Říkáte, že je mladý?
BOBČINSKIJ: Mladý, takových tři-čtyřiadvacet, nanejvýš o trochu víc.
HEJTMAN: Tím líp, mladého snáz prokoukneme. Horší by byl nějaký starý lišák, ale mladík bude mít všechno napsané na nose. Vy se, pánové, připravujte ve svých referátech, a já tam zajedu sám, nebo třebas tady s Petrem Ivanovičem, privátně, jako procházkou, obhlédnout, jestli se u nás špatně nezachází s cestujícími. Hej, Pendrekove!
PENDREKOV: Zde!
HEJTMAN: Běž honem pro komisaře; nebo počkej, tebe tu potřebuju. Řekni dole někomu, ať mi rychle sežene komisaře, a vrať se sem.

Strážmistr překotně odbíhá.

ŠPITÁLNÍ RADA: Jdeme, jdeme, Amosi Fjodoroviči! Doopravdy by mohl být malér.
SOUDCE: Ale čeho vy byste se bál? Narazíte pacientům čisté čepce, a bašta fidli.
ŠPITÁLNÍ RADA: Jo, kdyby čepce! Pacienti mají dostávat polívku z vloček, a zatím mi tam všude po chodbách tak smrdí zelí, že člověku div nos neupadne.
SOUDCE: To já jsem zas v tomhle směru klidný. Prosím vás, kdo by co hledal u okresního soudu? A kdyby i nakoukl do akt, hned ho přejde humor. Vždyť já už tu sedím na soudcovském místě patnáct let, a pořád, jak se podívám do nějakého protokolu - ale! jen takhle mávnu rukou. Ani sám Šalamoun by nepoznal, co je tam pravda a co ne.

Soudce, špitální rada, školní inspektor a poštmistr odcházejí, ve dveřích se srazí s vracejícím se strážmistrem.