Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• ukázka - vybraná povídka z výboru povídek Jak šel táta Afrikou
• tato povídka se nachází v části O rybách a řece

ZATRACENĚ, RYBAŘINA JE NÁDHERNÝ SPORT!
Když jsem byl před časem třetí rok v nemocnici, nemyslel jsem na sehrané hokejové a fotbalové zápasy, nemyslel jsem ani na pátou avenui v New Yorku, ale myslel jsem na chvíle, které jsem strávil u rybníků a řek. Znovu jsem prožíval, co jsem už jednou prožil, žil jsem svůj rybí život podruhé. Dnes, když přemýšlím, proč to tak bylo a je, myslím, že v rybařině je všechno.
Nic ji neomezuje. Nikde nejsou mantinely nebo zdi. U rybařiny jsou dlouhé kilometry cesty za rybou, modrá obloha, řeka, ve které je možná schována tajemná obluda Lochness, řeka, která jako jedna z mála neživých věcí se neustále pohybuje, a pak je tu boj s rybou. Popsal ho skvěle Ernest Hemingway ve svém Starci a moře, ale to byl boj s velkou rybou a žraloky, kteří měli sílu. Človíček často na českých řekách bojuje s malou rybou anebo rybkou, aby na ni vyzrál, aby ji přelstil a stal se vítězem.
Mnozí z nás rybářů začínali jako malí pytláci. Krádež není zřejmě lehká věc a krádež ryb je o něco lehčí. Na Berounce jsme dávali s Jirkou Pelcem před půlnocí šňůry, a než se rozednilo, tak jsme ty šňůry museli zase vyndávat. Jako kluci jsme nevedli už jen boj o rybu, ale někdy i o svůj život. Dávali jsme šňůry i do prudce zdvižené řeky, dvakrát jsem se málem utopil. Spal jsem někdy u řeky, sýčkové houkali, vydra také někde loupila a já měl málem v kalhotách, ale domů jsem neutek, protože jsem chtěl mámě přinést stříbrnou rybu a položit jí ji do rukou, až vyjde slunce.
Tenkrát se mi zdálo, že mě tajemná řeka s mnoha zvuky pohltí, můj strach rostl stále víc. K ránu mi tekly slzy a pak jsem viděl, že jsem se zmýlil. Byla to ranní rosa pode mnou na stoncích trávy. Když dneska počítám, kolik jsme vlastně jako pytláci chytili ryb a o ty ryby připravili stát, bylo toho směšně málo. Ale byla to škola odvahy, námahy a překonávání.
Kdyby mi to žena dovolila, řekl bych svému synovi: Jdi a staň se pytlákem. Překonáš zbabělost a najdeš odvahu, až budeš unikat nástrahám, zaženeš tmu ve svém srdci a ve své hlavě, a až se bude rozednívat, spatříš, jak srna dává srnčatům pít. Pochopíš přírodu, až uvidíš plavat zajíce a naříkat ptáky před smrtí. A hlavně se naučíš porážce. Porazí tě ryba, která je chytrá a moudrá a ty se jí naučíš vážit. Celou noc budeš na rybách a přijdeš s prázdnýma rukama a nikdo ti nebude věřit, že jsi se někde v tak raném věku nemiloval. Budeš vlastně už podruhé poražen. Usměješ se, a tak vlastně poprvé zvítězíš.
Kdysi se mě můj lékař ptal, jak jsem vlastně ve sportu trénoval.
Vyprávěl jsem mu o cestách za rybami, kde roste vůle člověka. O neznámých lidech, kteří studují v rybařině to nejdůležitější - počasí, a pak jdou s muškou celé hodiny za pstruhy, a když ty pstruhy chytí, ohřejí je v dlani a pouštějí je zpátky do chladivých proudů. Vyprávěl jsem mu o rytířích v gumových botách, kteří rybu lapí, a místo aby jí vrazili do hlavy nůž a vypustili krev, pustí ji do chladivé vody.
Hrál jsem některé těžké hokejové zápasy, kde námaha se nedá srovnat s tím, když jsem chodil na Šumavě v pohraničním pásmu na pstruhy. Bylo hodně vody, šel jsem na pokraji bažin, propadal se do vody a jednou jsem dokonce do té bažiny spadl a zachránil se zázrakem. Chytil jsem ten den jediného pstroužka. Nikdo mi netleskal a žádný trenér mě nechválil. Byl to můj zápas s přírodou. Do schodů jsem lezl po čtyřech.
Když jsem se vydal do Hamru na Nežárce na štiky, slunce pálilo.
Kilometry se vlekly, a já si říkal: do toho Hamru musím dojít, kdybych měl umřít. Prý jsou tam štiky jako polena. Tekl ze mě pot, měl jsem strašnou žízeň, a když jsem do Hamru došel, byl jsem tak vyčerpán, že jsem neměl sílu rozbalit pruty, a tak jsem šel zase zpátky, aniž jsem chytal, a štiky se mi zřejmě smály. Ale nikdy později jsem nenaříkal, že by to byla špatná rybařina.
V této zemi je sto padesát tisíc rybářů a z toho tisíce chodí a běhají podle vody. V dešti, za sluncem, jsou nemocní, mají křečové žíly, bolavá srdce, ale jdou. Brodí se potoky a řekami, kloužou na kamenech, nahazují svou mušku a mnozí rok od roku uloví ryb stále méně. Nachodí tisíce jarních, letních, podzimních a zimních kilometrů v těch nejtěžších podmínkách na zarostlých a kamenitých březích, ale nikdo to nepíše a nepočítá.