Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• ukázka - vybraná kapitola (nakladatelství Slávka Kopecká, 2004)
• soubor krátkých povídek s rybářskou tematikou navazuje na předcházející sbírku Smrt krásných srnců
• kniha Oty Pavla Jak jsem potkal ryby je rozdělena do 3 hlavních částí: Dětství, Odvážný mladý muž, Návraty

DĚTSTVÍ

Souboj o štiky

Moji bratři mě konečně vzali do party. Chytali jsme nástražní rybičky, řízky, oficiálně se jmenovali hrouzci dlouhovousí. Ale my jsme té rybičce říkali řízek, stejně jako řízek na smažení. Je to pohledná rybička, má dva vousky modrovousky a je mramorovaná skoro jako mramor. Pánbůh se při tvoření na ní vydováděl. Ale je důvěřivá a hloupá.
Při lovu řízků jsme v řece zviřovali nohama písek a bahýnko. Řízkové v tom kalu hledali potravu. Našli udičku se žížalkou. Udělali zob jako slepice, zatáhli za spláveček, my cukli, a řízečci se octli na světle božím. Někdy nám připluli až k nohám a klovali nás do prstů. Klof. Klof. Klof. My si čachtali nohy v chladné vodě a přitom jsme rybařili. Rybičky jsme dávali do plechovek a tatínek se strejdou Proš­kem na ně chytali štiky a další vodní kanibaly. Ale řízků bylo tehdy v řece málo. Strejda Prošek přišel na to, že štiky žerou v poslední době také okouny. Poznaly, jak lahodné maso má pichlavý okoun. Na jídelním lístku štik se ocitli okouni a nikdo o tom nevěděl.
V té době jezdil na Křivoklátsko se svou starou károu a se svou ženou Vlastou typograf ze Žižkova Béda Peroutka, přívrženec Viktorie Žižkov. S mým tatínkem se brzy skamarádil. Na Vánoce si posílali bramborový salát v malovaných nočnících. Oba byli mladí. Když se jelo z Křivoklátska na Prahu, zvenku na otevřených kabrioletech visely štiky a vzadu za auty skákaly přivázané hrnce a kýble. Na rychlosti nezáleželo. Cestou na sebe posádky pokřikovaly hesla a hlavně neslušná slova. Ženy se už nerděly, protože na to byly zvyklé.
Na Křivoklátě musel tatínek zvolat: "Tady bydlí cukrář Holub!"
Z následujícího vozu se ozvalo radostné Peroutkovo: "Tak mu prdel polub!"
Jak to tatínek nevykřikl, tak měl Peroutka jeden den a jednu noc špatnou náladu.
Jednou si v Luhu Béda usmyslel, že to tatínkovi a Proškovi v rybách ukáže, a vyjel s místním borcem Františkem Pavlíčkem na štiky k Čertově skále. Čertova skála se tam prý říkalo proto, že tam jednou šel myslivec, měl v kapse flašku čerta, zakopl o skálu, čert vypadl, vylil se, no a od těch dob to byla opravdu Čertova skála. Druhá, střízlivější verze praví, že čert měl za noc postavit přes Berounku most, aby si odnesl dceru z Rybárny. Ale do rozbřesku a kohoutího kokrhání to nestačil, a tak utřel nos. Zůstal pak na té skále. Pod tou skálou byly odjakživa v hloubce štiky.
Když se tatínek o tom manévru dověděl, vzali s Proškem okounky jako malované a pluli lodí proti vodě nahoru nad ostrov a potom dál až k Brtvě, ke štičím tůním. Chytili velké štiky. Jedna štika si prý dokonce vyskočila pro okounka, hned když padal do tůně, takový měla apetit.
Vrátili se krátce před Bédou. Béda se radostně rozkročil na druhé straně, držel nad hlavou dvoukilovou štiku a volal: "Tady je to, co se nedá fendovat!"
"Pojeď na druhou stranu, ty blboune!" zval ho tatínek.
Jak Béda připlul, vzal ho pod ruku a vedl ho k haltýři. V bedně se rýsovaly temně zelené hřbety tří velkých štik. Béda se rychle opláchl vodou, aby neomdlel a nespadl po hlavě do řeky.
Jenom zasípal: "Vy parchanti. Nějak jste nás podvedli." Tatínek mu večer pod akátem prozradil to tajemství s okouny a poradil mu, kam má ráno na štiky jet. Ten akát měl totiž takovou moc, že pod ním každý mluvil pravdu. Dokonce i rybáři.