Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Kapitola VI.

"Tu novinu už patrně znáš, Basile!" řekl toho večera lord Henry, když byl Hallward uveden do soukromého pokojíku v hotelu Bristol, kde bylo prostřeno k večeři pro tři.
"Ne, Harry," odvětil umělec, odevzdávaje uklánějícímu se číšníkovi klobouk a plášť. "Jaká je to novina? Nic politického, doufám. Politika mě nezajímá. V poslanecké sněmovně není ani jediná osoba, která by stála za namalování; mnohá z nich by se spíš měla trochu zamalovat."
"Dorian Gray se chce oženit," pravil lord Henry a pozoroval při těch slovech Basila.
Hallward sebou trhl a pak se zamračil.
"Dorian že se chce oženit?" opakoval. "To není možné!"
"Je to naprostá pravda."
"S kým?"
"S nějakou herečkou nebo co."
"Tomu nevěřím. Na to je Dorian příliš rozumný."
"Milý Basile, Dorian je příliš moudrý, a tak musí sem tam provést nějakou pošetilost."
"Manželství se přece nedá uzavírat sem tam, Harry."
"V Americe ano," opáčil lord Henry ospale. "Ale já jsem neřekl, že se oženil. Řekl jsem, že se chce oženit. V tom je veliký rozdíl. Mně stále něco připomíná, že jsem ženat, ale vůbec si nepamatuji, že jsem se oženit chtěl. Ba, kloním se k názoru, že jsem se oženit nikdy nechtěl."
"Pomysli ale na Dorianův původ, na jeho postavení a bohatství. To by byl od něho nesmysl, oženit se tak hluboko pod svou úroveň."
"Tohle mu řekni, Basile, jestli chceš, aby si to děvče doopravdy vzal. Pak to určitě udělá. Kdykoli člověk udělá něco dokonale hloupého, udělá to vždycky z nejušlechtilejších pohnutek."
"Doufám, že je ta dívka počestná, Harry. Viděl bych nerad, aby se Dorian připoutal k nějakému sprostému stvoření, které by mu třeba zkazilo povahu a zdeptalo ducha."
"Ó, ta je víc než počestná - je krásná," zašeptal lord Henry, upíjeje ze sklenky vermutu s pomerančovou hořkou. "Dorian říká, že je krásná; a v takovýchhle věcech se obyčejně nemýlí. Ten jeho portrét, který jsi mu namaloval, zvýšil jeho schopnost oceňovat tělesný vzhled ostatních lidí. To je jeden z výtečných vlivů toho obrazu. Jestli ten hoch nezapomněl, že s ním máme schůzku, tak tu dívku dnes večer uvidíme."
"Mluvíš vážně?"
"Naprosto vážně, Basile. Byl bych zoufalý, kdybych si měl myslet, že někdy budu ještě vážnější než v této chvíli."
"Ale ty to schvaluješ, Harry?" ptal se malíř; Chodil sem a tam po pokoji a kousal se do rtů. "To přece nemůžeš schvalovat. To je nějaké bláhové poblouznění."
"Už mě ani nenapadne něco schvalovat nebo neschvalovat. Takový poměr k životu by byl nesmyslný. Nejsme na světě proto, abychom stavěli na odiv své mravní předsudky. Nikdy si nevšímám toho, co říkají lidé obyčejní, a nikdy nezasahuji do toho, co dělají lidé půvabní. Když mě někdo okouzluje, pak si může vybrat jakýkoli způsob projevu, a mně bude vždycky připadat naprosto roztomilý. Dorian Gray je zamilován do krásné dívky, která hraje Julii, a požádal ji o ruku. Proč ne? I kdyby si vzal Messalinu, byl by pořád stejně zajímavý. Ty víš, že nejsem žádný obhájce manželství. Opravdu stinnou stránkou manželství je to, že dělá z člověka tvora nesobeckého. A nesobečtí lidé jsou bezbarví. Postrádají individualitu. Jsou ovšem jisté povahy, které se manželstvím ještě víc zdokonalí. Takoví lidé prosazují i pak své vlastní já a ještě k němu přidají řadu dalších já. Jsou totiž nuceni mít víc životů než jeden. Stanou se z nich ještě složitější ústrojenci, a být co nejsložitějším ústrojencem, to je, řekl bych, účelem lidské existence. Ostatně každá zkušenost má cenu, a ať už se dá proti manželství říct cokoli, určitě je to jistá zkušenost. Doufám, že se Dorian Gray s tou dívkou ožení, že ji bude asi šest měsíců vášnivě milovat a pak že ho zčistajasna okouzlí nějaká jiná. Pak by byl výborným studijním materiálem."
"Ani slovo z toho všeho nemyslíš vážné, Harry; sám víš, že ne. Kdyby si Dorian Gray zkazil život, nikoho by to nemrzelo víc než tebe. Jsi mnohem lepší, než předstíráš"
Lord Henry se zasmál. "Důvod, proč všichni rádi smýšlíme o druhých tak dobře, je v tom, že všichni máme o sebe strach. Podkladem optimismu je jen a jen hrůza. Myslíme si, že jsme velkomyslní, když svému bližnímu přisuzujeme ctnosti, z kterých nám pravděpodobně kyne prospěch. Vychvalujeme bankéře, abychom si mohli vybrat víc, než máme na kontě, a objevujeme dobré vlastnosti na loupežníkovi, abychom se mohli těšit nadějí, že nám třeba nevybere kapsy. Všechno, co říkám, myslím vážně. Náramně opovrhuji optimismem. A co se týče toho zkaženého života: zkažený je jenom ten život, jehož růst byl zastaven. Chceš-li zničit nějakou povahu, stačí, když ji napravíš. A co se toho manželství týče, to by ovšem byla pošetilost, ale jsou jiné a zajímavější vztahy mezi muži a ženami, a ty míním samozřejmě podporovat. V těch je kouzlo modernosti. Ale už je tu Dorian. Ten ti poví víc, než ti mohu povědět já."
"Drahý Harry, drahý Basile, musíte mi oba blahopřát," řekl chlapec. Odhodil večerní pláštěnku podšitou atlasem a tiskl oběma přátelům ruce. "Jakživ jsem nebyl takhle šťastný. Přišlo to ovšem znenadání, ale tak je to se vším, co je krásné. A přitom mi připadá, že je to to jediné, co jsem po celý život hledal." Byl zardělý vzrušením a radostí a vypadal neobyčejné sličně.
"Doufám, že budete vždycky šťastný," řekl Hallward. "Ale tak docela vám nepromíjím, že jste mi nedal vědět o svém zasnoubení. Harrymu jste o tom vědět dal."
"A já vám nepromíjím, že jdete pozdě k večeři," vpadl lord Henry s úsměvem a položil chlapci ruku na rameno. "Pojďte, posadíme se, zjistíme, jaký je ten zdejší nový kuchař, a pak nám povíte, jak se to všechno zběhlo."
"Moc toho k povídání není," pravil Dorian, když se usadil k malému kulatému stolku. "Stalo se to prostě takhle: Když jsem včera večer odešel od vás, Harry, převlékl jsem se, trochu se navečeřel v té malé italské restauraci v Rupert Street, kam jste mě jednou zavedl, a v osm hodin jsem šel do divadla. Sibyla hrála Rosalindu. Výprava byla samozřejmě děsná a Orlando nemožný. Zato Sibyla! Měli jste ji vidět! Když přišla na jeviště v chlapeckých šatech, byla prostě nádherná. Měla na sobě mechově zelený sametový kabátek se skořicovými rukávy, těsné nohavice s podvazky křížem, hezkou zelenou čapku, za ní sokolí péro, připevněné nějakým šperkem, a plášť s kapuci, tmavorudé podšitý. Ještě nikdy se mi nezdála tak báječná. Měla všechen jemný půvab té tanagerské sošky, kterou máte v ateliéru, Basile. Vlasy se jí vlnily kolem obličeje jako temné listí kolem bledé růže! A jak hrála! - však ji dneska uvidíte. Je to prostě rozená umělkyně. Seděl jsem tam v té špinavé lóži naprosto okouzlen. Zapomněl jsem, že jsem v Londýne a v devatenáctém století. Byl jsem se svou milovanou v lese, který nikdo nikdy nespatřil. Když bylo po představení, šel jsem za jeviště a hovořil jsem s ní. Jak jsme tak spolu seděli, najednou se jí v očích objevil výraz, jaký jsem tam nikdy předtím neviděl. Mé rty se sklonily k jejím rtům. Políbili jsme se. Nemohu vám popsat, co jsem v té chvíli cítil. Měl jsem dojem, že se mi celý život smrštil do jediného dokonalého okamžiku růžové radosti. Ona se třásla po celém těle, chvěla se jako bílý narcis. Pak padla na kolena a líbala mi ruce. Cítím, že bych vám tohle všechno neměl povídat, ale nemohu si pomoct. Že jsme se zasnoubili, to je samozřejmě hluboké tajemství. Sibyla to zatím neprozradila ani vlastní matce. Nevím, co tomu řeknou moji poručníci. Lord Radley bude určitě zuřit. Ale to je mi jedno. Ani ne za rok budu plnoletý a pak si budu moct dělat, co budu chtít. Že jsem udělal dobře, Basile, když jsem si lásku vybral z poezie a ženu si našel v Shakespearových hrách? Svá tajemství mi šeptají do ucha rty, které naučil mluvit Shakespeare. Objímá mě Rosalinda a na ústa mě libá Julie."
"Ano, Doriane, myslím, že jste udělal dobře," pravil zvolna Hallward.
"Dneska jste ji už viděl?" ptal se lord Henry.
Dorian Gray zavrtěl hlavou. "Opustil jsem ji v Ardenském lese a najdu ji v sadě ve Veroně."
Lord Henry zadumaně upíjel šampaňské. "Při jaké obzvláštní příležitosti jste pronesl slovo sňatek, Doriane? A co ona na to odpověděla? Možná, že jste to už zapomněl."
"Drahý Harry, nebral jsem to jako obchodní jednání a neudělal jsem jí žádnou formální nabídku. Řekl jsem jí, že ji miluji, a ona řekla, že není hodna byt mou ženou. Že toho není hodna! Vždyť ve srovnání s ní celý svět neznamená nic."
"Ženy jsou obdivuhodně praktické," zabručel lord Henry, "mnohem praktičtější než my. My se v takovýchhle situacích často zapomeneme zmínit o manželství, ale ženy nám to vždycky připomenou."
Hallward mu položil ruku na rameno. "Nemluv tak, Harry! Trápíš Doriana. On není jako jiní muži. Nikdy by nikoho nepřivedl do neštěstí. Na to je příliš jemný."
Lord Henry se podíval přes stůl. "Já nikdy ničím Doriana netrápím," odpověděl. "Položil jsem mu tu otázku z nejlepšího možného důvodu, vlastně z jediného důvodu, který omlouvá jakoukoli otázku - prostě ze zvědavosti. Vyznávám teorii, že nabídnutí k sňatku dělají vždycky ženy nám, a ne my ženám, s výjimkou středních vrstev, samozřejmě, jenomže střední vrstvy jsou nemoderní."
Dorian Gray se zasmál a zavrtěl hlavou. "Vy jste naprosto nenapravitelný, Harry. Ale já si z toho nic nedělám. Na vás se člověk nemůže zlobit. Až uvidíte Sibylu Vaneovou, poznáte, že člověk, který by jí mohl ublížit, by byl netvor, bezcílný netvor. Nedovedu pochopit, že někdo může uvrhnout do hanby toho, koho miluje. Já Sibylu Vaneovou miluji. Chci ji pozvednout na zlatý podstavec a chci se dívat, jak se svět klaní ženě, která mi patří. Co je to manželství? Neodvolatelný závazek. Vy se proto manželství posmíváte. Neposmívejte se mu, Harry! Já ten neodvolatelný závazek chci na sebe vzít. Ona se na mne spoléhá, a proto budu věrný, ona mi důvěřuje, a proto se zachovám čestně. Když jsem s ní, lituji všeho, čemu vy jste mě naučil. U ní jsem jiný, než jakého mě znáte vy. Změnil jsem se, a když se mne Sibyla Vaneová jen dotkne rukou, zapomínám na vás a na všechny vaše zvrácené, podmanivé, nakažlivé, půvabné teorie."
"To jest...?" ptal se lord Henry a vzal si trochu salátu.
"Ach, na vaše teorie o životě, na vaše teorie o lásce, na vaše teorie o rozkoši. Zkrátka na všechny vaše teorie, Harry."
"Rozkoš je to jediné, co je hodno nějaké teorie," odvětil lord Henry svým líným melodickým hlasem. "Ale tuhle teorii nemohu bohužel prohlašovat za svou. Na tu má autorské právo příroda, ne já. Rozkoš je zkušební kámen přírody, její schvalovací podpis. Když jsme šťastni, jsme vždycky dobří, ale když jsme dobří, nejsme vždycky šťastni."
"Ale co ty rozumíš pod slovem dobrý?" zvolal Basil Hallward.
"Ano, Harry," opakoval Dorian, pohodlně se usazuje v židli a hledě na lorda Henryho přes husté chomáče nachových kosatců, jež stály uprostřed stolu, "co vy rozumíte pod slovem dobrý?"
"Být dobrý znamená být v souladu sám se sebou," odvětil lord Henry, dotýkaje se bledými, šlechtěnými prsty útlého stonku své číše.
"Nesouzvuk nastává, když jsme nuceni být v souladu s jinými lidmi. Vlastní život - to je důležité. Co se životů našich bližních týče, můžeme se, i když si přejeme být sosáky nebo puritány, blýskat svými morálními názory na ně, ale středem našeho zájmu nejsou. Ostatně, individualismus má vskutku vyšší posláni. Podle moderní morálky má člověk uznávat měřítka současného věku. Já tvrdím, že uznávat měřítka současného věku znamená pro každého kultivovaného člověka jistý druh nejsprostší nemorálnosti."
"Ale když člověk žije jen a jen pro sebe, Harry, určitě za to zaplatí strašnou cenu," připomínal malíř.
"Ano, dneska jsou na všechno přehnaně vysoké daně. Řekl bych, že skutečná tragédie chudiny je v tom, že chudí si nemohou dopřát nic jiného než odříkání. Krásné hříchy jako všechny krásné věci jsou výsadou bohatých."
"Musíme platit i jinak než penězi."
"Jakpak jinak, Basile?"
"Výčitkami svědomí, řekl bych, utrpením... zkrátka vědomím, že mravně chátráme."
Lord Henry pokrčil rameny. "Milý kamaráde, středověké umění je půvabné, ale středověké cítění je staromódní. Lze ho ovšem použít v románě. Jenže v románě lze použít jedině toho, čeho se přestalo používat ve skutečnosti. Věř mi, žádný civilizovaný člověk jakživ nelituje žádné rozkoše, a žádný necivilizovaný člověk jakživ neví, co to rozkoš je."
"Já vím, co je to rozkoš," zvolal Dorian Gray. "Rozkoš je někoho zbožňovat."
"To je rozhodně lepší než být zbožňován," odvětil lord Henry, pohrávaje si s ovocem. "Být zbožňován, to je jen na obtíž. Ženy s námi jednají zrovna tak, jako jedná lidstvo se svými bohy. Klaní se nám a pořád nás trápí, abychom pro ně něco udělali."
"Já bych řekl, že všechno, oč nás požádají, nám už napřed samy daly," zašeptal vážně chlapec. "Tvoří v nás lásku. Maji tedy právo žádat ji zpátky."
"To je úplná pravda, Doriane," souhlasil Hallward.
"Nikdy nic není úplná pravda," řekl lord Henry.
"Tohle je," přerušil ho Dorian. "Musíte připustit, Harry, že ženy dávají mužům to nejryzejší zlato svých životů."
"Možná," vzdychl lord Henry, "ale neustále je chtějí zpátky v těch nejmenších drobných. To je ta potíž. Ženy, jak to jednou definoval jakýsi chytrý Francouz, v nás probouzejí touhu vytvářet veledíla, ale pořád nám zabraňují je uskutečnit."
"Harry, vy jste hrozný člověk! Nevím, proč vás mám vlastně tak rád."
"Vy mě budete mít vždycky rád, Doriane," odvětil lord Henry. "Dáte si kávu, mládenci? - Číšníku, přineste kávu a fine champagne a nějaké cigarety. Ne, cigarety prosím ne, pár jich ještě mám. Basile, nekuř doutníky, to ti nemohu dovolit. Musíš si vzít cigaretu. Cigareta je dokonalý typ dokonalé rozkoše. Je výtečná, a nikdy člověka plně neuspokojí. Co více si možno přát? Ano, Doriane, vy mě budete mít vždycky rád. Jsem pro vás ztělesněním všech hříchů, které nemáte odvahu spáchat sám."
"Co to říkáte za nesmysl, Harry!" řekl chlapec a zapálil si cigaretu od plamene vydechovaného stříbrným drakem, kterého číšník postavil na stůl. "Pojďme do divadla. Až vyjde na jeviště Sibyla, budete mít nový životní ideál. V ní objevíte něco, co jste jakživ nepoznal."
"Já jsem poznal všecko," řekl lord Henry s unaveným výrazem v očích, "ale vždycky jsem ochoten pocítit nějaké nové pohnutí. Jenže se bojím, že nic takového neexistuje, alespoň pro mě ne. Přesto je možné, že mě to vaše nádherné děvče třeba vzruší. Mám rád divadlo. Je o tolik skutečnější než život. Pojďme! Doriane, vy pojedete se mnou. Je mi líto, Basile, ale v mém kočáře je místo jen pro dva. Musíš jet za námi drožkou."
Zvedli se, oblékli si pláště a kávu vypili vstoje. Malíř zamyšleně mlčel. Byl rozteskněn. S tím sňatkem se smířit nemohl, ale přece jen mu připadalo, že je to lepší řešení než mnohá jiná, k nimž třeba mohlo dojít. Po několika minutách sešli všichni dolů. Basil odjel sám, jak to bylo domluveno, a pozoroval blikající světla malého kočáru před sebou. Přepadl ho podivný pocit ztráty. Uvědomoval si, že mu Dorian Gray už nikdy nebude vším tím, čím mu byl v minulosti. Postavil se mezi ně život... Oči se mu zakalily a zalidněné svítící ulice viděl najednou rozmazaně. Když drožka dojela k divadlu, měl dojem, že zestárnul o řadu let.