Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Kapitola III.

Příštího dne o půl jedné se lord Henry Wotton loudal od Čurzon Street k Albany; šel navštívit svého strýce lorda Fermora, bodrého, byť trochu drsného starého mládence, o kterém lidé z okolí říkali, že je sobec, protože z něho neměli žádný zvláštní prospěch, kterého však společnost považovala za člověka štědrého, protože krmil každého, kdo ho bavil. Jeho otec býval vyslancem v Madridu, když byla Isabella mladá a o Primoví se ještě nic nevědělo, ale vystoupil z diplomatických služeb v okamžiku záchvatu rozmrzelosti, když mu nenabídli vyslanecké místo v Paříži, na něž se cítil dokonale povolán pro svůj rod, pro svou indolenci, pro správnou angličtinu svých depeší a pro nestřídmou zálibu v radovánkách. Syn, jenž býval otcovým sekretářem, odstoupil zároveň se svým představeným, trochu neuváženě, jak se tehdy soudilo, a když o několik měsíců později zdědil titul, jal se vážně studovat veliké aristokratické umění naprostého nicnedělání. Měl dva rozlehlé domy v Londýně, ale raději bydlel v nájemném bytě, protože s tím bylo méně starostí, a stravoval se většinou ve svém klubu. Trochu se zajímal o správu svých uhelných dolů ve středoanglických hrabstvích, omlouvaje sám sebe za toto průmyslnické zatížení tím, že má-li gentleman uhlí, poskytuje mu to výhodu, že si může dovolit zachovávat starý mrav a ve vlastním krbu pálit dříví. Politickým smýšlením byl tory, ne ovšem v době, kdy byli toryové u vesla, v kterémžto údobí jim nepokrytě spílal, že jsou banda radikálů. Byl modlou pro svého sluhu, který ho tyranizoval, a postrachem pro své příbuzné, které na oplátku tyranizoval sám. Mohla ho zplodit jenom Anglie a on o své vlasti stále říkal, že to s ní jde z kopce. Zásady měl staromódní, zato předsudky vynikající.
Když lord Henry vstoupil do pokoje, zastal strýce, jak sedí v hrubě tkané lovecké kazajce, kouří tlustý krátký doutník a bručí nad Timesy. "Co to, Harry?" řekl starý pán. "Co že sis vyšel tak časně? Já myslel, že vy dandyové jakživi nevstanete před druhou a vidět že vás je až po páté."
"Čirá příbuzenská náklonnost, ujišťuji tě, strýčku. Něco od tebe potřebuji."
"To jistě peníze," řekl lord Fermor a ušklíbl se. "Tak se posaď a všechno mi vypověz. Dneska si mladí lidé představují, že peníze jsou všecko."
"Ano," zamručel lord Henry, urovnávaje si květinu na klopě, "a když jsou starší, tak to už vědí. Ale já nechci peníze. Ty chtějí jen lidi, kteří platí účty, strýčku, a já účty nikdy neplatím. Kapitálem mladších synů je úvěr a z toho se dá žít rozkošně. A pak, já vždycky jednám s dodavateli lorda Dartmoora, a ti mě přirozeně nikdy neobtěžují. Co potřebuji, je informace. Nikterak důležitá informace, samozřejmě, docela zbytečná informace."
"Nu, já ti mohu říct všechno, co je v anglické diplomatické korespondenci, Harry. Ačkoli dneska ti chlapíci píšou jen samé nesmysly. Když já byl v diplomatických službách, bylo to o mnoho lepší. Ale slyšel jsem, že dneska tam přijímají lidi na základě zkoušek. Tak co potom můžeš očekávat? Zkoušky, to je od a až do zet samý humbuk. Když je člověk gentleman, ví toho dost, a když není gentleman, tak všechno, co ví, je mu jen na škodu."
"Pan Dorian Gray nemá nic společného s diplomatickou korespondenci, strýčku," řekl lord Henry unaveně.
"Pan Dorian Gray? Kdo to je?" ptal se lord Fermor a svraštil hustě bílé obočí.
"To právě jsem se přišel dovědět, strýčku. Totiž ne, já vím, kdo to je. Je to vnuk posledního lorda Kelsa. Jeho matka byla rozená Devereuxová - lady Margaret Devereuxová. Chtěl bych, abys mi řekl něco o té jeho matce. Jak vypadala? Koho si vzala? Ty jsi za svých časů znal bezmála každého, tak jsi možná znal i ji. Seznámil jsem se s panem Grayem teprve včera, a tak se o něj ještě hodně zajímám."
"Kelsův vnuk," opakoval starý pán, "Kelsův vnuk... No ovšem... jeho matku jsem znal důvěrně, byl jsem jí, tuším, na křtu. To bylo neobyčejně krásné děvče, ta Margaret Devereuxová, a všechny muže šíleně rozzuřila, protože upláchla s mladíčkem, který neměl ani vindru, s úplnou nulou, s nizoučkou šarží od pěchoty nebo co. Ovšem. Vzpomínám si na celou tu věc, jako by se to bylo stalo včera. Ten chudák chlapík padl v souboji, v lázních Spa, pár měsíců po svatbě. Byly kolem tuho ošklivé řeči. Povídalo se, že si Kelso najal jakéhosi mizeru dobrodruha, nějakého belgického surovce, aby jeho zetě na veřejnosti urazil - zaplatil mu za to, Harry, zaplatil mu, a že ten chlap propíchl svou oběť jako holoubě. Všecko se ututlalo, ale bůh ví, že Kelso pak nějaký čas jídával svůj řízek v klubu sám a sám. Slyšel jsem, že dceru si přivezl zpátky, ale ta s ním už jakživa nepromluvila. Ach ano, to byly zlé věci. To děvče taky umřelo, do roka. Tak ona tu zanechala syna, hleďme! Na to jsem už zapomněl. Jaký je to hoch? Jestli je podobný matce, tak to musí být hezký mládenec."
"Je velmi hezký," přisvědčil lord Henry.
"Doufám, že se dostane do řádných rukou," pokračoval stařec. "Měla by ho čekat hromada peněz, jestli ho Kelso neošidil. Jeho matka měla taky peníze. Přešly na ni všecky nemovitosti v Selby, po dědečkovi. Její dědeček nenáviděl Kelsa, považoval ho za sprostého psa. A to on byl. Jednou přijel do Madridu, když jsem tam ještě působil. Na mou duši, že jsem se za něho styděl. Královna se mne často vyptávala na toho anglického šlechtice, co se pokaždé hádá s drožkářem o zaplacení. Udělali z toho dokonce anekdotu. Měsíc jsem se neodvážil ukázat u dvora. Doufám, že se k svému vnukovi zachoval líp než k těm kočím."
"To nevím," odvětil lord Henry, "ale řekl bych, že ten hoch toho bude mít dost. Není ještě plnoletý. Že mu patří Selby, to vím, to mi říkal. A... jeho matka byla tedy velmi krásná?"
"Margaret Devereuxová, to bylo jedno z nejpůvabnějších stvoření, jaká jsem kdy viděl, Harry. Co ji to u všech všudy napadlo, že se zachovala tak, jak se zachovala, to jsem nikdy nepochopil. Mohla si vzít kohokoli, koho by si byla vybrala. I Carlington byl do ní blázen. Inu, byla romantická. To byly všechny ženské v té rodině. Muži tam byli chudáčci, ale ženské, ty byly na mou duši nádherné. Carlington se k ní plazil po kolenou, sám mi to říkal, a ona se mu vysmála. A to tenkrát nebylo v celém Londýně děvče, které by za ním nepálilo. Mimochodem, Harry, když už mluvím o hloupých svatbách, co mi to tvůj otec povídal za nesmysl, že si Dartmoor chce vzít nějakou Američanku? Copak anglická děvčata pro něho nejsou dost dobrá?"
"Teď je dost v módě brát si Američanky, strýčku."
"Já sázím na Angličanky, proti celému světu, Harry," řekl lord Fermor a udeřil pěstí do stolu.
"Favoritkami jsou Američanky."
"Prý moc nevydrží," zabručel strýc.
"Dlouhá dráha je vyčerpává, ale v překážkovém běhu jsou úžasné. Berou všechno letem. Myslím, že Dartmoor nemá žádnou šanci."
"Jaké má rodiče?" zamručel starý pán. "Má vůbec nějaké?"
Lord Henry potřásl hlavou. "Američanky zatajují své rodiče zrovna tak chytře, jako Angličanky zatajují svou minulost," řekl a zvedl se k odchodu.
"Mají nejspíš továrnu na vepřové konzervy, ne?"
"Doufám, strýčku, už kvůli Dartmoorovi. Vepřové konzervy, to prý je nejvýnosnější podnik v Americe, hned po politice."
"Je hezká?"
"Chová se, jako by byla krásná. To dělá většina Američanek. V tom je tajemství jejich půvabu."
"Proč si tyhle Američanky nezůstanou ve své vlasti? Vždyť nám pořád říkají, že je to pro ženy ráj."
"Taky že je. Právě proto všechny ženy tak nesmírně touží se z něho dostat, jako Eva," řekl lord Henry. "Sbohem, strýčku. Přijdu pozdě k obědu, jestli se tu ještě chvilku zdržím. Díky za informaci, kterou jsem potřeboval. Vždycky se rád dovím všecko o svých nových přátelích a nic o těch starých."
"Kde obědváš, Harry?"
"U tety Agáty. Pozval jsem sebe a pana Graye. On je její poslední protégé."
"Hm. Řekni tetě Agátě, Harry, ať mé už neotravuje s těmi svými dobročinnými přímluvami. Už mi jdou na nervy. Prosím tě, ta dobračka si myslí, že nemám na práci nic jiného než podpisovat šeky pro její pitomé chráněnce."
"Dobře, strýčku, řeknu jí to, ale nebude to nic platné. Lidumilové ztrácejí všechen smysl pro lidskost. To je pro ně příznačné."
Starý pán souhlasně zamručel a zazvonil na sluhu. Lord Henry prošel nízkou arkádou do Burlington Street a zamířil k Berkeley Square.
Tak takováhle je historie původu Doriana Graye! Ačkoli ji slyšel jen v hrubých rysech, přece jen ho vzrušila, protože dávala tušit podivné, skoro moderní milostné dobrodružství. Krásná žena dávající všecko v sázku pro šílenou vášeň. Pár bouřlivých týdnů štěstí, náhle přerušených ohavným zločinem. Měsíce muk bez jediného hlesu a pak dítě zrozené v zármutku. Matka smetena smrtí a chlapec ponechán samotě a tyranii starého muže, který neví, co je láska. Ano, to je nevšední pozadí. To tomu chlapci dodává zajímavost, to jaksi zvyšuje jeho dokonalost. Za vším, co je na světě neobyčejné, vězí něco tragického. Vesmír musí mít porodní bolesti, aby mohl vykvést nejnepatrnější kvítek... A jak byl půvabný včera u večeře, když seděl proti němu v klubu, oči ohromené a rty pootevřené v bázlivé radosti, a když rudá stínítka na svíčkách zbarvovala jeho podivuhodný procitající obličej ještě sytěji dorůžova! Hovořit s ním, to bylo jako hrát na nejcitlivější housle. Reagoval na každý dotyk a záchvěv smyčce... Provozovat umění ovlivňování, v tom je cosi strašně opojného. Tomu se nevyrovná žádná jiná činnost. Promítnout vlastní duši do nějakého ladného tvaru a nechat ji tam chvíli prodlévat; slyšet své vlastní intelektuální názory, jak se k nám vracejí v ozvěně, navíc s hudbou vášnivosti a mládí; nechat vsáknout svou povahu do jiné, jako by to byla prolnavá tekutina nebo zvláštní voňavka; to vše skýtá opravdové potěšení - snad vůbec nejuspokojivější potěšení, jaké nám zbývá v době tak sešněrované a všední, jako je doba naše, v době hrubé tělesné v požitcích a hrubě tuctové v cílech... Je to podivuhodný tvor, ten chlapec, s kterým se tak zvláštní náhodou seznámil v Basilově ateliéru, nebo by se rozhodně dal v podivuhodného tvora přetvořit. Je v něm půvab a bělostná čistota jinošství a krása, jakou nám zachovaly staré řecké mramory. Neexistuje nic, co by se z něho nedalo udělat. Lze z něho vytvořit titána nebo hračku. Jaká škoda, že taková krása je odsouzena uvadnout... A Basil? Jak ten je zajímavý z psychologického hlediska! Nový styl v umění, moderní nazíráni na život, a obojí v něm tak podivně vyvolá pouhá viditelná přítomnost někoho, kdo si to vše ani neuvědomuje. Tichá, čarovná bytost, přebývající v temných hvozdech a otevřenou krajinou probíhající neviděna, se z čistá jasná ukáže, podobna lesní víle a nebojácná, protože v malířově duši, která ji hledala, procitla ta podivuhodná jasnozřivost, jíž jediné se zjevují věci podivuhodné; co se jevilo pouze v konturách a v náznaku, je náhle tak nějak zřetelné a nabývá jakési symbolické hodnoty, jako by to samo bylo jen náznakem nějaké jiné a dokonalejší podoby, jejíž přelud mění ve skutečnost; všechno je to tak zvláštní! Lord Henry si vzpomínal na něco podobného z historie. Nebyl to Plato, ten umělec v myšlení, kdo tohle první rozebral? Nebyl to Buonarroti, kdo to vtesal do pestrých mramorů svých sonetů? Ale v našem století je to neobvyklé... Ano, pokusí se být Dorianu Grayovi tím, čím je ten chlapec, aniž si to uvědomuje, malíři, který vytvořil ten podivuhodný portrét. Bude se snažit ho ovládat - vždyť z poloviny ho už stejně ovládá. Přivlastní si tu podivuhodnou bytost. V tom synu lásky a smrti je cosi okouzlujícího.
Najednou se zastavil a rozhlédl se po domech. Zjistil, že sídlo své tety už před chvíli minul, usmál se pro sebe a obrátil se. Když vstoupil do poněkud pochmurné haly, řekl mu komorník, že panstvo se již odebralo k obědu. Podal jednomu ze sluhů klobouk a hůl a vkročil do jídelny.
"Pozdě jako vždycky, Harry!" zvolala teta, potřásajíc hlavou.
Vymyslil si obratnou omluvu, a když usedl na volné místo vedle tety, rozhlédl se, aby zjistil, kdo je přítomen. Na konci stolu se mu plaše uklonil Dorian, "jemuž se do tváří vkradl radostný ruměnec. Naproti seděla vévodkyně z Harley, dáma obdivuhodně dobrosrdečná a vyrovnaná, velmi oblíbená u všech, kdo ji znali, a vyznačující se těmi rozložitými architektonickými proporcemi, které u žen, jež nejsou vévodkyněmi, popisují soudobí dějepisci jako tělnatost. Vedle ni vpravo seděl sir Thomas Burdon, radikální poslanec, který ve veřejném životě chodil slepě za svým politickým vůdcem a v životě soukromém chodil za nejlepšími kuchaři; ve shodě s moudrým a obecně známým pravidlem večeříval totiž s toryi a smýšlel s liberály. Místo po její levici obsadil pan Erskine z Treadley, povážlivě roztomilý a kultivovaný starý pán, který si však osvojil ošklivý zlozvyk, že pořád mlčel, neboť prý, jak jednou vysvětlil lady Agátě, všechno, co měl na srdci, řekl už před svým třicátým rokem. Nejbližší sousedkou lorda Henryho byla paní Vandeleurová, jedna z nejstarších tetiných přítelkyň, učiněná světice mezi ženami, ale tak příšerně neupravená, že připomínala špatně svázaný kostelní zpěvník. Na štěstí pro lorda Henryho měla vedle sebe z druhé strany lorda Faudela, vysoce inteligentní nezajímavost středního věku, suchopárnou jako ministerské prohlášení v poslanecké sněmovně; s tím rozmlouvala s nesmírnou vážností, o jaké jednou lord Henry poznamenal, že je to jediný neodpustitelný hřích, do něhož upadají všichni doopravdy hodní lidé a z něhož se nikdo z nich nikdy docela nevymaní.
"Mluvíme zrovna o chudáku Dartmoorovi, lorde Henry," volala vévodkyně a mile mu přes stůl kynula na pozdrav. "Myslíte, že se opravdu ožení s tou okouzlující mladou osůbkou?"
"Mám dojem, že se pevně rozhodla požádat ho o ruku, vévodkyně."
"To je ale děsné!" zvolala lady Agáta. "Někdo by se přece do toho měl vložit."
"Slyšel jsem z výborného pramene, že její otec má v Americe konfekci," řekl Thomas Burdon s opovržlivým výrazem.
"Můj strýc říkal něco o továrně na vepřové konzervy, sire Thomasi."
"Konfekci! Co je to americká konfekce?" ptala se vévodkyně, zvedajíc v údivu své veliké ruce.
"Americké romány," odvětil lord Henry a vzal si kousek křepelky.
Vévodkyně se zatvářila zmateně.
"Nevšímejte si ho, drahoušku," zašeptala lady Agáta. "Nic z toho, co říká, nemyslí jakživ vážně."
"Když byla Amerika objevena...," pravil radikální poslanec a jal se přednášet únavná fakta. Jako všichni lidé, kteří se snaží vyčerpat nějaký námět, vyčerpával posluchače. Vévodkyně si povzdychla a použila své výsady přerušit řečníka. "Propána, proč byla ta Amerika vůbec objevena!" zvolala. "Naše dívky nemají dnes opravdu žádnou šanci. To je nesportovní."
"Konec konců, snad Amerika ani objevena nebyla," řekl pan Erskine. "Já za svou osobu bych řekl, že ji jen našli."
"Ó, já jsem viděla exempláre jejích obyvatel," odvětila vévodkyně roztržitě. "A musím přiznat, že jsou většinou nadmíru pěkné. A taky se dobře oblékají. Šijí totiž všechno v Paříži. Kéž bych si to taky mohla dovolit!"
"Říká se, že hodní Američané přijdou po smrti do Paříže," uchichtl se sir Thomas, který měl rozsáhlou garderobu obnošeného šatstva vtipnosti.
"To se podívejme! A kam přijdou po smrti zlí Američané?" vyzvídala vévodkyně.
"Ti přijdou do Ameriky," zabručel lord Henry.
Sir Thomas se zakabonil. "Obávám se, že váš synovec je proti té velkolepé zemi zaujat," řekl lady Agátě. "Já ji celou procestoval, ve vagónech, jež mi dali k dispozici ředitelé železničních společnosti, kteří jsou v takových věcech nesmírně úslužní. Ujišťuji vás, že se člověk vzdělá, když navštíví Ameriku."
"Ale to vážně musíme do Chicaga, když chceme být vzdělaní?" zabědoval pan Erskine. "Taková cesta mé nijak neláká."
Sir Thomas mávl rukou: "Pan Erskine z Treadley má celý svět v knihovně. My, lidé praktičtí, však raději chceme všechno vidět, ne o tom jen číst. Američané jsou nesmírně zajímaví lidé. Jsou neobyčejně rozumní. Myslím, že to je pro ně příznačné. Ano, pane Erskine, jsou to neobyčejně rozumní lidé. Ujišťuji vás, že s Američany není žádná legrace."
"To je příšerné!" zvolal lord Henry. "Chladnou sílu, tu ještě snesu, ale
chladný rozum je zcela nesnesitelný. Užívat ho je tak nějak nesportovní. To jako kdyby vás tloukli pod intelekt. "
"Nerozumím vám," řekl sir Thomas a trošku zrudl.
"Já ano, lorde Henry," zašeptal pan Erskine s úsměvem.
"Paradoxy jsou svým způsobem moc dobrá věc...," pravil baronet.
"A tohle byl paradox?" ptal se pan Erskine. "Já to tak nebral. Ale možná, že to paradox byl. Vlastně ano, mluvit v paradoxech, to znamená mluvit pravdu. Skutečnost si nejlíp ověříme, když ji necháme chodit po provaze. Základní pravdy můžeme plně zhodnotit, teprve když začnou provozovat akrobacii."
"No tohle!" řekla teta Agáta. "Jak vy muži diskutujete, to je něco hrozného. Jakživa nepřijdu na to, o čem vlastně mluvíte. A na tebe, Harry, se tuze zlobím. Proč se snažíš přemluvit našeho milého pana Doriana Graye, aby se mnou přestal chodit do čtvrtí chudiny? Ujišťuji tě, že jeho pomoc by tam byla neocenitelná. Moc by se jim tam líbilo, kdyby jim zahrál."
"Já chci, aby hrál mně," řekl lord Henry s úsměvem a podíval se ke konci stolu, odkud zachytil v odpověď jasný pohled.
"Ale oni jsou tak nešťastní v tom Whitechapelu," naléhala lady Agáta.
"Pro všechno mohu mít porozumění, jenom ne pro utrpení," řekl lord Henry a pokrčil rameny. "Pro to mít porozumění nemohu. Je příliš ošklivé, příliš děsivé, příliš skličující. V tom moderním porozumění pro bolest je něco strašně chorobného. Porozumění bychom měli mít pro barevnost života, pro jeho krásu, pro jeho radosti. Čím méně se mluví o životních strastech, tím lépe."
"Naše periférie je však přece velmi závažný problém," poznamenal sir Thomas a vážně zakýval hlavou.
"Ovšem," odvětil mladý lord. "Je to problém otroctví, a my se ho snažíme rozřešit tím, že ty otroky bavíme."
Politik se na něho ostře zadíval. "Co by se tedy podle vás mělo změnit?" ptal se.
Lord Henry se zasmál: "Já si nepřeji změnit v Anglii nic, leda počasí," odvětil. "Docela se spokojím s filozofickým rozjímáním. Ale poněvadž se devatenácté století dostalo na mizinu tím, jak přehnaně mrhalo porozuměním, navrhoval bych obrátit se na vědu, aby nás zrestaurovala. Citové vzněty mají tu výhodu, že nás svádějí z přímé cesty, a véda má zase tu výhodu, že v nás nevzněcuje žádný cit."
"Ale máme přece tak vysoce zodpovědné úkoly," nadhodila bojácně paní Vandeleurová.
"Strašně zodpovědné," přizvukovala lady Agáta.
Lord Henry vzhlédl k panu Erskinovi. "Lidstvo bere samo sebe příliš vážně. To je základní hřích světa. Kdyby se byl jeskynní člověk uměl smát, byla by se historie vyvíjela docela jinak."
"Vy dovedete člověka opravdu utěšit," zatrylkovala vévodkyně. "Mám vždycky tuze provinilý pocit, když přijdu na návštěvu k vaší tetě, protože já se o ty čtvrti chudiny vůbec nezajímám. Ale teď se jí budu moci podívat do tváře a nebudu se muset červenat."
"Ženám to sluší, když se červenají, vévodkyně," poznamenal lord Henry.
"Jen když jsou mladé," odvětila. "Když se červená taková stařena jako já, je to tuze špatně znamení. Ach, lorde Henry, nemohl byste mi poradit, jak znovu omládnout?"
Lord Henry okamžik přemýšlel. "Vzpomínáte si na nějakou velikánskou chybu, které jste se dopustila v mladém věku, vévodkyně?" ptal se, dívaje se na ni přes stůl.
"Na spoustu, bohužel," zvolala.
"Tak je všechny udělejte znova," řekl vážně. "Kdo chce získat zpátky mládí, ať si prostě zopakuje všechny své pošetilosti."
"Roztomilá teorie!" zajásala. "Musím ji zkusit v praxi."
"Nebezpečná teorie!" vyklouzlo z tenkých rtů sira Thomase. Lady Agáta vrtěla hlavou, ale přece jen ji to pobavilo. Pan Erskine jen poslouchal.
"Ano," pokračoval lord Henry, "to je jedno z největších tajemství života. Dneska spousta lidí umírá na chronický zdravý rozum, a když je už pozdě, pak teprve přijdou na to, že to jediné, čeho člověk nikdy nelituje, jsou vlastní prohřešky."
Kolem stolu se rozletěl smích.
Lord Henry si s tím nápadem začal úmyslně pohrávat; vyhazoval jej do vzduchu a přetvářel jej; nechal jej unikat a zase se ho zmocňoval; rozehrával jej duhovými barvami fantazie a dával mu křídla paradoxu. Jak mluvil a mluvil, vznesla se chvála bláznovství až do oblasti filozofie, a sama filozofie omládla, chytila se šílené hudby rozkoše a v rouchu potřísněném vínem a s břečťanovým věncem, jak bylo možno si představit, roztančila se jako bakchantka po návrších života, vysmívajíc se neohrabanému Silénovi, že je střízlivý. Skutečnosti před ní prchaly jako poděšení lesní tvorové. Bílýma nohama šlapala v ohromném vinném lisu, na jakém sedí moudrý Omar, až jí vzkypělá šťáva z hroznů stoupala záplavou purpurových bublin kolem nahých údů, či se vzdouvala rudou pěnou po černých, strmých a orosených stěnách kádě. Byla to podivuhodná improvizace. Lord Henry cítil, že Dorian Gray na něho upírá oči, a vědomí, že má mezi posluchači někoho, jehož povahu si přeje podmanit, ostřilo zřejmé jeho vtip a propůjčovalo barvitost jeho obrazotvornosti. Byl duchaplný, okouzlující, nezodpovědný. Úplně zmámil ty, kteří mu naslouchali, takže se smíchem šli za jeho píšťalou. Dorian Gray z něho ani na okamžik nespustil zrak, seděl jako očarován, na rtech mu úsměv stíhal úsměv a přivřené oči se mu prohlubovaly údivem.
Posléze, oděna livrejí ze současné doby, vstoupila do pokoje skutečnost v podobě sluhy, který přišel oznámit vévodkyni, že už na ni čeká kočár. Vévodkyně zalomila rukama v žertovném zoufalství. "To je mrzuté!" zvolala. "Musím jít. Mám se zastavit v klubu pro manžela a odvést ho k Willisovi na nějakou hloupou schůzi, které má předsedat. Když přijedu pozdě, bude manžel určitě zuřit, a v tomhle kloboučku si nemohu dovolit žádnou scénu. Je příliš křehký. Jedno příkré slovo, a mohly by z něho být trosky. Kdepak, musím jít, drahá Agáto. Sbohem, lorde Henry, jste tuze roztomilý a strašně demoralizující. Vážně nevím, co říct o těch vašich názorech. Musíte k nám někdy přijít na večeři. Což v úterý? Jste v úterý volný?"
"Kvůli vám hodím kohokoli přes palubu, vévodkyně," řekl lord Henry s úklonou.
"To je od vás tuze milé a tuze ošklivé," řekla. "Tak prosím přijďte." A vyplula z pokoje a za ní lady Agáta s ostatními dámami.
Když lord Henry opět usedl, pan Erskine se zvedl, přisedl si lesně k němu a položil mu ruku na rameno. "Mluvíte jako kniha," řekl. "Proč nějakou nenapíšete?"
"Příliš rád knihy čtu, a tak se nedostanu k tomu, abych je psal, pane Erskine. S radostí bych ovšem napsal román; román, který by byl tak půvabný jako perský koberec a zrovna tak neskutečný. Ale v Anglii se najdou čtenáři jen pro noviny, slabikáře a naučné slovníky. Anglie má ze všech národů na světě nejmenší smysl pro krásu v literatuře."
"Máte bohužel pravdu," odvětil pan Erskine. "I já jsem míval literární ambice, ale už jsem se jich dávno vzdal. Ale smím se vás zeptat, můj milý mladý příteli, dovolíte-li, abych vám tak říkal, jestli jste mínil vážně všechno to, co jste nám povídal u oběda?"
"Už jsem docela zapomněl, co jsem povídal," usmál se lord Henry. "Bylo to moc hříšné?"
"Moc hříšné. Abych řekl pravdu, považuji vás za člověka nesmírně nebezpečného, a jestli se naší hodné vévodkyni něco stane, všichni se na vás budeme dívat jako na hlavního viníka. Ale rád bych si s vámi popovídal o životě. Generace, z které pocházím, byla nudná. Až vás jednou omrzí Londýn, přijeďte do Treadley a vyložte mi tu svou filozofii rozkoše nad lahví výtečného burgundského, kterým jsem naštěstí zásoben."
"S největší radostí! Podívat se do Treadley, to bych považoval za vyznamenání. Je tam dokonalý hostitel a dokonalá knihovna."
"Jen vy tam ještě chybíte," odvětil starý pán s dvornou úklonou. "A teď se musím vaši výtečné úctě poroučet. Čekají mě ve vědecké společnosti. Touhle dobou tam pravidelně spíme."
"Všichni, pane Erskine?"
"Všech nás čtyřicet, ve čtyřiceti lenoškách. Cvičíme se pro Akademii."
Lord Henry se zasmál a vstal. "Jdu do parku," řekl.
Když vycházel ze dveří, dotkl se jeho paže Dorian Gray.
"Smím jít s vámi?" zašeptal.
"Ale já myslel, že jste slíbil Basilu Hallwardovi, že ho navštívíte," odvětil lord Henry.
"Raději bych šel s vámi. Ano, cítím, že musím jít s vámi. Dovolte mi to. A slíbíte mi, že mi celou tu dobu budete něco povídat? Nikdo neumí mluvit tak úžasně jako vy."
"Ale dneska jsem toho už namluvil až dost," řekl lord Henry s úsměvem. "Teď už chci jenom pozorovat život. Máte-li chuť, můžete ho jít pozorovat se mnou."