Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Předmluva

Umělec je stvořitel něčeho krásného.
Zjevit umění a ztajit umělce, to je cílem uměleckého díla.
Kritik je ten, kdo dovede tlumočit jinou formou a novými prostředky svůj dojem z něčeho krásného. Nejvyšší, stejně jako nejnižší forma kritiky je jakýmsi druhem autobiografie.
Ti, kdož objevují v něčem krásném ošklivý smysl, jsou zkažení, a přitom neokouzlují. To je nedostatek, ti, kdož objevují v něčem krásném krásný smysl, jsou lidé s kulturou.
Pro ty je naděje.
A vyvolení jsou ti, pro něž něco krásného znamená jenom krásu.
Není nic takového jako morální nebo nemorální kniha. Knihy jsou bud dobře napsány, nebo špatně napsány. Toť vše.
Odpor devatenáctého století k realismu, toť vztek Kolíbána, jenž vidí v zrcadle svou vlastní tvář.
Odpor devatenáctého století k romantismu, toť vztek Kolíbána, když nevidí v zrcadle svou vlastní tvář.
Morální život člověka tvoří součást umělcova námětu, ale umění je morální tím, že dovede dokonale upotřebit nedokonalou látku.
Žádný umělec netouží dokazovat. Vždyť dokázat se dá i to, co je pravda.
Žádný umělec nemá mravoučné záliby.
Mravoučná záliba u umělce je neodpustitelný formalismus.
V žádném umělci není nikdy nic morbidního. Umělec smí vyslovit všechno. Myšlenka a jazyk jsou pro umělce nástroje umění. Neřest a ctnost jsou pro umělce suroviny k umění.
Z hlediska formy je typickým vzorem veškerého umění umění hudebníkovo.
Z hlediska citu je tím typickým vzorem dovednost hercova.
Všechno umění je zároveň povrch a symbol.
Ti, kdož jdou pod ten povrch, činí tak na vlastní nebezpečí. Ti, kdož luští ten symbol, činí tak na vlastní nebezpečí.
Diváka, nikoli život, umění doopravdy zrcadlí.
Ráznost názoru na umělecké dílo ukazuje, že to dílo je nové, nejednoduché a živoucí.
Když se kritici neshodují, je umělec v souladu sám se sebou.
Lze odpustit člověku, když dělá něco užitečného, pokud se tomu neobdivuje.
Když dělá člověk něco neužitečného, lze ho omluvit jen tehdy, když se tomu nesmírně obdivuje.
Veškeré umění je zcela neužitečné.

Kapitola I.

Ateliér byl plný syté vůně růží, a když se mezi stromy v zahradě pohnul lehounký letní vánek, zavanul otevřenými dveřmi těžký pach šeříku nebo jemnější parfém růžově kvetoucího hlohu.
Z kouta na divanu z perských houní, na kterém ležel a kouřil nespočetné cigarety, jak měl ve zvyku, viděl lord Henry Wotton na medově sladké a medově zbarvené květy čilimníku, jehož chvějící se větve zřejmě stěží unesly to břímě krásy tak podobné plamenům. A přes dlouhé záclony z hrubého indického hedvábí, zavěšené před ohromným oknem, mihly se co chvíli fantastické stíny poletujících ptáků a vytvářely jakési prchavé japonské obrazy, takže lord Henry musel myslet na ty bledé malíře z Tokia, s tvářemi jako z nefritu, kteří se snaží uměleckým dílem, jež je nezbytně nehybné, vyvolat dojem hbitého pohybu. Mrzoutský bzukot včel, prodírajících se vysokou neposečenou trávou či kroužících s tvrdošíjnou vytrvalostí kolem matně zlatých tykadel divoce rozrostlého kozího listu, zdánlivě ještě zvyšoval tísnivost ticha. Temné hřmění Londýna znělo jako basové tóny vzdálených varhan.
Uprostřed místnosti stál, připevněn na svislém malířském stojanu, portrét neobyčejně krásného mladého muže v životní velikosti a před ním, o trochu dál, seděl sám umělec, Basil Hallward, jehož pozdější nenadálé zmizení vzbudilo takový veřejný rozruch a dalo podnět k tolika podivným domněnkám.
Jak se malíř díval na spanilé a půvabné rysy, které tak dovedně zobrazil svým uměním, rozlil se mu po tváři radostný úsměv a už se zdálo, že nezmizí. Ale tu malíř vstal, zavřel oči a přitiskl si prsty na víčka, jako kdyby se pokoušel uvěznit v mozku nějaký zvláštní sen, z něhož by nerad procitl.
"To je tvoje nejlepší dílo, Basile, to je to nejlepší, cos kdy vytvořil," řekl ospale lord Henry. "To rozhodně musíš napřesrok poslat do Grosvenoru. V Akademii je to příliš veliké a příliš lidové. Kdykoli tam zajdu, je tam buď tolik lidí, že se nemohu dívat na obrazy, a to je strašné, nebo je tam tolik obrazů, že se nemohu dívat na lidi, a to je ještě horší. Tohle se opravdu hodí jenom do Grosvenoru."
"Asi to nepošlu nikam," odvětil malíř a potřásl zakloněnou hlavou. Pro ten charakteristicky pohyb se mu přátelé smávali už v Oxfordu. "Ne, nikam to nepošlu."
Lord Henry povytáhl obočí a skrze tenké modré závity dýmu, které se v tak podivuhodných pletencích vznášely od jeho těžké cigarety s příměsí opia, se s úžasem zahleděl na umělce. "Že to nikam nepošleš? A proč, kamaráde? Jaký k tomu můžeš mít důvod? Vy malíři jste ale podivná cháska! Děláte všechno možné, abyste si získali pověst, a jen ji máte, už ji zřejmě chcete zase odhodit. A to je od vás veliká hloupost, protože na světě je jen jedno horší, než když se o člověku moc mluví, a to, když se o něm nemluví vůbec. Takovýhle portrét by té vynesl vysoko nad celou mladou anglickou generaci a tu starou by naplnil žárlivostí, jsou-li ovšem starci vůbec schopni nějakého citového vzrušení."
"Vím, že se mi vysměješ," odpověděl malíř, "ale opravdu to nemohu vystavit. Příliš jsem v tom zobrazil sám sebe."
Lord Henry se natáhl na divan a rozesmál se.
"No ovšem, já věděl, že se budeš smát. Ale stejně je to pravda."
"Tak tys v tom zobrazil sám sebe! To jsem na mou čest nevěděl, Basile, že jsi tak domýšlivý. Já věru nevidím žádnou podobnost mezi tebou, tím tvým drsným mohutným obličejem a těmi tvými vlasy, černými jako uhel, a mezi tímhle mladým Adónisem, který vypadá, jako by byl stvořen ze slonové kosti a z plátků růží. Vždyť tohle je Narcis, milý Basile, a ty... inu, máš ovšem intelektuální výraz a tak dále... Ale krása, opravdová krása, ta přestává tam, kde začíná intelektuální výraz. Intelekt je už sám o sobe jistý druh prohnanosti a ruší harmonii každé tváře. V okamžiku, kdy si člověk sedne a začne přemýšlet, je hned samý nos nebo samé čelo nebo prostě něco děsného. Jen se podívej na lidi, kteří vynikli v kterémkoli učeném povolání! Jak jsou dokonale oškliví! S výjimkou stavu duchovního, ovšem. Jenomže v duchovním stavu se nemyslí. Biskup povídá v osmdesáti letech pořád totéž, co mu řekli, aby povídal, když mu bylo osmnáct, a přirozeným důsledkem toho je, že neustále vypadá naprosto roztomile. Ten tvůj tajuplný mladý přítel, jehož jméno jsi mi neprozradil, ale jehož podobizna mě vskutku uchvacuje, ten taky nikdy nemyslí. To vím docela jistě. Je to krásné stvoření bez mozečku, které by mělo být vždycky po ruce v zimě, když nemáme v dohledu květiny, a taky v létě, když potřebujeme něco, co by dalo studenou sprchu naší duchaplnosti. Nelichoť si, Basile, ty se mu ani v nejmenším nepodobáš."
"Ty mi nerozumíš, Harry," odvětil umělec. "Ovšemže se mu nepodobám. Toho jsem si naprosto vědom. Dokonce by mě mrzelo, kdybych se mu podobal. Nekrč rameny, říkám ti pravdu. Každá tělesná a duševní výjimečnost s sebou nese neblahý osud. Takový osud, jaký se v historii věší na paty klopýtajícím králům. Líp je nelišit se od svých bližních... Ošklivci a hlupáci to mají na tomto světě nejlepší. Ti si mohou klidně sedět a jenom zevlovat na hru. Nevědí sice nic o vítězstvích, ale nepoznají ani porážky; aspoň toho jsou ušetřeni. Žijí tak, jak bychom měli žít všichni, nerušeně, lhostejně a bez úzkosti. Ani nepřivedou nikoho do neštěstí, ani do něho sami neupadnou cizím přičiněním. Ale tvoje společenské postavení a bohatství, Harry, moje schopnosti, ať už jsou jakékoli, moje určení, ať už má jakoukoli cenu, pěkný vzhled Doriana Graye - to všechno, co nám věnovali bozi, nám přinese jen utrpení, hrozné utrpení."
"Dorian Gray? Tak se tedy jmenuje?" řekl lord Henry a zamířil přes ateliér k Basilu Hallwardovi.
"Ano, tak se jmenuje. Neměl jsem v úmyslu ti to říct."
"Ale proč ne?"
"To ani nedovedu vysvětlit. Když se mi někdo nesmírně líbí, nikomu nikdy neřeknu, jak se jmenuje. To jako bych se něčeho na něm vzdával. Čím dál tím víc miluji tajnůstkářství. Mám dojem, že je to to jediné, co nám mění moderní život v něco tajuplného nebo zázračného. I to nejvšednější má hned půvab, jen když se s tím tajíš. Když odjíždím z města, nikdy neřeknu svým příbuzným, kam mám namířeno. Kdybych to řekl, připravil bych se o všechno potěšení. Je to asi hloupý návyk, ale mně se tak nějak zdá, že člověku vnáší do života velkou dávku romantiky. Ty si o mně nejspíš myslíš, že jsem v téhle věci hrozný blázen."
"Vůbec ne," odpověděl lord Henry. "vůbec ne, milý Basile. Zřejmě zapomínáš, že jsem ženat, a manželství má jen jediný půvab: obě strany v něm musí naprosto nevyhnutelně vést život plny šalby. Já nikdy nevím, kde je má žena, a má žena nikdy neví, co dělám já. Když se setkáme - a tu a tam se přece jen setkáváme, třeba když spolu večeříme mimo dům nebo když jdeme k vévodovi - vypravujeme si s nejvážnější tváří nejnesmyslnější historky. Má žena se v tom vyzná znamenitě, dokonce mnohem líp než já. Nikdy si nepoplete své časové údaje; to zas já vždycky. Ale i když mi na něco přijde, nedělá žádné scény. Někdy bych si skoro přál, aby udělala scénu; ale ona se mi jen směje."
"Nelíbí se mi, jak mluvíš o svém manželství, Harry," řekl Basil Hallward a vykročil ke dveřím do zahrady. "věřím, že jsi ve skutečnosti znamenitý manžel, ale že se za své vlastní ctnosti stydíš. Ty jsi prapodivný člověk. Jakživ neřekneš nic mravného, a přitom jakživ neuděláš nic špatného. Ten tvůj cynismus, to je jen a jen póza."
"Být přirozený, to je vskutku jen a jen póza, a to ta nejprotivnější, jakou znám," řekl lord Henry se smíchem. A oba mladí muži vyšli spolu do zahrady a uvelebili se na dlouhé bambusové lavičce, která stála ve stínu vysokého vavřínového keře. Sluneční svit klouzal po lesklých listech. V trávě se chvěly bílé sedmikrásky.
Po chvíli mlčení vytáhl lord Henry hodinky. "Budu už bohužel muset jít, Basile," řekl, "a než půjdu, musíš mi odpovědět na otázku, kterou jsem ti dal před chvílí."
"Co to bylo?" řekl malíř a nepřestal upírat pohled k zemi.
"Víš to docela dobře."
"Nevím, Harry."
"Tak já ti řeknu, co to bylo. Musíš mi vysvětlit, proč nemíníš vystavit obraz Doriana Graye. A chci znát ten pravý důvod."
"Řekl jsem ti ten pravý důvod."
"Neřekl. Povídals, že ho nevystavíš, protožes v něm příliš zobrazil sám sebe. A to je přece dětinské."
"Harry," pravil Basil Hallward a zahleděl se lordu Henrymu zpříma do tváře, "každý portrét, který namaloval cit, je portrétem umělce, a ne modelu. Model je jen náhodný podnět. Malíř neodhaluje nitro toho, kdo stál modelem. Spíš své vlastní nitro odhaluje malíř na pomalovaném platně. A já nechci ten obraz vystavit, protože se bojím, že jsem v něm prozradil tajemství vlastní duše."
Lord Henry se zasmál. "A jaképak tajemství to je?" zeptal se.
"Povím ti to," řekl Hallward; ale tváří mu přelétl rozpačitý výraz.
"Jsem nedočkavost sama, Basile," pravil jeho druh, dívaje se na něho.
"Vlastně je toho tuze málo k povídání, Harry," odpověděl malíř. "A ty to bohužel sotva pochopíš. Možná, že tomu sotva uvěříš."
Lord Henry se usmál; shýbl se, utrhl v trávě chudobku s narůžovělými plátky a prohlížel si ji. "Že to pochopím, to vím docela jistě," řekl, hledě soustředěně na ten zlatý terčík s bílými paprsky," a pokud jde o to uvěření, já uvěřím čemukoli, ovšem za předpokladu, že je to naprosto neuvěřitelné.
Vánek setřásl se stromů několik květů a těžké hrozny šeříku s hustě stěsnanými hvězdičkami se v ospalém vzduchu kývaly sem a tam. U zdi začala vrzat luční kobylka a jako útržek modré nitky přelétlo nad nimi na hnědavých průsvitných křídlech dlouhé štíhlé sídlo. Lord Henry měl dojem, že slyší tlouci srdce Basila Hallwarda, a byl zvědav, co přijde.
"Přihodilo se prostě tohle," řekl malíř po chvíli. "Přede dvěma měsíci jsem šel do té tlačenice, co se schází u lady Brandonové. To víš, my chudáci umělci se čas od času musíme ukázat ve společnosti, abychom veřejnosti připomněli, že nejsme divoši. A ve fraku, s bílou vázankou, může kdokoli, jak jsi mi jednou řekl, dokonce i burzián, vzbudit dojem, že je civilizovaný. Nu, a když jsem byl v tom pokoji už asi deset minut a rozmlouval jsem s rozložitými, nastrojenými matrónami a s nudnými akademiky, uvědomil jsem si najednou, že se na mé někdo dívá. Otočil jsem se a uviděl jsem poprvé Doriana Graye. Když se naše pohledy setkaly, cítil jsem, že blednu. Proběhl mnou zvláštní pocit hrůzy. Poznal jsem, že jsem se tváří v tvář setkal s někým, jehož pouhý zjev je tak podmanivý, že kdybych ho nechal na sebe působit, zmocnil by se celé mé povahy, celého mého nitra, dokonce i mého umění.
A já jsem si nepřál, aby byl můj život zvenčí nějak ovlivněn. Sám víš, Harry, jak bytostně jsem nezávislý. Odjakživa jsem svým vlastním pánem - totiž byl jsem jím do té doby, než jsem se setkal s Dorianem Grayem. V té chvíli... ani nevím, jak ti to vysvětlit... Něco jako by mi bylo říkalo, že stojím na pokraji strašlivé životní krize. Měl jsem podivné tušení, že mi osud chystá vybraná potěšení a zároveň vybrané zármutky. Polekal jsem se a obrátil se k odchodu. To jsem neudělal pro klid svědomí, ale z jakési zbabělosti. Nikterak si nepřipisuji k dobru, že jsem se snažil uniknout."
"Svědomí a zbabělost, to je ve skutečnosti jedno a totéž, Basile. Svědomí je firemní název toho podniku. To je všechno."
"Tomu nevěřím, Harry, a nevěřím ani, že tomu věříš ty. Ale ať už byly mé pohnutky jakékoli - taky to mohla být hrdost, já přece býval velmi hrdý - dral jsem se zkrátka ke dveřím. A tam jsem se samozřejmé srazil s lady Brandonovou. 'Snad nám nechcete takhle brzy utéci, pane Hallwarde?' zapištěla. Znáš přece ten její podivně vřískavý hlas."
"Ovšem. Ona se ve všem podobá pávu, až na tu krásu," řekl lord Henry, trhaje svými dlouhými, nervózními prsty sedmikrásku na kousky.
"Nemohl jsem se jí zbavit. Zavedla mě k různým výsostem a k rytířům podvazkových a jiných řádů a k postarším dámám s gigantickými čelenkami a papouščími nosy. Mluvila o mne jako o svém nejdražším příteli. Já se s ní předtím setkal jenom jednou, ale ona si vzala do hlavy, že ze mne udělá zlatý hřeb večera. Myslím, že některé mé obrazy měly v té době značný úspěch, aspoň se o nich tlachalo v šestákových plátcích, což je v devatenáctém století kritérium nesmrtelnosti. A najednou jsem zjistil, že stojím tváří v tvář tomu mladíkovi, jehož zjev mé prve tak vzrušil. Stáli jsme docela těsně proti sobě, skoro jsme se jeden druhého dotýkali. Naše pohledy se znovu setkaly. Bylo to ode mne neprozřetelné, ale požádal jsem lady Brandonovou, aby mě představila. Ale možná, že to koneckonců ani nebylo tak neprozřetelné. Bylo to prostě nevyhnutelné. Byli bychom se spolu dali do řeči i bez představování. To vím jistě. Dorian mi to později řekl. I on měl pocit, že je nám osudem určeno, abychom se poznali."
"A jak ti lady Brandonová představila toho báječného mladého muže?" ptal se jeho druh. "Vím, že s velikou oblibou podává hbité précis o všech svých hostech. Vzpomínám si, jak mé jednou přivedla k sveřepému červenolícímu starému pánovi, ověšenému od hlavy až k patě řády a stužkami, a tragickým šepotem, který kdekdo v pokoji musel naprosto zřetelně slyšet, syčela mi o něm do ucha velice ohromující podrobnosti. Já prostě prchl. Rád si prokouknu lidi sám. Ale lady Brandonová jedná se svými hosty přesně tak jako vyvolavač se zbožím, které vydražuje. Buď ti všecky jejich vady nadobro vymluví, nebo ti o nich poví všecko, až na to, co bys rád věděl."
"Chudák lady Brandonová! Jsi na ni zlý, Harry," řekl Hallward lhostejně.
"Milý kamaráde, snažila se založit salón, ale podařilo se jí jenom otevřít restauraci. Jak se jí tedy mohu obdivovat? Ale povez mi, co řekla o panu Dorianu Grayovi."
"Ach, něco jako: Roztomilý chlapeček - chudáček jeho matinka a já jsme byli naprosto nerozluční. Docela jsem zapomněla, co dělá - bojím se, že... nedělá nic - ó ano, hraje na piano - či na housle, milý pane Grayi? Oba jsme se museli zasmát a rázem z nás byli přátelé."
"Smích není špatný začátek přátelství a určité je to pro ne daleko nejlepší zakončení," řekl mladý lord a utrhl si jinou sedmikrásku.
Hallward potřásl hlavou: "Ty nechápeš, co je to přátelství, Harry," zašeptal, "ani co je nepřátelství, když už o tom mluvíme. Ty máš rád kdekoho - totiž kdekdo je ti lhostejný."
"To je od tebe hrozně nespravedlivé!" zvolal lord Henry, posunuje si klobouk do týlu a vzhlížeje k malým obláčkům, které jako zmuchlaná přadena leskle bílého hedvábí letěly po tyrkysové hlubině letního nebe. "Ano, hrozně nespravedlivé je to od tebe. Já dělám mezi lidmi velikánské rozdíly. Přátele si vybírám pro jejich dobrý vzhled, pouhé známé pro jejich dobrý charakter a nepřátele pro jejich dobrý mozek. Člověk nemůže být nikdy dost opatrný ve volbě svých nepřátel. Mezi těmi mými není ani jediný hlupák. Všechno jsou to lidé jistých duševních schopností, a tak mě samozřejmě všichni dovedou ocenit. Je to ode mne veliká domýšlivost? Myslím, že je to dost domýšlivé."
"Také bych řekl, Harry. Ale podle toho tvého rozdělení musím já být tvůj pouhý známý."
"Můj milý zlatý Basile, ty jsi mnohem víc než známý."
"A mnohem míň než přítel. Asi něco jako bratr, viď?"
"Bratři! Ale jdi! O bratry vůbec nestojím. Můj starší bratr ne a ne umřít, a moji mladší bratři zase nedělají nic jiného."
"Harry!" okřikl ho Hallward zamračeně.
"Neber mě tak vážně, kamaráde. Ale nemohu si pomoci, k příbuzným mám odpor. To asi proto, že nikdo z nás nesnáší lidi, kteří mají stejné chyby jako my. Mám plné pochopení pro anglické demokraty, když se vztekají na to, čemu říkají neřesti vyšších kruhů. Lid vyciťuje, že opilství, omezenost a nemorálnost by měly zůstat jedině jeho majetkem a že když ze sebe dělá hovado někdo z nás, pytláci vlastně v jeho revíru. Když se chudák Southwark dostal před rozvodový soud, rozhořčení lidu bylo prostě skvělé. A přitom mám za to, že ani deset procent proletariátu nežije řádně."
"Nesouhlasím ani s jediným tvým slovem, ba co víc, Harry, vím jistě, že ty sám taky ne."
Lord Henry si pohladil špičatou hnědou bradku a poklepal si ebenovou hůlkou s bambulkami na špičku lakýrky. "Ty jsi vážně dokonalý Angličan, Basile! To už je podruhé, co tohle říkáš. Když člověk přednese správnému Angličanovi nějakou myšlenku - a to je vždycky ukvapené - tu toho Angličana ani nenapadne uvažovat, je-li ta myšlenka dobrá, nebo špatná. Jen jedno považuje za důležité: jestli tomu člověk sám věří. Vždyť přece hodnota nějaké myšlenky nemá naprosto nic společného s upřímností člověka, který tu myšlenku vyslovuje. Je dokonce pravděpodobné, že čím je člověk neupřímnější, tím spíše bude ta myšlenka jen a jen rozumová, protože v tom případě nebude zabarvena ani jeho potřebami, ani jeho touhami, ani jeho předsudky. Ale nemíním se s tebou bavit o politice, sociologii nebo metafyzice. Mám raději lidi než zásady a jedince bez zásad mám raději než cokoli jiného. Pověz mi ještě něco o panu Dorianu Grayovi. Jak často se s ním vídáš?"
"Denně. Byl bych nešťastný, kdybych ho denně neviděl. Je pro mě naprosto nepostradatelný."
"To je pozoruhodné. Myslel jsem, že se jakživ nebudeš zajímat o nic jiného než o své umění."
"Teď on pro mě znamená všechno mé umění," řekl malíř vážně. "Někdy si myslím, Harry, že jenom dvojí údobí mívá nějaký význam v historii světa: když se v umění objeví nové výrazové prostředky, nebo když se objeví nová osobnost, rovněž v umění. Čím byl pro Benátčany objev olejomalby, tím byla pozdnímu řeckému sochařství tvář Antinoova a tím bude jednoho dne pro mě tvář Doriana Graye. Nejen proto, že si ho maluji, že si ho kreslím, že si ho skicuji. To všechno samozřejmě dělám. Ale on pro mě znamená mnohem víc než předlohu nebo model. Nechci říct, že bych byl nespokojen s tím, co jsem podle něho udělal, nebo že oplývá takovou krásou, že ji umění nedovede vyjádřit. Není nic, co by umění nedovedlo vyjádřit, a já vím, že práce, kterou dělám od té doby, co jsem se seznámil s Dorianem Grayem, je dobrá práce, že je to nejlepší práce v mém životě. Ale jeho osobnost na mě tak nějak pozoruhodně působí - jsem zvědav, jestli mi porozumíš, - inspiruje mě k zcela nové umělecké technice, k zcela novému stylu. Vidím všechno jinak, o všem jinak přemýšlím. Umím teď přetvářet život způsobem, který mi předtím zůstával utajen. 'Sen o krásných tvarech ve dnech přemýšlení o obsahu,' kdo jen to řekl? Už ani nevím... Ale to je pro mě Dorian Gray. Pouhá viditelná přítomnost toho hocha - připadá mi totiž o málo starší než hoch, ačkoli je mu ve skutečnosti dvacet pryč -, jeho pouhá viditelná přítomnost... ach, rád bych věděl, jestli si dovedeš představit všechno, co to znamená. Nevědomky mi vyvolává před očima obrysy nějaké nové svěží školy, školy, jež by v sobě měla mít všechnu vášnivost romantického ducha, všechnu dokonalost ducha řeckého. Soulad duše a těla - co je v tom všechno skryto! My jsme v tom svém šílenství ty dva pojmy od sebe oddělili a vynalezli jsme realismus, který je vulgární, a ideály, které jsou prázdné. Harry, kdybys jen věděl, co pro mě znamená Dorian Gray! Vzpomínáš si na tu mou krajinku, za kterou mi Agnew nabízel tak ohromnou částku, ale kterou bych nedal ani za nic? Je to jedna z nejlepších věcí, které jsem kdy vytvořil. A proč je taková? Protože když jsem ji maloval, seděl vedle mne Dorian Gray. Vyzařoval z něho jakýsi pronikavý vliv, a já jsem poprvé viděl v obyčejné lesní scenérii zázrak, který jsem v ní vždycky hledal, ale nikdy nenacházel."
"Basile, to je úžasné! Musím Doriana Graye vidět."
Hallward se zvedl z lavičky a začal se procházet sem a tam po zahradě. Za chvilku se vrátil. "Harry," řekl, "Dorian Gray je pro mě pouze umělecký námět. Ty bys v něm třeba neviděl pranic. Já v něm vidím všecko. Nikdy není v mém díle přítomen víc, než když v něm není žádná z jeho podob. Je, jak říkám, spíš podnětem k nové umělecké technice. Objevuji ho v křivkách jistých linií, v líbeznosti a v jemných odstínech jistých barev. To je všechno."
"Tak proč nedáš jeho portrét na výstavu?" ptal se lord Henry.
"Protože, aniž jsem to měl v úmyslu, jsem do něho tak trochu vložil výraz všeho toho zvláštního uměleckého zbožňování, o němž Dorianovi nemíním samozřejmě nic říct. Neví o něm nic. A nikdy se o něm nic nedoví. Ale lidé by to mohli vytušit. A já nehodlám obnažit své nitro před jejich mělkými, slídivými zraky. Nikdy jim nedám srdce pod drobnohled. V tom portrétu jsem příliš zobrazil sám sebe, Harry, příliš sám sebe."
"Básníci nejsou tak úzkostliví jako ty. Ti vědí, jak se dá vášeň výhodně zveřejnit. Zlomené srdce dosáhne dneska mnoha vydání."
"Proto taky nemám básníky rád," řekl Hallward. "Umělec má tvořit krásné věci, ale neměl by do nich vkládat nic ze svého vlastního života. Žijeme ve věku, kdy se lidé dívají na umění, jako kdyby bylo stvořeno jen pro jistou formu autobiografie. Vytratil se nám abstraktní smysl krásy. Jednoho dne ukážu světu, jaký ten smysl je. A proto nesmí svět nikdy vidět portrét Doriana Graye."
"Myslím, že děláš chybu, Basile, ale nebudu o tom s tebou diskutovat. Jenom lidé, kteří jsou s rozumem v koncích, pořád o něčem diskutují. Ale pověz mi, má tě Dorian Gray hodně rád?"
Malíř několik okamžiků uvažoval. "Rád mě má," odpověděl po chvíli, "vím, že mě má rád. Strašně mu ovšem lichotím. Působí mi zvláštní radost říkat mu věci, o kterých vím, že jich budu jednou litovat. Zpravidla je ke mně velmi milý. Sedáváme v ateliéru a povídáme si o tisícerých věcech. Tu a tam však bývá hrozně bezohledný a s velikým potěšením, jak se zdá, mi ubližuje. A to pak cítím, Harry, že jsem celou svou duši věnoval člověku, který s ní jedná, jako by to byla květina na klopu, drobná ozdoba, která lahodí jeho sebelásce, okrasa pro jeden letní den."
"V létě dny tak rychle nepíchají, Basile," řekl lord Henry. "Možná, že on tebe omrzí dřív než ty jeho. Je smutné si to připomínat, ale duch má beze sporu delší trvání než krása. Tím také lze vysvětlit, proč se tolik namáháme být tak přehnaně vzdělaní. V tom zuřivém boji o pouhé bytí toužíme mít v sobě něco, co nepomíjí, a proto si plníme hlavu veteší a fakty a bláhově doufáme, že tak se tu udržíme. Dokonale poučený člověk - to je moderní ideál. Ale hlava dokonale poučeného člověka, to je něco strašného. To je takový starožitnický krám, samá obludnost a samý prach, a každý předmět je tam oceněn vysoko nad svou hodnotu. Ale ať tak či onak, já myslím, že on tebe omrzí první. Jednoho krásného dne se na svého přítele zadíváš, a najednou ti bude připadat tak nějak špatně nakreslený, nebo se ti nebude líbit některý jeho barevný odstín nebo něco takového. A zahrneš ho v duchu trpkými výčitkami a budeš si vážně myslet, že se k tobě zachoval velmi špatně. Až přijde příště, budeš naprosto chladný a lhostejný. A to bude velká škoda, protože tě to změní. To, cos mi vyprávěl, je učiněný románek, umělecký románek, dalo by se říct, ale to nejhorší na románcích jakéhokoli druhu je, že jsme po nich tak neromantičtí."
"Nemluv tak, Harry. Dorian Gray mě bude ovládat, dokud budu živ. Ty se nemůžeš vcítit do toho, co cítím já, ty jsi příliš přelétavý."
"Ach, můj milý Basile, právě proto se do toho mohu vcítit. Věrní znají jen ty otřepané stránky lásky. Ale milostné tragédie, ty znají právě nevěrnici. A lord Harry rozškrtl zápalku o úhlednou stříbrnou krabičku a začal kouřit cigaretu se sebevědomým a spokojeným výrazem, jako kdyby byl shrnul celý svět do jediné věty. V zeleně nalakovaném listí břečťanu harašili švitořící vrabci a modré stíny obláčků se honily v trávě jako vlaštovky. Jak příjemně je v té zahradě! A jak rozkošná jsou citová vzrušení druhých lidí! Mnohem rozkošnější než jejich myšlenky, napadlo lorda Henryho. Vlastní nitro a vášně přátel - to je to, co nás v životě okouzluje. S tichým obveselením si představoval tu nudnou svačinu, kterou zmeškal, že se tak dlouho zdržel u Basila Hallwarda. Kdyby byl šel k tetě, byl by se tam určitě setkal s lordem Goodbodym a bylo by se hovořilo jen a jen o vykrmování chudiny a o nezbytnosti vzorných činžáků. Příslušníci každé třídy by byli kázali o důležitosti ctnosti, jež ve svém vlastním životě nemají zapotřebí pěstovat; bohatí by byli mluvili o hodnotách spořivosti a leniví by se byli rozplývali výmluvností o důstojnosti práce. Je příjemné, že tomu všemu unikl. A jak myslil na tetu, najednou ho něco napadlo. Otočil se k Hallwardovi a řekl: "Milý příteli, teď jsem si zrovna vzpomněl."
"Nač, Harry?"
"Kde jsem slyšel jméno Doriana Graye."
"Kde to bylo?" ptal se Hallward a trochu se zakabonil.
"Netvař se tak rozzlobeně, Basile. Bylo to u mé tety, u lady Agáty. Povídala mi, že objevila báječného mladého muže, který jí bude pomáhat ve čtvrtích chudiny, a že se jmenuje Dorian Gray. Musím však konstatovat, že mi vůbec neřekla, jak je vzhledný. Ženy nedovedou ocenit dobrý vzhled, aspoň počestné ženy to nedovedou. Teta mi řekla, že je velmi vážný a že má krásnou povahu. A tak jsem hned v duchu viděl obrýlené stvoření se zplihlými vlasy, hrozně pihovaté a ťapající na ohromných nohou. To jsem mel vědět, že je to tvůj přítel!"
"Jsem velmi rád, žes to nevěděl, Harry."
"Proč?"
"Nechci, aby ses s ním setkal."
"Ty nechceš, abych se s ním setkal?"
"Ne."
"Pan Dorian Gray je v ateliéru, pane," pravil komorník, vstupující do zahrady.
"Teď mě představit musíš," řekl lord Henry se smíchem.
Malíř se obrátil k sluhovi, který tu stál a pomrkával ve slunečním světle. "Požádejte pana Graye, aby počkal, Parkere. Že přijdu za okamžik." Sluha se uklonil a vracel se po pěšině.
Basil se zahleděl na lorda Henryho. "Dorian Gray je můj nejdražší přítel," řekl. "Má prostou a krásnou povahu. Tvoje teta ti o něm řekla pravdu. Nezkaz ho. Nesnaž se ho ovlivnit. Tvůj vliv by byl špatný. Svět je veliký a je v něm plno skvělých lidí. Neodveď mi tedy jedinou bytost, které moje umění vděčí za veškeré kouzlo, co v něm je. Závisí na něm můj život umělce. Na to nezapomeň, Harry, důvěřuji ti." Mluvil velmi zvolna a zdálo se, že se ta slova z něho derou téměř proti jeho vůli.
"Co to říkáš za nesmysl!" řekl lord Henry s úsměvem, a uchopiv Hallwarda pod paží, téměř ho vlekl do domu.