Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• přeložil Alfons Breska (1996, Dauphin; ISBN: 80-86019-08-X)
• dva fragmenty přírodně filozofické prózy německého novoromantického klasika
• Novalis rozvíjí poetickým stylem panteistické úvahy o přírodě, o jejím hlubokém řádu a kráse, ale i o jejích smrtících a temných stránkách; vyslovuje i naději a víru v lidské vědění a osvícenost, jež s poučením a zasvěcením dokáže přírodní síly pochopit a usměrnit

I. Učedník

Různými cestami jdou lidé. Kdo je sleduje a srovnává, uvidí vznikání podivných obrazců, jež bezpochyby náležejí k onomu velkému tajnému písmu, které spatřujeme všude: na křídlech, na vaječných skořápkách, v oblacích, ve sněhu, v krystalech a kamenných útvarech, na zamrzajících vodách, v nitru a v zevnějšku horstev, rostlin, zvířat, lidí, ve hvězdách nebeských, na dotýkaných a třených deskách smolných a skleněných, v pilinách kol magnetu a ve zvláštních konjunkturách náhody. V nich tušíme klíč tohoto zázračného písma, jeho mluvnici; leč tušení nechce samo nabýti pevných tvarů a zdá se, že ani nechce býti vyšším klíčem. Jako by alkahest rozléval se po smyslech lidí. Jen chvilkově zhušťují se jejich přání, jejich myšlenky. Tak vznikají jejich tušení, ale zakrátko splývá zase vše jako dříve před jejich zraky.

Z dáli slyšel jsem slova: nesrozumitelnost jest jen následek nerozumu; tento hledá, co má, a tudíž nikdy již nemůže nalézati. Nerozumějí jazyku, ježto jazyk sám si nerozumí, nechce rozuměti; pravý sanskrt mluví, aby mluvil, poněvadž mluvení jest jeho rozkoší a jeho podstatou.

Nedlouho nato pravil kdosi: Nijakého vysvětlení nepotřebuje Písmo svaté. Kdo mluví pravdivě, je pln věčného života a zázračně příbuzno pravým tajemstvím zdá se nám jeho písmo, neboť jest akordem z vesmírné symfonie.

O našem Mistrovi zajisté hovořil hlas, neboť on dovede sbírati rysy všude rozptýlené. Zvláštní světlo rozněcuje se v jeho očích, když před námi leží vznešená runa a on pátrá v našich zracích, zda i v nás vzešlo světlo, které učiní obrazec viditelným a srozumitelným.

Vidí-li nás smutnými, že nepomíjí noc, tu těší nás a slibuje vytrvalému, věrnému pozorovateli budoucně štěstí. Často nám vypravoval, kterak mu jako dítěti nedala pokoje touha, aby necvičil, nezaměstnával, neuspokojoval smyslů. Pozoroval hvězdy a napodobil v písku jejich obrazce, jejich postavení. Díval se nepřetržitě do vzduchového moře a neúnavně pozoroval jeho čistotu, jeho pohyby, jeho oblaka, jeho hvězdy. Sbíral si kameny, květiny, brouky všech druhů a srovnával je do řad co nejrozmanitěji. Všímal si lidí a zvířat, sedával na břehu mořském, hledal mušle. Obracel bedlivou pozornost ke svému nitru a ke svým myšlenkám. Nevěděl, kam ho pudila jeho touha. Když dospěl, toulal se světem, prohlížel si jiné země, jiná moře, nová ovzduší, cizí horniny, neznámé rostliny, zvířata, lidi; sestupoval do propastí, viděl, jak nánosy a pestrými vrstvami byla země vybudována, a hnětl hlínu v podivné útvary skalní. Pak nalézal všude jen známé mu předměty, leč podivně smísené, podvojné, a tak samy řadily se v něm často zvláštní věci. Všímal si záhy ve všem spojitostí, styků, shod. A záhy neviděl již ničeho osamoceného.
- Ve velké pestré obrazy shlukovaly se poznatky jeho smyslů: slyšel, viděl, hmatal a myslil zároveň. Radoval se, že svedl rozptýlené cizince. Hned byly mu hvězdy lidmi, hned lidé hvězdami, kameny zvířaty, mračna rostlinami, pohrával si silami a zjevy, věděl, jak a kde může se to či ono nalézti a zjeviti, a hledal tak sám ve strunách tóny a pasáže.
Co od té doby se z něho stalo, nezjevuje. Praví nám, že my sami, vedeni jím a vlastní zálibou, objevíme, co se s ním událo. Mnozí z nás odešli od něho. Vrátili se ke svým rodičům a naučili se provozovati nějaké řemeslo. Někteří byli jím vysláni, nevíme kam; vyvolil je. Někteří z nich byli zde teprve krátký čas, jiní déle. Jeden byl ještě dítě, sotva přišel, již chtěl mu přenechati vyučování. Měl velké tmavé oči blankytně modré hloubky, jako lilie třpytila se jeho plet a jeho kadeře jako světlé obláčky, když večer nastává. Hlas pronikal nám všem srdcem, byli bychom mu rádi darovali své květiny, kameny, péra, všechno. Usmíval se nesmírně vážně a nám bylo s ním zvláště blaze. Jednoho dne se vrátí, pravil Mistr a pak bude přebývati mezi námi, pak přestane vyučování.
- Vyslal s ním jistého učedníka, jehož nám často bylo líto. Vypadal vždy smutně, dlel tu dlouhá léta, nic se mu nedařilo, nenalézal snadno, hledali-li jsme krystaly nebo květiny. Do dálky viděl špatně, pestré řady dobře skládati nedovedl. Rozbil vše velice snadno. Nikdo však nedíval se a nenaslouchal s takou chutí a s takou rozkoší. Od nějaké doby - dříve než ono dítě vstoupilo do našeho středu - byl pojednou veselý a zručný. Jistého dne vyšel smuten, nevrátil se a nastala noc. Měli jsme o něj velkou starost; pojednou, za samého svítání, uslyšeli jsme jeho hlas v blízkém háji. Zpíval nadšenou, jásavou píseň; podivili jsme se všichni; Mistr zadíval se k východu zrakem, jakého již nikdy neuzřím. Učedník vstoupil záhy mezi nás a přinášel, s nevýslovnou blažeností v tváři, nepatrný kamének zvláštního tvaru. Mistr vzal ho do ruky a dlouho učedníka líbal, pak pohlédl na nás zvlhlýma očima a položil onen kamének na prázdné místo, jež bylo mezi ostatními kameny, právě tam, kde jako paprsky sbíhalo se množství řad.

Těchto okamžiků nezapomenu nikdy. Bylo nám, jako bychom byli měli mimochodem v našich duších jasné tušení tohoto zázračného světa.
I já jsem neobratnější než druzí a méně rády zjevují se mi poklady přírody. Leč Mistr je mi nakloněn a nechává mne seděti zamyšleného, když ostatní jdou hledati. Tak jako Mistrovi nebylo mi nikdy. Mne vede vše nazpět do mého nitra. Co kdysi pravil druhý hlas, pochopil jsem dobře. Mne těší podivuhodné skupiny a obrazce v sálech, avšak je mi, jako by to byly jen obrazy, závoje, ozdoby seskupené kolem božského zázračného obrazu, na který neustále myslím. Jich nehledám, v nich hledám často. Je to, jako by měly mi ukázati cestu, kde spí hlubokým spánkem Panna, po níž touží můj duch. Se mnou Mistr o tom nikdy nemluvil, ni já nemohu mu ničeho svěřiti, nedotknutelným tajemstvím zdá se mi to. Rád byl bych se otázal onoho dítěte, v jeho rysech shledal jsem příbuznost, rovněž zdálo se mi vše vnitřně jasnější po jeho boku. Kdyby bylo déle prodlelo, byl bych jistě více zvěděl v sobě. Snad bylo by se mi i nitro otevřelo, jazyk uvolnil. Rovněž rád bych byl odešel s ním. Nestalo se tak. Jak dlouho zde ještě pobudu, nevím. Zdá se mi, že tu zůstanu navždy. Ani se neodvažuji sám si to doznati, leč příliš vroucně vtírá se mi víra: jednou naleznu, co mne stále dojímá; ona je přítomna. Obcházím-li tu s touto vírou, jeví se mi vše jako vznešenější obraz, vstupuje se mnou do nového řádu a vše tíhne jedním směrem. Mně je potom vše tak známé, tak milé; co mi ještě připadalo zvláštní a cizí, je mi pojednou jako domácí nářadí.

Právě tato cizost je mi cizí, a proto mne vždy tato sbírka odpuzovala i vábila zároveň. Mistra nemohu a nechci pochopiti. Je mi právě tak nepochopitelně drahý. Vím, chápe mne, nikdy nemluvil proti mému cítění a mému přání. Spíše si přeje, bychom šli vlastní cestou, ježto každá nová cesta jde novými zeměmi a každá konečně vede zase k těmto příbytkům, k této posvátné domovině. I já tedy opíšu svůj obrazec, a pakli žádný smrtelník, dle onoho nápisu, neodhalí závoje, tu jest nám se snažiti, bychom se stali nesmrtelnými; kdo ho nechce odhalit, není pravým učedníkem sajským.