Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Úvod

Laskavý čtenáři, sotva je zapotřebí, abych se omlouval za to, že svěřuji tisku toto milostné a galantní vyprávění mladé patricijské dámy, z jejíchž prožitků, jak si troufám být jist, bude mít každý opravdový milovník chlípného čtení stejnou nebo i vyšší míru potěšení než tvůj pokorný služebník.
Hrdinka těchto pamětí patřila (běda, patřila!) k nejpůvabnějším a nejkouzelnějším příslušnicím svého pohlaví na britských ostrovech, byla obdařena neobyčejnou vřelostí povahy a tak mimořádnou nervní citlivostí, že byla zcela bezbranná před svůdným vlivem nejdelikátnějšího stvoření božího neboť Bůh stvořil člověka, to jest muže, k obrazu svému a jeho prvním přikázáním bylo: Milujte se a množte... (Genesis 1,28).
Přirozený pud našich dávných předků jim vnukl, že pohlavní obcování je ten nejpříhodnější způsob uctívání, jejž mohou nabídnout svým božstvům, a já vím, že ti z mých čtenářů, kteří nejsou bigotními křesťany, se mnou budou souhlasit, neboť rozhodně nemůže být žádným hříchem hovět přirozeným choutkám a co nejvíce se těšit z těch rozkošných pocitů, k jejichž prožívání nás Stvořitel tak bohatě vybavil.
Ubohé děvče! Nežila dlouho, a jestliže tak neúnavně využívala těch pár let svého motýlího života, kdo by po ní mohl hodit kamenem!
Zpracoval jsem toto vyprávění z útržkovitých zápisků, jež v útlém balíčku svěřila oddanému komorníku, který po jejím náhlém a předčasném skonu v mladém věku třiadvaceti let vstoupil do mých služeb.
Jako autor jsem si vědom, že neobratnost mého slohu může snad někoho poněkud urážet, avšak nicméně doufám, že má upřímná snaha poskytnout laskavým čtenářům potěšení z četby je mi dostatečnou omluvou.

Sebastian Melmoth

Kapitola I.

Můj milý Waltře, jak Tě miluji! Leč běda, nikdy se to nedovíš, dokud neodejdu navždy. Sotva si můžeš domyslet, když mne tak postrkuješ na invalidním vozíčku, jak něžná příchylnost zalévá srdce ubohé souchotinářky nad hrobem. Jak dychtím sát sladkosti lásky z Tvých rtů, hladit a laskat Tvůj mocný pyj a cítit v sobě jeho škubavé pohyby! To však se už nikdy nemůže stát a jediné vzrušení, jež mne ještě očekává, bude má smrt. Mohu jen vzdychat, když pohlížím do Tvé laskavé tváře, a tiše obdivovat nádherné rozměry mého miláčka, jež dokazuje ten velikánský svazek klíčů, co stále nosíš v kapse. Ty vskutku máš klíč klíčů, jehož žhavé přirážení by odemklo každou panenskou komůrku.
Je to bláznivý nápad, abych Ti tu vypsala historii některých mých milostných dobrodružství, avšak jedna z těch mála radostí, jež mi zůstaly, je hroužit se do vzpomínek na minulost a domnívat se, že opět prožívám ty vzrušivě pocity chlípných hrátek, jež mi jsou už odepřeny. Chovám tu naději, že vyprávění o mých bláznovstvích a ztřeštěnostech Tě aspoň trochu pobaví a přispěje k tomu, že na mne v příštích letech zcela nezapomeneš. Chtěla bych Tě, drahý Waltře, požádat, aby sis v duchu vždy představoval Beatrici Fuckinghamovou, až budeš v objetí svírat své budoucí milenky. Dělávala jsem to obdobně, kdykoli jsem nemohla dostat toho, po němž jsem toužila, ale nebývalo to často.
Můj důchod skončí s mou smrtí, a tak nemá smyslu, abych psala nějakou závěť, ale u těchto zápisků z mého života najdeš pár set liber, což jsou všechny mé úspory. Najdeš tam také hustou kadeř tmavohnědých chloupků, jež jsem pro Tebe ustřihla z huňaté kštice své hrmy. Jiní přátelé by snad ocenili spíše kučery z mé hlavy, ale Ty budeš mít suvenýr z posvátného místečka lásky.
Svého otce, markýze Fuckinghama, si vůbec nepamatuji. Ba dokonce pochybuji, zda mám opravdu tu čest považovat ho za rodiče, protože to byl vetchý stařík a ze soukromých dopisů, jež si posílali s mou matkou, vím, že si byl téměř jist, že za hezkou holčičku, jež mu porodila má matka, vděčí spíš urostlému lokajovi; v jedné poznámce praví přímo, že by mohl prominout cokoli, co se stalo, kdyby plodem jejích pletek s Jamesem byl syn a dědic, aby po jeho smrti nepřipadly statky a šlechtický titul jeho nenáviděnému bratranci, a žádal ji, aby ho nechala v klidu dál pěstovat celer a petržel, co by nakonec mohlo přivést věci více v soulad s jeho přáním.
Ubožák zemřel brzy poté, co napsal tento dopis, a moje matka, od níž jsem chytila tyhle hrozné souchotě, mne v útlém věku zanechala co úplného sirotečka s bídným důchodem dvacet tisíc liber a se šlechtickým titulem, pro nějž byla tato částka zcela nedostatečná.
Moji poručníci byli opatrní šetřílkové a v osmi letech věku mne poslali do školy; za školné a za školní potřeby vydali ročně kolem 150 liber, dokud neuvážili, že je na čase uvést mne do světa, takže můj malý kapitálek zatím nabyl na úrocích.
První čtyři roky školy proběhly bez zvláštních příhod; jen jednou za tu dobu se mi stala taková nepříjemnost, o níž chci vyprávět, neboť tehdy jsem poprvé zakusila pěkný výprask březovou metlou.
Slečna Birchová, ředitelka školy, byla sice dost shovívavá, avšak ráda udělovala tělesné tresty vždy, když se domnívala, že opakované přestupky by mohly vážně narušit kázeň a charakter jejích žákyň, kdyby okamžitě nezasáhla. Bylo mi tak kolem devíti let, když jsem našla zalíbení v kreslení různých obrázků na školní břidlicovou tabulku. Slečna Penningtonová, jedna z našich učitelek, byla mrzutá a přísná pětatřicetiletá stará panna a právě ona ve mně probouzela výtvarné schopnosti karikaturisty. Kresbičky tajně putovaly mezi žákyněmi a byly příčinou nemístného hihňání a značné nepozornosti při vyučování.
Jednoho odpoledne slečna Birchová usnula za stolkem a stará Pennka byla zaujata vyučováním. Posedla mne náhlá inspirace nakreslit dvě nestydané kresbičky: jedna z těch starých panen seděla na nočníku a druhá, sukni vyhrnutou, si ulevovala na louce.
První spolužačka, jíž jsem to ukázala, málem vyprskla smíchy, dvě další byly zvědavy na příčinu její veselosti a hned jí nahlížely přes rameno, když tu náhle, aniž jsem stačila tabulku vzít a obrázky setřít, stará Pennka se na tabulku vrhla jako jestřáb na myš a vítězoslavně nesla tu kořist slečně Birchové, jež se zatím probudila. Při prvním pohledu na ty necudnosti se nemohla ubránit úsměvu, ale okamžitě ho potlačila.
"Ta mladá dáma to musí odpykat, slečno Penningtonová," řekla slečna Birchová důstojně. "Už posledně zlobila s těmi svými hanbatými obrázky, ale tohle je opravdu příliš. Takhle by pokračovala dál - a tomu zabráníme. Zavolejte Susan, ať mi přinese březovou metlu! Musím jí ztrestat, dokud se mi pění krev, protože jsem příliš laskavá a mohla bych jí to ještě odpustit."
Vrhla jsem se na kolena, prosila jsem o milost a slibovala jsem: "Nikdy, už nikdy neprovedu nic takového!"
Slečna Birchová řekla: "Na důsledky jsi měla myslet, než jsi vůbec začala kreslit obrázky tak oplzlé! Pouhá představa, že jedna z mých mladých dam je schopna takových výtvorů, mne děsí. Nemohu dovolit, aby se ti v hlavě honily takové nepřístojné představy Snad se mi podaří je z tebe vymrskat.
Slečna Penningtonová se zlým pohledem zadostiučinění mne uchopila za zápěstí, čímž mě přinutila povstat, zrovna když se objevila Susan, statná macatá dívka kolem dvacítky, s hrozivě velkou metlou z březových proutků pečlivě svázaných červenou sametovou stužkou.
"Nuže, Lady Beatrice Fuckinghamová," pravila slečna Birchová slavnostně, "poklekni, vyznej svou vinu a polib metlu." Vzala metlu od Susan a napřáhla ji ke mne gestem královny, jež podává žezlo k políbení svému poddanému.
Ve snaze překonat nevyhnutelné a co možná přispět ke zmírnění trestu jsem poklekla a s nepředstíranými slzami viny v očích jsem ji prosila, aby byla tak shovívavá, jak jen jí její smysl pro spravedlnost dovolí, protože jsem si vědoma, že si zasloužím to, co se mnou hodlá provést, a že hluboce želím toho, jak jsem ji svou kresbičkou urazila a pohoršila. Políbila jsem metlu a odevzdala jsem se svému osudu.
Slečna Penningtonová řekla zlomyslně: "Hle, slečno Birchová, jak rychle vzbuzuje pohled na metlu pokryteckou lítost!"
A slečna Birchová dodala: "To docela chápu, slečno Penningtonová, ale snažím se sladit přísnou spravedlnost s milostí v pravý čas. A teď, ty nestydatá umělkyně, vyhrň si vzadu sukni a vystrč svůj zadeček k potrestání zaslouženému právem."
Chvějícíma se rukama jsem si vyhrnula sukni i spodničku; pak jsem si musela rozepnout i spodní kalhotky. Položily mne na lavici, Susan stála přede mnou a držela mi obě ruce, zatímco stará Pennka a francouzská vychovatelka, která právě vešla do třídy, mne držely každá za jednu nohu, takže jsem byla beznadějně ukřižovaná.
Slečna Birchová se s pohnutou vážností rozhlédla po třídě pomrskávajíc metlou: "Nuže, vy všechny mladé dámy, budiž vám toto zmrskání varováním. Lady Beatrice si zajisté zaslouží tuto potupnou ostudu za své nevkusné, ba měla bych upíše říci sprosté obrázky. A teď - švih - budeš - švih - ještě - švih kreslit - švih - něco - švih takového? Tumáš, tumáš, tumáš! To tě naučí! Ach, ty ječíš? Tumáš, přidám ti!" Březová metla byla vedena hrozitánskou silou. Moje jemná pokožka mne každým švihnutím pálila víc a víc. "Au, au, auvej! Pane Bože! Madame, slitování! Au, au, už nikdy, nikdy to neudělám! Aááh, áááh, to je k nevydržení!" Křičela jsem, ječela jsem, řvala jsem při každém švihnutí metly. Zmítala jsem se, kopala, ale nebylo to nic platno, jen jsem se úplně vyčerpala tou marnou snahou.
Slečna Birchová konstatovala: "Musíš to vychutnat do dna, aby ses polepšila, ty zpustlé děvče! Kdybych ti to prominula, brzy bys mi znemravnila celý ústav. Chachá, zadeček ti už pěkně napuchl, ale já ještě nejsem hotova!" A řezala mne se vzrůstající zuřivostí.
Zahlédla jsem její obličej, který obvykle býval bledý, ale teď se zruměnil vzrušením a její oči neobvykle jiskřily. "Chachá," pokračovala ve svém pedagogickém výkladu. "mladé dámy, střezte se mé metly, abych ji nemusela používat častěji! Jen pověz, lady Beatrice, jak se ti to libí? Jen řekni, ať všechny zvíme, jak je to hezké!" A při každém slově mne švihala zas a zas.
Bylo to hrozné. Měla jsem pocit, jako bych už byla rozsekaná na kousky, a metla pálila, jako by byla rozžhavená doběla. Zdálo se mi, že co nevidět už musím zemřít. Mé ječení přešlo v hysterický řev, jenž postupně slábl a přešel v temné skučení. Pak jsem zřejmě omdlela, protože už si nepamatuji nic než to, že jsem nabyla vědomí v posteli a můj ubohý zadeček mne pálil a škubalo mi v něm bolestí. Trvalo to celých čtrnáct dní, než zmizely všechny následky tohoto ukrutného mrskání.
Když mi bylo dvanáct, byla jsem zařazena ke starším dívkám. Dostala jsem veselou spolubydlící jménem Alice Marchmontová. Byla to hezká buclatá blondýnka s velkýma smyslnýma očima a s tílkem pevným a hladkým jako slonovina. Zdálo se mi, že se jí docela zamlouvám a hned druhou noc jsem spala v její posteli s ní. Líbala mne a muchlala tak milostně, že jsem z toho nejdřív byla poněkud zmatena, neboť si na mě dovolovala tolik, až mi srdce bušilo jako zvon, a přestože byla zhasnuto, cítila jsem, jak mi tváře planou studem, když mi na rty tiskla horké polibky, a jak mi šmejdila rukama po nejintimnějších partiích, chvěla jsem se jako sakura ve vichřici.
"Co se tak chvěješ, milá Beatrice?" tázala se. "Čeho se bojíš? Vždyť mi můžeš dělat totéž, je to tak krásné! Strč mi jazyk do úst, to je velký podnět k milování a já tě tolik chci milovat! Kde máš ruku? Sem, sem mi ji dej. Necítíš ty chloupky, jež mi začínají rašit na pipince? Tobě taky brzy porostou. Šimrej mě prstem na štěrbince, tady, přesně tady." A tak mne Alice uvedla do umění masturbace tím nejněžnějším milostným způsobem.
Můžeš si domyslet, drahý Waltře, že jsem byla učenlivá žačka, třebaže ještě tak mladá. Její dotyky mi bouřily krev, když mi sála jazyk, byla to slast. "Ach, ach! Přitlač, přitlač!" A pojednou jsem cítila, že mám prsty vlhké od něčeho horkého a lepkavého. Vášnivě mne zlíbala a najednou ochabla.
"Co je ti, Alice? Vždyť jsi mi potřísnila prst, ty hnusné děvče!" šeptala jsem, hihňajíc se. "Pojď a šimrej mě taky, začíná se mi to docela líbit."
"To je v pořádku, miláčku, jen mne stále miluj za to, že tě učím tak příjemným hrám," řekla, vsunula mi ruku mezi stehna a prostředníkem mě začala šimrat na štěrbince. Působilo mi to takové potěšení, že jsem si sotva uvědomovala, co se děje, a celou mne ovládl jakýsi sladce chlípný toužebný pocit. "Ach, ach! To je krásné! Ještě, ještě! Rychleji, přitlač!" Málem jsem omdlela rozkoší, když mne přivedla k mému prvnímu panenskému orgasmu.
Příštího večera jsme opakovaly tuto nemravnou zábavu a Alice odněkud vytáhla jakousi věc podobnou klobáse; bylo to vyrobeno z měkké kozlečí kůže a vycpáno pěkně dotvrda. Požádala mne, abych to do ní zasunula a pohybovala tím sem a tam. Ležela jsem na ní a ona mě třela jako předtím, a já jsem měla jazyk v jejích ústech. Byla to nádhera. Nemohu ti ani vypovědět, jak vyváděla, zdálo se, že jak pohybuji tím nástrojem, dohání jí to k vrcholné rozkoši, vzdychala a vzlykala a sténala: "Ach, ach, ááách! Můj milý chlapečku! Umrtvuješ mě tou rozkoší! A vyronila pozoruhodnou dávku milostné šťávy přímo na mou pracovitou ruku.
Když jsme se aspoň částečně zklidnily a vzpamatovaly, zeptala jsem se jí, co mínila tím, že mne nazvala svým milým chlapečkem.
"Ach, Beatrice," odpověděla, "už jsem příliš ospalá, ale zítra večer ti budu vyprávět svůj příběh a vysvětlím ti, čím to je, že moje pipinka je s to přijmout do sebe tuhle věc, zatímco ta tvoje ještě nemůže. Vzdělám tě trochu víc ve filozofii života, drahoušku. Teď mi dej pusinku a budeme spinkat."
Jistě si, milý Waltře, dovedeš představit, jak jsem byla zvědavá a nedočkavá. Sotva jsme zavřely dveře našeho malého pokojíku, zvolala jsem: "Tak Alice, honem do postele, hořím netrpělivostí vyslechnout tvůj příběh!"
"Uslyšíš ho, drahoušku, ale nech mne svléknout v pohodě. Nemohu přece do postýlky skočit jen tak, musím si zkontrolovat své něžné ochlupení. Jak se ti líbí, Beatrice? Svlékej se, měly bychom si je porovnat," řekla, shodila ze sebe poslední kousek spodního prádla a prohlížela si svou půvabnou nahotu ve velkém nástěnném zrcadle. Brzy jsem stála zcela nahá vedle ní.
"Máš rozkošně našpulenou pipinku, Beatrice," pronesla důvěrně, když pohlédla na můj mons Veneris. "Dokonale doplňujeme jedna druhou - já ji mám blond a ty budeš brunetka. Podívej se, moje chloupky povyrostly už na půl palce!" Zdálo se, že to nebude mít konce, a pozbyla jsem trpělivosti. Navlékla jsem si noční košili, vlezla jsem do postele a prohlásila jsem, že slib o vyprávění příběhu nebyl nic než pustá lež a že už jí nikdy nedovolím aby mne milovala, dokud neukojí mou zvědavost.
"To od tebe není hezké, že pochybuješ o mém slibu," vykřikla, skočila za mnou do postele, vyhrnula mi noční košili a začala mě plácat přes zadek, čemuž se vesele smála.
"Tumáš, tumáš, abys už nikdy nepochybovala o daném slovu mladé dámy! A tumáš ještě! A teď ti budu vyprávět svůj příběh, třebaže bys zasloužila, abych tě nechala čekat až do zítřka."
Po chvilce, jen co jsme se pohodlně uvelebily, začala vyprávět.