Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• přeložil J. Z. Novák

I.

Když pan Hiram B. Otis, americký vyslanec, kupoval zámek Canterville, kdekdo mu říkal, že dělá velikou hloupost, neboť nebylo nejmenší pochyby, že tam straší. Dokonce sám lord Canterville, který byl až pedantsky čestný, považoval za svou povinnost zmínit se o tom panu Otisovi, když došlo k projednávání podmínek.
"My sami tam bydlíme neradi," řekl lord Canterville, "zvláště od toho dne, kdy se moje teta, vévodkyně vdova z Boltonu, k smrti vyděsila -, však se z toho už docela nevzpamatovala-, protože sejí, když se oblékala k večeři, položily na ramena dvě kostlivé ruce. A musím vás upozornit, pane Otisi, že toho ducha už vidělo několik dosud žijících členů mé rodiny, stejně jako náš pastor, dvojctihodný pán August Dampier, který je členem Královské koleje v Cambridgi. Po té politováníhodné nehodě, která stihla vévodkyni, u nás nevydrží žádný mladší sloužící a moje choť se často v noci pramálo vyspí, protože z chodby a z knihovny se ozývají tajuplné zvuky."
"Mylorde," odvětil vyslanec, "koupím ten zámek se vším všudy, se zařízením i se strašidlem. Pocházím z moderní země, kde máme všecko, co se za peníze dá dostat, a když je u nás tolik čilých mládenců, kteří proflámují kdekterý kout ve Starém světě a unášejí vám vaše nejlepší herečky a operní primadony, tak počítám, že i kdyby v Evropě bylo něco takového jako strašidlo, - tak bychom to moc brzy měli doma, někde ve veřejném muzeu nebo jako atrakci na ulici."
"To strašidlo bohužel opravdu existuje," řekl lord Canterville, "i když třeba odolalo nabídkám vašich podnikavých impresáriů. Je známo už tři století, přesně od roku 1584, a objevuje se vždycky před smrtí některého člena naší rodiny."
"To rodinný lékař taky, což o to, lorde Canterville. Ne, ne, nic takového jako strašidlo se na světě nevyskytuje, pane, a mám za to, že kvůli britské aristokracii přírodní zákony platit nepřestanou."
"Vy Američané žijete arci přírodním životem," odvětil lord Canterville, který poslední poznámku páně Otisovu nepochopil, "a když vám strašidlo v domě nevadí, pak je všechno v pořádku. Ale nezapomeňte, že jsem vás varoval."
Za několik týdnů potom byla koupě uzavřena a na sklonku sezóny se vyslanec vypravil i s rodinou na zámek Canterville. Paní Otisová, která ještě jako slečna Lukrecie R. Tappanová proslula v New Yorku jako veliká krasavice, byla teď velmi sličná žena středního věku s něžnýma očima a nádherným profilem. Mnohé americké dámy, jakmile opustí svou vlast, se začnou tvářit jako chronicky churavé, domnívajíce se, že také tak se muže projevovat evropská zjemnělost, ale paní Otisová do tohoto bludu nikdy neupadla. Měla skvostně pevné zdraví a užasnou dávku životnosti. Vůbec to v mnohém ohledu byla úplná Angličanka a byla znamenitým příkladem toho, že dnes máme s Amerikou opravdu všechno společné -, až na jazyk, samozřejmě.
Její nejstarší syn, kterého rodiče v záchvatu patriotismu pokřtili Washington, čehož jakživ nepřestal litovat, byl plavovlasý, docela pohledný mladík a prokázal dokonalou způsobilost pro službu v americké diplomacii, neboť po tři sezóny za sebou udával tón všem polkám v newportském kasinu a dokonce i v Londýně byl znám jako znamenitý tanečník. Měl jen dvě slabosti: gardénie a anglickou šlechtu. Jinak byl nadmíru rozumný.
Slečna Virginie E.Otisová byla patnáctiletá dívenka, pružná a půvabná jako laňka, a z velikých modrých očí jí hleděla ryzí nebojácnost. Byla to báječná Amazonka; jednou prohnala na svém poníku starého lorda Biltona dvakrát kolem Hyde Parku a zvítězila o půldruhé délky zrovna před sochou Achillovou, což ohromně potěšilo mladého vévodu z Cheshiru, který ji na místě požádal o ruku a musel pak na rozkaz svých poručníků hned té noci odjet v záplavě slz zpátky do Etonu.
Po Virginii přišla dvojčata, kterým se běžně říkalo "hvězdy a pruhy", protože od věčného bití měla záda samé modřiny a šrámy. Byli to rozkošní kloučci a kromě ctihodného vyslance jediní opravdoví republikáni v rodině.
Ježto zámek Canterville je sedm mil od Ascotu, nejbližší železniční stanice, telegrafoval pan Otis, aby jim přijela naproti bryčka, a ve výborné náladě se vydali na cestu. Byl líbezný červencový večer a vzduch byl prosycen lahodnou vůní z borového lesa. Co chvíli zaslechli divokého holuba, jak se kochá svým vlastním sladkým hlasem, nebo hluboko
v šelestícím kapradí zahlédli lesklou náprsenku bažanta. Z buků, které míjeli, na ně pokukovaly veveřičky a mlázím a přes kopečky porostlé mechem prchali králíci se zdviženými pírky. Ale sotva vjeli do cantervillské aleje, nebe se náhle pokrylo mraky, ve vzduchu se zdánlivě rozhostilo podivné ticho, nad hlavami jim mlčky přelétlo veliké hejno havranů, a než dorazili k zámku, spadlo několik těžkých dešťových kapek.
Na schodech je vítala stará žena, úhledně oděná do černých hedvábných šatů s bílým čepečkem a zástěrkou. Byla to paní Umneyová, hospodyně, kterou se paní Otisová na naléhavou žádost lady Cantervillové uvolila ponechat v dosavadním postavení. Když vystoupili, paní Umneyová se každému z nich hluboce uklonila a řekla uhlazeně a starosvětsky: "Buďtež mi vítáni na zámek Canterville!"
Kráčeli za ní a dvoranou v čistém tudorském slohu prošli do knihovny, dlouhé nízké komnaty, vykládané černým dubem, na jejímž konci bylo veliké okno z barevných skel. Zde bylo prostřeno k čaji, a když odložili pláště, usedli, a zatímco je paní Umneyová obsluhovala, začali se rozhlížet.
Náhle zpozorovala paní Otisová na podlaze, zrovna u krbu, temně rudou skvrnu, a nemajíc ani tušení, co by to vlastně mohlo být, řekla paní Umneyové: "Tamhle se myslím něco rozlilo."
"Ovšem, madam," odvětila tichým hlasem stará hospodyně. "Krev se na tom místě rozlila."
"Ale to je hrozné!" zvolala paní Otisová. "Mám tuze nerada krvavé skvrny v pokoji. To se musí hned odstranit."
Stará žena se usmála a odpověděla zase tím tichým, tajuplným hlasem:
"Toje krev lady Eleonory de Canterville, kterou právě tady zavraždil roku 1575 její vlastní manžel sir Simon de Canterville. Přežil ji o devět let a pak za velmi tajuplných okolností náhle zmizel. Jeho tělo nebylo nikdy nalezeno, ale jeho hříšný duch dosud bloudí zámkem. Tu krvavou skvrnu velice obdivují turisti a vůbec všichni, a odstranit se nedá."
"To je nesmysl," zvolal Washington Otis. "PINKERTONÚV ŠAMPIÓN V ODSTRAŇOVÁNí SKVRN A NEDOSTIŽNÝ CIDIČ to vyčistí co nevidět." A než tomu mohla poděšená hospodyně zabránit, padl na kolena a hbitě drhl podlahu jakousi malou tyčinkou, která vypadala jako černé líčidlo. V několika vteřinách nebylo po krvavé skvrně ani stopy.
"Já věděl, že Pinkerton to dokáže," zvolal vítězoslavně Washington, ohlížeje se po své rodině, jež se mu obdivovala. Ale jen ta slova vyřkl, už šerou komnatu ozářil příšerný blesk a tak strašlivě zaburácel hrom, že všichni vyskočili a paní Umneyová omdlela.
"Ohavné počasí!" řekl klidně americký vyslanec, zapaluje si dlouhý tlustý doutník. "Mám za to, že ta stará země je už tak přelidněna, že ani slušné počasí se tu na každého nedostane. Jsem odjakživa toho mínění, že Anglii zbývá jedině emigrace."
"Milý Hirame," zvolala paní Otisová, "co si počneme s ženskou, která omdlévá?"
"Strhni jí to z platu jako za rozbité věci," odvětil vyslanec, "a ona omdlévat přestane."
A vskutku, za několik okamžiků přišla paní Umneyová k sobě. Byla však nepochybně nadmíru rozrušena a vážně varovala pana Otise, aby se měl na pozoru, že by dům mohlo postihnout nějaké neštěstí.
"Viděla jsem na vlastní oči takové věci, pane," řekla, "že by při nich každému křesťanovi vstávaly vlasy, a často, přečasto si v noci ani nezdřímnu, jaké se tu dějí hrůzy."
Ale pan Otis a jeho choť vřele ujistili tu poctivou duši, že se strašidel nebojí, a stará hospodyně se odšourala do svého pokoje, když ještě předtím poprosila Prozřetelnost o požehnání pro svého nového pána a paní a zajistila si zvýšení platu.

II.

Po celou tu noc zuřivě běsnila bouře, ale nepřihodilo se nic, co by stálo za zvláštní zmínku. Když však nazítří ráno sešli Otisovi dolů k snídani, znovu našli na podlaze tu příšernou krvavou skvrnu. "Za to jistě nemůže NEDOSTIŽNÝ CIDIČ," řekl Washington, vyzkoušel jsem ho přece na všem. V tom musí být to strašidlo." Výcídil tudíž skvrnu podruhé, ale druhého dne ráno se objevila zase. A byla tam i třetího dne ráno, ačkoli sám pan Otis knihovnu na noc zamkl a klíč si vzal nahoru. Teď už to celou rodinu značně zajímalo; pan Otis se začal obávat, že existenci strašidel popíral příliš dogmaticky, paní Otisová vyslovila úmysl vstoupit do duchozpytné společnosti a Washington se chystal napsat pánům Myersovi a Podmoreovi dlouhý dopis na téma "Jak trvalé jsou krvavé skvrny, souvisí-li se zločinem". Příští noci byly pak jednou provždy rozptýleny veškeré pochybnosti o objektivní existenci fantasmat.
Den byl teplý a slunečný; a za večerního chladu si celá rodina vyjela na projížďku. Vrátili se domů až v devět hodin a lehce povečeřeli. Rozhovor se ani v nejmenším netočil kolem duchů, takže tu nebyly ani ty nejzákladnější předpoklady pro vnímavé očekávání, jaké tak často předchází zjevení psychických úkazů. Debatovalo se, jak jsem se potom dověděl od pana Otise, pouze o věcech, z jakých se skládá běžný rozhovor kulturních Američanů z lepších vrstev, tak například o tom, jak nesmírně vyniká slečna Fanny Davenportová nad Sárou Bernhardtovou jako herečkou; jak těžko se dostane mladá kukuřice, pohankový lívanec a polenta i v nejlepších anglických domácnostech; jaký význam má Boston pro rozvoj světové duše; jaké výhody poskytují při cestování vlakem americké štítky na zavazadla; a jak lahodný je newyorský akcent ve srovnání s tím, jak protahovaně mluví Londýňané.
Slovo nepadlo o něčem nadpřirozeném, ani se neozvala jakákoli zmínka o Simonu de Cantervillc. V jedenáct hodin se rodina odebrala na lože a v půl dvanácté byla zhasnuta všechna světla. Po nějakém čase probudil pana Otise podivný hřmot z chodby před jeho pokojem. Znělo to jako řinčení kovu a zdálo se, že se to stále přibližuje. Pan Otis okamžitě vstal, rozškrtl zápalku a podíval se, kolik je. Byla přesně jedna hodina. Pan Otis byl naprosto klidný a vyzkoušel si i tep, který nebyl ani trochu horečnatý. Zvláštní hřmot zněl stále a pan Otis v něm zřetelně slyšel i zvuky
kroků. Obul si trepky, vytáhl z toaletní skříňky malou podlouhlou fiolu a otevřel dveře. V mdlém měsíčním světle spatřil přímo před sebou starého muže příšerného vzezření: oči mu žhnuly jako rudé uhly; dlouhé šedivé vlasy mu spadaly přes ramena v pocuchaných spletencích; roucho měl ušpiněné a rozedrané a na zápěstích a kotnících mu visely těžké okovy a zrezivělá pouta.
"Vážený pane," řekl pan Otis, "musím vás opravdu důrazně požádat, abyste si naolejoval ty řetězy, a přináším vám k tomu účelu lahvičku TAMMANYHO MAZADLA S VYCHÁZEJÍCÍM SLUNCEM. Tvrdí se, že dokonale účinkuje po jediném použití, a na obalu je o tom řada svědectví od několika nejvýznamnějších domorodých bohoslovců. Nechám vám je tadyhle u svíček pro ložnice, a kdybyste si přál, milerád vám ho opatřím víc." S těmito slovy postavil vyslanec Spojených států lahvičku na mramorový stolek, zavřel dveře a uložil se ke spánku.
Cantervillský duch stál chvilku zcela bez hnutí, v pochopitelném rozhořčení; pak divoce srazil lahvičku na vyleštěnou podlahu a rozehnal se po chodbě, vyrážeje duté stony a vyzařuje sinavě zelené světlo. Ale právě když dorazil na vrchol hlavního dubového schodiště, rozlétly se jedny dveře, objevily se dvě bíle oděné postavičky a kolem hlavy mu zasvištěl veliký polštář. Času nebylo zřejmě nazbyt, duch se tedy kvapně uchýlil do čtvrté dimenze prostoru, a to mu umožnilo uniknout; zmizel skrze ostění a dům zcela ztichl. Když dorazil do malé tajné komůrky v levém křídle, opřel se duch o měsíční paprsek, aby nabral dech, a pokoušel se ujasnit si své postavení.
Ještě nikdy za celou svou skvělou a ničím nerušenou třistaletou životní dráhu nebyl takhle hrubě uražen. Myslel na vévodkyni vdovu, kterou k smrti vyděsil, když stála před zrcadlem, ověšena krajkami a démanty; na čtyři služtičky, které dostaly hysterické křeče, když se na ně jen zašklebil mezi závěsy v jedné z ložnic pro hosty; na pastora, kterému sfoukl svíci, s níž jednou pozdě v noci vycházel z knihovny, a který byl od té doby pod stálým lékařským dohledem sira Williama Gulla jako učiněný mučedník rozrušených nervů; a na starou madame de Tremouillac, jež se jednou časně ráno probudila a spatřila v lenošce u ohně kostlivce, jak čte její deník, a byla pak po šest týdnů upoutána na lože se zánětem mozku, načež, když se uzdravila, se smířila s církví a přerušila styky s tím pověstným skeptikem panem de Voltaire.
Vzpomněl si na tu hrůznou noc, kdy bohaprázdný lord Canterville byl nalezen ve své oblékárně skoro udušený, s károvým spodkem hluboko v hrdle, a pak se těsně před smrtí přiznal, že ošidil u Crockfordů Charlese Jamese Foxe o padesát tisíc liber, a to s pomocí oné karty, a zapřísahal se, že k tomu, aby ji spolkl, ho donutil cantervillský přízrak. Všechny jeho velkolepé činy mu znovu vyvstaly v mysli, od komorníka, který se zastřelil ve špižírně, protože zahlédl, jak na okenní tabulku klepe zelená ruka, až po krásnou lady Stutfieldovou, jež byla nucena neustále nosit na krku černou sametovou stužku, aby zakryla otisky pěti prstů, vypálené jí do bílé pleti, a jež se posléze utopila v rybníčku na konci Královské promenády.
Se zanícenou samolibostí pravého umělce probíral v duchu své nejproslulejší kreace a sám pro sebe se nevlídně usmál, když si připomněl, jak naposled vystoupil jako "Rudý Ruben aneb Uškrcené batole", jak debutoval jako "Vyzáblý Vilibald, upír z bexleyských slatin", a jaké furore udělal jednoho líbezného červnového večera jenom tím, že na tenisovém hřišti hrál kuželky se svými vlastními kostmi.
A po tomhle všem si přijde pár ničemných moderních Američanů a nabídne mu MAZADLO S VYCHÁZEJÍCÍM SLUNCEM a na hlavu mu hází polštáře! To je prostě nesnesitelné. Nemluvě o tom, že takhle se nejednalo s žádným duchem v historii. Rozhodl se tudíž, že se pomstí, a až do rozednění setrval v postoji hlubokého zamyšlení.

III.

Když se Otisovi nazítří ráno sešli u snídaně, debatovali o strašidle dosti podrobně. Vyslance Spojených států pochopitelně trochu mrzelo, že jeho dárek nebyl přijat.
"Nechci tomu duchovi osobně ublížit," řekl, "a musím poznamenat, že vzhledem k tomu, jak dlouhý čas už v domě žije, nepokládám ani trochu za zdvořilé házet po něm polštáři." -, Velmi správná poznámka, nutno však s politováním říci, že dvojčata po ní vyprskla v hlasitý smích. -, "Naproti tomu však," pravil dále vyslanec, "jestli opravdu odmítá použít MAZADLA S VYCHÁZEJÍCÍM SLUNCEM, budeme mu muset odebrat ty řetězy. To by se nedalo vůbec spát, kdyby byl před ložnicemi takový rámus."
Po celý zbytek týdne je však nic nerušilo a pozornost budila jen krvavá skvrna na podlaze knihovny, jež se stále objevovala znovu a znovu. To bylo arci velmi podivné, ježto pan Otis zamykal vždycky na noc dveře a na oknech byly neprodyšné okenice. Také chameleónské zbarvení té skvrny vyvolávalo hodně poznámek. Několikrát byla temně, skoro indiánsky rudá, pak zase rumělková, pak sytě purpurová a jednou, když v duchu prostého ritu Svobodné americké reformované episkopální církve sešli Otisovi dolů k rodinným modlitbám, zjistili, že je jasně smaragdově zelená. Tyto kaleidoskopické proměny přirozeně celou společnost velice bavily a každého večera byly předmětem hojných sázek. Jediný, kdo se těchto žertů neúčastnil, byla malá Virginie, která byla při pohledu na krvavou skvrnu vždycky z neznámého důvodu značně stísněna a toho rána, kdy skvrna byla smaragdově zelená, se div nerozplakala.
Podruhé se strašidlo zjevilo v neděli v noci. Krátce potom, co šli spát, vyburcoval Otisovy děsivý třeskot z dvorany. Hnali se dolů a zjistili, že se z jednoho podstavce uvolnilo ohromné staré brnění a spadlo na kamennou podlahu; na židli s vysokým opěradlem seděl cantervillský duch a s výrazem prudké mučivé bolesti si třel kolena. Dvojčata, která měla s sebou foukačky na střílení hráškem, ihned vypálila na ducha dvě kuličky a zasáhla ho s přesností, jaké lze dosáhnout jen dlouhým a svědomitým výcvikem na učiteli krasopisu, zatímco vyslanec Spojených států na něho namířil revolver a vyzval ho v duchu kalifornské etikety, aby dal ruce vzhůru.
Duch s divokým vzteklým skřekem vyskočil, prolétl skrze ně jako mlžný cár, v tom letu zhasil Washingtonu Otisovi svíčku a celou rodinu tak nechal v naprosté temnotě. Když dorazil na vrchol schodiště, vzpamatoval se a
rozhodl se předvést svůj proslulý výbuch démonického smíchu. Při nejedné příležitosti si už ověřil, jak nesmírně je užitečný. Lordu Rakerovi prý po něm za jedinou noc zešedivěla paruka a určitě jen kvůli němu daly tři francouzské guvernantky lady Cantervillové výpověď ještě před koncem měsíce. Zasmál se tudíž svým nejhrůznějším smíchem, až se rozezvučel starý klenutý strop, ale ještě ta děsivá ozvěna nedozněla, a už se otevřely dveře a vyšla z nich paní Otisová v bledě modrém župánku.
"Obávám se, že vám není zvlášť dobře," řekla, "proto vám nesu lahvičku tinktury doktora Dobella. Jestli je to od žaludku, uvidíte, jak znamenitě vám to pomůže." Duch na ni zíral pln zuřivosti a okamžitě se chystal proměnit v ohromného černého psa, kterýžto výkon ho právem proslavil a jemuž rodinný lékař vždycky přičítal trvalou slabomyslnost strýce lorda Cantervilla, barona Thomase Hortona. Zvuk přibližujících se kroků ho však zviklal v tom nelidském záměru, spokojil se tedy jen tím, že slabě zafosforeskoval a zmizel s hlubokým hřbitovním zaúpěním právě ve chvíli, kdy k němu dobíhala dvojčata.
Když dorazil do své světnice, nadobro se zhroutil a podlehl prudkému rozrušení mysli. Nevychovanost dvojčat a hrubý materialismus paní Otisové ho, toť se ví, popudily nesmírně, ale největší muka mu způsobilo poznání, že už nedokáže unést tu rytířskou zbroj. Doufal, že i moderní Američané se zachvějí při pohledu na "přízrak v brnění", když už ne z jiných rozumnějších důvodů, pak alespoň z úcty k svému národnímu básníku Longfellowovi, jehož spanilou a poutavou poezií si sám krátíval mnohou nudnou hodinu, když si Cantervillovi vyjeli do města. Byla to ostatně jeho vlastní zbroj. Měla veliký úspěch, když ji měl na sobě při turnaji v Kenilworthu, a náramnou poklonu jí složil nikdo menší než sama Panenská královna. A přece, když ji dnes vzal na sebe, nadobro ho zmohla tíha náprsního pancíře a ocelové přilby, takže těžce klesl na kamennou podlahu a povážlivě si odřel obě kolena a pohmoždil si klouby na pravé ruce.
Několik příštích dní byl nesmírně churav a nehnul se ze světnice, leda proto, aby udržoval v náležitém stavu krvavou skvrnu. Ale ježto byl na sebe velice opatrný, přece jen se zotavil a umínil si, že se potřetí pokusí vyděsit vyslance Spojených států a jeho rodinu. Vybral si k svému výstupu pátek sedmnáctého srpna; většinu toho dne strávil prohlídkou svého šatníku a posléze se rozhodl pro veliký měkký širák s rudým pérem, pro rubáš s volánky na zápěstích a u krku a pro rezavou dýku. K večeru se spustil zuřivý lijavec a vítr byl tak prudký, že všechny dveře a okna v tom starém domě se třásly a rachotily. Právě takové počasí však vpravdě miloval. Měl v plánu postupovat takto:
Vnikne tiše do pokoje Washingtona Otise, zadrmolí na něho od nohou postele a za zvuků táhlé hudby si třikrát probodne hrdlo. Na Washingtona měl obzvlášť spadeno, protože dobře věděl, že právě on má ve zvyku odstraňovat PINKERTONOVÝM NEDOSTIŽNÝM CIDIČEM slavnou cantervillskou krvavou skvrnu. Až tedy přivede toho bezohledného a pošetile smělého mladíka do stavu pokorného děsu, přejde do pokoje obývaného vyslancem Spojených států a jeho ženou a tam položí slizkou ruku na čelo paní Otisové, přičemž bude syčet do ucha jejího třesoucího se manžela hrůzná tajemství umrlčí komory. Co s malou Virginií, to ještě nebyl pevně rozhodnut. Ta ho nikdy nijak neurazila a byla hezká a laskavá. Říkal si, že několik dutých stonů z šatníku postačí víc než dost, nebo, kdyby ji to snad neprobudilo, může zašátrat po její pokrývce prsty škubajícími se jako v mrtvičné křeči. Zato dvojčatům si umínil dát řádnou lekci. Nejdřív bude samozřejmě třeba sednout si jim na prsa, což v nich vyvolá dusivý pocit, že je tlačí noční můra. Pak, protože jejich postele jsou blízko u sebe, postaví se mezi ně v podobě zelené, ledově studené mrtvoly, zůstane tam, dokud dvojčata nebudou zcela ochromena hrůzou, a posléze odhodí rubáš a bude se plazit po pokoji s vybělenými kostmi, kouleje při tomjednou oční bulvou, jak to žádá postava "Němého Nathaniela aneb Sinavého sebevraha", v kteréžto roli vyvolal nejednou ohromný dojem a kterou považoval za rovnocennou svému slavnému partu "Maniak Martin aneb Maskovaná mátoha."
V půl jedenácté slyšel jít rodinu spát. Hodnou chvíli ho rozčilovala svým divokým vřískavým smíchem dvojčata, která se ještě před spaním s bezstarostnou veselostí školáků bavila, ale ve čtvrt na dvanáct všechno ztichlo, a když zazněla půlnoc, vyrazil. O okenní tabule bila křídly sova, na starém tisu krákoral havran a kolem domu se toulal vítr kvílející jako ztracená duše; ale Otisova rodina spala, netušíc, jaký ji čeká osud, a přes všechen déšť a hrom slyšel duch stejnoměrné chrápání vyslance Spojených států. Se zlým úsměvem kolem krutých vrásčitých úst vystoupil pokradmu z ostění a luna skryla svou tvář do mraku, když se kradl kolem velikého arkýřového okna, na němž byl azurový a zlatý erb s jeho vlastním znakem a se znakem jeho zavražděné ženy. Jako zlověstný stín se plížil dál a dál a zdálo se, že sama temnota se ho štítí, když jí prochází. Jednou měl dojem, že slyší nějaké volání, a zarazil se; ale to jen v Červeném statku zavyl některý pes. Šel tedy dál, mumlaje podivné kletby z šestnáctého století, a opět a nanovo probodávaje rezavou dýkou půlnoční vzduch. Konečně dorazil k nároží chodby, jež vedla k pokoji nešťastného Washingtona.
Tam se na okamžik zastavil a vítr mu kolem hlavy rozvíval dlouhé šedé kadeře a skládal v groteskní a fantastické záhyby nevýslovnou hrůznost umrlčího roucha. Pak hodiny odbily čtvrt a duch cítil, že nadešel čas. Uchichtl se a vykročil za roh. Ale jen to učinil, ihned s žalostným, zděšeným zaúpěním couvl a zakryl si dlouhýma kostnatýma rukama bolavou tvář.
Přímo před ním stál hrůzný přízrak, nehybný jako vytesaná socha a nestvůrný jako sen šílencův. Hlavu měl lysou a lesklou; obličej kulatý a tlustý a bílý; a vypadal, jako kdyby ohyzdný smích zkřivil jeho rysy do věčného šklebu. Z očí mu sálaly paprsky šarlatového světla, jeho ústa byla zející ohnivá studna a jeho titánskou postavu halilo mlčenlivými závějemi odporné roucho, podobné tomu, co sám měl na sobě. Na prsou měl ten přízrak tabulku s podivným nápisem ze starodávných písmen, jako nějaký soupis hanebností to vypadalo, jako nějaký výčet zběsilých hříchů, jako nějaký děsný seznam zločinů, a pravicí zvedal do výše krátkou zahnutou šavli z lesklé oceli.
Protože strašidlo nikdy nevidělo strašidlo, pochopitelně se strašlivě vyděsilo a po druhém letmém pohledu na příšerného fantóma prchalo zpátky do své světnice, klopýtajíc ve svém dlouhém rubáši, když se hnalo chodbou, a posléze upustilo rezavou dýku do vyslancovy vysoké boty, kde ji ráno našel komorník. Když bylo konečně v soukromí
svého příbytku, vrhlo se na úzkou pryčnu a schovalo tvář pod ložní prádlo. Ale po chvíli se přihlásila stará cantervillská chrabrost a strašidlo se odhodlalo, že si půjde promluvit s tím druhým strašidlem, jakmile nastane den.
Právě když úsvit barvil nastříbrno pahorky, vracelo se tudíž k místu, kde poprvé spatřilo toho hrůzyplného fantóma, a hltalo si, že dvě strašidla jsou konec konců lepší než jedno a že s přispěním nového druha bude se moci bez nebezpečí vypořádat s dvojčaty. Když však dorazilo na místo, naskytla se jeho žasnoucím očím příšerná podívaná. Přízraku se zřejmě cosi přihodilo, neboť z jeho prázdných očí docela zmizelo světlo a lesklá šavle mu vypadla z ruky; opíral se teď o zeď v strnulém a nepohodlném postoji. Duch se k němu vrhl a chytil ho do náruče, ale tu k jeho hrůze spadla tomu přízraku hlava a skutálela se na podlahu a tělo se bezvládně sesulo. Duch shledal, že k sobě tiskne ložní závěs z bílého barchanu a u nohou že mu leží smeták, kuchyňský sekáček a dutá dýně. Nemoha pochopit tu podivnou proměnu, sáhl s horečným spěchem po tabulce a četl na ní v šedém ranním světle tato strašná slova:
OTISOWSKÉ STRASSIDLO Jediný pravý a puovodný strassyecz. Przyed napodobenjm sye waruje. Wsse jyne ffalessne jest.
Rázem mu bylo všechno jasné. Ošálili ho, přelstili ho, vyzráli na něj. V očích se mu objevil starý cantervillský pohled; stiskl bezzubé dásně; a zvedaje vysoko nad hlavu vyschlé ruce, přísahal v duchu malebné frazeologie starodávné školy, že až Kokrháč dvakráte rozezvučí svůj bujarý roh, skutky krvavé vykonány budou a vražda tichou nohou bude obcházet domem.
Sotva pronesl tu děsnou kletbu, zakokrhal na červené taškové střeše vzdálené usedlosti kohout. Strašidlo se dlouze, tlumeně a nevlídně zasmálo a čekalo. Hodinu za hodinou čekalo, ale kohout z neznámého důvodu podruhé nezakokrhal. Posléze, o půl osmé, muselo zanechat své hrozivé vigilie, protože přicházely služebné, a v myšlenkách na své marné naděje a zmařené záměry se odplížilo do své světnice. Tam se radilo s četnými knihami o dávných rytířských činech, které mělo nesmírně rádo, a zjistilo, že doposud pokaždé, když bylo vysloveno toto zaklínadlo, kokrháč vždycky zakokrhal podruhé. "Mor ať schvátí toho zlořečeného kura!" mumlal duch. "Vídal jsem dny, kdy bych mu byl prohnal chřtánem své udatné kopí a donutil ho, aby mi podruhé zakokrhal, byť smrt z toho měl!" Pak ulehl do pohodlné olověné rakve a setrval v ní až do večera.