Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• přeložil Karel Milota

JEDNANÍ PRVNÍ

Pokoj v hejtmanově domě.

Výstup první

HEJTMAN, ŠPITÁLNÍ RADA, ŠKOLNÍ INSPEKTOR, SOUDCE, POLICEJNÍ KOMISAŘ, LÉKAŘ, dva STRÁŽMISTŘI

HEJTMAN: Pozval jsem vás, pánové, abych vám sdělil velenepříjemnou zprávu: jede k nám revizor.
SOUDCE: Jaký revizor?
ŠPITÁLNÍ RADA: Jaký revizor?
HEJTMAN: Revizor z Petrohradu, inkognito. A ještě k tomu s tajnou instrukcí.
SOUDCE: To je nadělení!
ŠPITÁLNÍ RADA: No tohle nám ještě chybělo!
ŠKOLNÍ INSPEKTOR: Pane na nebesích! a dokonce s tajnou instrukcí!
HEJTMAN: Já jsem to snad tušil - dneska se mi zdálo celou noc o takových dvou divných krysách. Skutečně jsem v životě nic podobného neviděl: černé byly, enormní velikosti! přiběhly, zavětřily - a odběhly pryč. Tady vám přečtu dopis od Andreje Ivanovice Čmychova - vy, Artěmiji Filipoviči, ho znáte. Poslechněte si, co tu píše: "Nejmilejší příteli, kmotře a dobrodince (brumlá si polohlasem a očima rychle přebíhá řádky)... a vyrozumět tě." Aha, tady: "Spěchám kromě jiného vyrozumět tě, že přijel vládní úředník s úkolem zkontrolovat celou gubernii, zejména pak náš okres (významně pozvedne prst). Dověděl jsem se to od vysoce důvěryhodných osob, ačkoliv se onen člověk vydává za soukromníka. Jelikož vím, že máš jako každý jiný své vroubky, neb jsi člověk šikovný a nerad necháš něco ležet, když už ti to přijde pod ruku..." (zarazíse) no, jsme tu mezi sebou... "proto bych ti radil, aby sis dával pozor, ježto k vám může přijet každou chvíli, pokud už nepřijel a nezdržuje se někde inkognito... Včera jsem byl..." No, tady už začínají rodinné záležitosti: "...sestra Anna Kirilovna k nám přijela s manželem; Ivan Kirilovič ohromně ztloustl a pořád hraje na housle..." a tak dále a tak dále. Takže takováhle je situace!
SOUDCE: Ano. situace je to taková... divná, zkrátka divná. To jako kdyby nebylo samo sebou.
ŠKOLNÍ INSPEKTOR: A pročpak, Antone Antonoviči, nač to? Proč k nám posílají revizora?
HEJTMAN: Pročpak, pročpak! Už to bude nejspíš osud. (Vzdychne.) Zatím zaplaťpánbůh lezli inkognito do jiných měst; teď došlo na nás.
SOUDCE: Já myslím, Antone Antonoviči, že v tom budou subtilní a především politické příčiny. Totiž takhle: Rusko... že ano... hodlá vést válku, a tak ministerstvo, chápete, posílá úředníka, aby se přesvědčil, není-li někde nějaká velezrada.
HEJTMAN: Vy jste to tedy trefil! To je mi rozum! V okresním městě velezrada! Copak jsme tu zač, pevnost na hranicích či co? Od nás přece kdyby i tři roky na koni rajtoval, do žádné země nedojede!
SOUDCE: Ba ne, já váni řeknu, vy to netento... vy ne-to... Oni nahoře slyší i trávu růst - to nic nedělá, že jsou daleko, oni stejně mají všechno pod palcem.
HEJTMAN: Pod palcem nebo nad palcem, ale já jsem vás varoval, pánové. Podívejte se, ve svých záležitostech už jsem jistá opatření udělal, vám to radím taky. Zvlášť vám, Artěmiji Filipoviči! Nepochybně si ten cizí úředník bude přede?vším přát vidět sociální ústavy, které vy máte v referáte - takže zařiďte, aby tam bylo všechno jaksepatří: noční čepce ať jsou čisté a pacienti ať nevypadají jako vytažení z komína, jak jsou tak zvyklí chodit podomácku.
ŠPITÁLNÍ RADA: Což, to je ještě to nejmenší. Čepce, ty jim třeba můžeme dát i čisté.
HEJTMAN: No tak. A taky nad každou postel napsat latinsky nebo v jaké jiné řeči... to už je vaše záležitost, Kristiáne Ivanoviči - veškeré nemoci: kdy to kdo dostal, den a datum... Není hezké, když vám pacienti kouří tak silný tabák, že se člověk pokaždé rozkašle, jen tam vejde. A bylo by i lepší, kdyby jich tam neleželo tolik - to se pak hned myslí na špatnou péči nebo neschopného doktora.
ŠPITÁLNÍ RADA: Ó, pokud se léčení týče, to my s Kristiánem Ivanovičem jsme zavedli vlastní metodu: čím blíž k přírodě, tím lip - nákladné léky my nepoužíváme. Člověk je tvor jednoduchý: když má umřít, umře stejně, když se má uzdravit, tak se stejně uzdraví. On by se ostatně Kristián Ivanovic s nimi těžko dohadoval, když neumí rusky ani slovo.

Lékař ze sebe vyloudí zvuk poněkud připomínající hlásku "i" a trochu hlásku "e".

HEJTMAN: Vám bych rovněž radil, Amosi Fjodoroviči, abyste věnoval větší pozornost úředním místnostem. V tom vašem předpokoji, kam obyčejně přicházejí strany, si začali dozorci chovat husy s malými housaty, jen to tam člověku rejdí pod nohama. Ono sice domácí hospodářství je jistě pro každého věc chvalitebná a pročpak by se mu nemohl věnovat i takový dozorce, jenomže víte, na takovém místě se to nesluší. .. Už jsem vás chtěl upozornit dřív, ale pokaždé jsem nějak pozapomněl.
SOUDCE: Tak já to tedy hned dneska dám všechno poslat pod nůž. Kdybyste měl chuť, přijďte na oběd.
HEJTMAN: Kromě toho vypadá nehezky, když se u vás rovnou v úřadovně suší všelijaké hadry a přímo nad skříní s akty visí karabáč na psy. Já chápu, že jste myslivec, ale stejně bude lepší, když ho zatím uklidíte a někdy potom, až revizor odjede, si ho tam třeba zas můžete pověsit. A taky ten váš oficiál... jistě, vzdělaný člověk on je, ale táhne z něho, jako když zrovna vyšel z palírny - to taky není pěkné. Už jsem vám o tom chtěl dávno říct, ale ani nevím, co mi do toho pokaždé přišlo. Proti tomu známe prostředky, kdyby snad i měl, jak on říká, to aroma od přírody - třeba kdybyste mu poradil cibuli nebo česnek, nebo co já vím. V tomhle případě by mohl pomoci různými medikamenty tady Kristián Ivanovic.

Lékař ze sebe vyloudí stejný zvuk jako prve.

SOUDCE: Ba ne, to už z něj nikdo nevyžene - on říká, že ho maminka zamlada upustila na hlavičku, a od těch dob z něj trošku táhne kořalka.
HEJTMAN: No nic, to já jen pro pořádek. Pokud se týká těch vnitřních opatření a toho, čemu Andrej Ivanovic v dopise říká vroubky, nevím, co bych dodal. Vždyť co bychom si povídali: není člověka, aby neměl nějaké hříchy na svědomí. To už je tak od samého pánaboha zařízeno a ti libertini proti tomu nadarmo brojí.
SOUDCE: Čemupak říkáte vroubky, Antone Antonoviči? On není vroubek jako vroubek. Já řeknu každému upřímně, že přijímám úplatky, ale úplatky v čem? V ohařích štěňatech. To máte něco úplně jiného.
HEJTMAN: Inu, ve štěňatech nebo v čem jiném - pořád jsou to úplatky.
SOUDCE: A to zas ne, Antone Antonoviči. Takhle když, dejme tomu, někdo dostane kožich za pět set rublů a jeho žena lišku...
HEJTMAN: No, a co z toho, že vy přijímáte úplatky v ohařích štěňatech? Zato nevěříte v pánaboha, do kostela nezajdete jakživ; to já jsem přinejmenším v té víre pevný a v kostele bývám každou neděli. Ale vy... Kdepak, vás já znám - když vy začnete rozkládat o stvoření světa, člověku zrovna vstávají vlasy na hlavě.
SOUDCE: Ale já jsem k tomu přece došel sám od sebe, vlastním rozumem.
HEJTMAN: Víte, ono moc rozumu bývá někdy horší než vůbec žádný. Ostatně já jsem se o okresním soudu zmínil jen pro úplnost; popravdě řečeno, tam se sotva někdo někdy zajde podívat - to už je takový požehnaný koutek u pánaboha za pecí. Zato tuhle vy, Luko Lukiči, ano, vy jakožto školní inspektor se budete muset zvlášť podívat na naše učitele. Oni jsou to jistě učení lidé a vychodili všelijaké instituty, ale způsoby mají prapodivné, samozřejmě jistě spojené s jejich učeneckým stavem. Ten jeden například, no, s takovým macatým obličejem... teď si nevzpomenu na jméno, tak ten si neodpustí, hned jak se postaví za katedru, aby se nezašklebil, takhle (zašklebí se), a pak si rukou zpod kravaty nezačal hladit plnovous. To se rozumí, když takový ksicht udělá na žáka, tak ještě budiž - třeba se to tak nějak i patří, to já nechci rozsuzovat; ale uvažte sám, kdyby ho udělal na hosta - to by mohlo být moc zle, pan revizor, nebo kdo ještě, by si to mohl vyložit osobně. Z toho může vzniknout ošklivá patálie.
ŠKOLNÍ INSPEKTOR: Co já s ním ale mám dělat? Kolikrát jsem mu to říkal. Zrovna onehdy, když přišel do školy pan představený zemanstva, tenhle na něj vystřihl takový ksicht, že jsem to v životě neviděl. No jistě, on to udělal z upřímného srdce, ale já dostal důtku: cože prý vštěpujeme mládeži volnomyšlenkářství?
HEJTMAN: Právě tak vás musím upozornit na učitele dějepisu. Hlava je to otevřená, to je vidět, a vědomostí pobral sílu, jenomže on vykládá s takovým zápalem, že se nezná. Já jsem ho jednou poslouchal - no, dokud mluvil o Asyřanech a Babyloňanech, to ještě ušlo, ale jak došel k Alexandru Makedonskému, to se nedá vylíčit, co to s ním udělalo. Seskočil ze stupínku a vší silou prásk! židlí o zem. On ten Alexandr Makedonský, toť se ví, byl nějaký hrdina, ale proč hned rozbíjet židle? erár z toho má škodu.
ŠKOLNÍ INSPEKTOR: Jo, to je divous! Kolikrát už jsem mu to vytýkal... On vede pořád svou: "Dělejte si se mnou, co chcete, já za vědu třeba život položím."
HEJTMAN: Inu, takový už je ten nevyzpytatelný zákon osudu: inteligent je buď mazavka, nebo zas dělá ksichty, že smetana kysne.
ŠKOLNÍ INSPEKTOR: Pánbůh chraň mít v referáte tuhle osvětu! Ze strachu člověk nevyjde, kdekdo se do toho plete, kdekdo chce ukázat, že je taky inteligent.
HEJTMAN: To by ještě pořád nic nebylo, ale to inkognito zatracené! Najednou sem nakoukne: "Á, tady vás mám, hoši! A kterýpak, jářku, je tady soudce?" - "Práskin-Tláskin." - "Tak sem s tím Práskinem-Tláskinem! A kterýpak je tu špitální rada?" - "Brusinka." - "Tak sem s tím Brusinkou!" - Tohle je nejhorší ze všeho!