Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• ukázka
• kniha obsahuje celkem 36 kapitol
• vydalo nakladatelství Kentaur v Praze roku 1995 (ISBN: 80-85285-67-3), doslov Jaroslav Vokřál

1. kapitola

V nevelkém městě Frenštátě uprostřed beskydských hor žil švec Oldřich Raška. Měl za ženu Bedřišku a měl čtyři děti. Dvě holky, Věru a Ladislavu, a dva kluky, Zdeňka a Jirku. Na to musí být kumštýř, pořídit si děti takhle vejpůl napůl. Švec Oldřich byl kumštýř i na jiné věci. Měl také erb jako nejvznešenější kumštýři a knížata. A v tom erbu se nalézal od té a té doby zlatý střevíček a červená růže.
U Rašků bylo ševcování v rodě. Děd Rudolf byl zároveň holič a mýtný. A pak byli ševci: Emil, Francek, Rajmund, Rudolf, Bedřich, Jan, Bohuš a náš Oldřich, o kterém bude řeč. Rašků bylo a je na Frenštátsku vůbec hodně. Emil Raška pocházel ze šestnácti dětí. Ještě dnes se ve Frenštátě pod Radhoštěm říká: "Je vás jak Raškových dětí."
Povídalo se, že paní kněžna měla jednou obrovské trápení s kuřím okem a jela s ním po železnici až do Prahy k nejlepšímu lazebníkovi, ten jí je pracně vyřízl, ale ono znovu narostlo. Navštívila tehdy známou firmu Baťa, ale marně. Baťa se už detaily nezabýval, vyráběl ve velkém boty a peníze. Kněžna stanula zkroušená a pokorná před Oldřichovou ševcovnou s prosbou, aby jí udělal střevíčky s domečkem pro kuří oko, co by jí vydržely až do hrobu. Pan Oldřich řekl, že takové střevíčky, co vydrží až do hrobu, nejsou. Ale zhotoví střevíčky troje: modré, červené a zlaté. A taky je zhotovil, a když si kněžna pro ně přijela, dala si ty zlaté na nohy a tančila v nich v dílně obkročák, protože už jí kuří oko nepřekáželo. A potom mu vysypala na stolek z váčku peníze a z kočáru mu přinesla červenou růži. A řekla, že mu přeje, aby všechny jeho děti byly šikovné po něm. Pak prý se na nich dočká samých radostí a žádných žalostí. Odhopsala ve zlatých střevíčkách do kočáru. A od té doby ji švec Raška živou nespatřil. Ale zlatý střevíček a červenou růži si dal do erbu. Ta růže zůstala trochu orosena, jako když jí někdy někdo něčím
ublížil. Ale to už dnes nikdo nezjistí, kdo a jak jí ublížil.
Oldřich dal většinu peněz od kněžny mamince Bedřišce na stravu a se zbytkem se vydal do hospody Sibérie na přerovské pivo. Lakomec nebyl, penízky rozkutálel do kamarádů a do hospody Sibérie, která se tak jmenovala proto, že život jako takový většinou samá sibérie byl a měnil se jenom, když se koupal ve zlatém pivě.

2. kapitola

O modravých nedělích bral tatínek děti na kopec. Modravá neděle je taková, kdy nebe je modré a jenom bílí beránci po nich valí jak linecké cukroví rolky mraků a občas čůrají na matičku zemi. Lesy jsou také domodra a jsou plné voňavého dříví. Vytéká pryskyřice a všechno voní nenapodobitelně jak na čarokrásném pultě. A potoky jsou nejmodřejší jako holka šmolka. Pustíš nahoře na pramínku lodičku udělanou z papíru a dole pod horou, v době, kdy hustě prší, ti připlave na rozbouřené řece parník.
Malý Jirka stál u potoka jako šmolka pozoroval neznámého tvora. Plul pod vodou a občas vyskočil, prohnul se a bylo mu vidět červené a černé tečky. Tatínek ho poučil, že je to ryba - pstruh. Je to taková ryba, která pořád nesedí za pecí ani za kamenem, ale žije hlavně v bystré vodě. Ryba, která zdolává vodopády a dobývá hory. Je to ryba skokan a umí létat.
Ryba jako by ho poslechla, vyskočila do vodopádu a pak letěla vzduchem. Ztratila se v bílé tříšti vody, anebo zmizela v modrém vzduchu? Neletí už nad lesy v obloze? Nehraje už si na schovávanou s bílými beránky?
Otec Raška šel do kopečka vždycky první. A za nim šňůrka jeho dětí. Jeden, dva, tři - my jsme kluci. Čtyři, pět, šest - to jsme zas my, holky. Šli kolem malinových pasek, kolem louček plných modrých hořců, kolem pasek červených jahod. Kolem zmijí, které zvedaly hlavičky a pokukovaly po očku, kdo to jde. Raškovi museli dojít až nahoru na vrchol kopce nebo hory. Dál se už jít nedalo, tam už bylo jenom nebe. Otec si to pochvaloval: "Tady se mi dýchá nejlíp. To je panečku luft. Lahodnější než v krámě a ještě lepší než v Sibérii."
Potom shromáždil děti kolem sebe a důrazně jim řekl: "Až sem přijdete někdy sami, uvidíte pod vysokou oblohou kraj světa. A jestli budete pracovití, spatříte tam svoje štěstí."
Nebe bylo bez mráčku, to byl zlatý den. Když pršelo a beránci čůrali bez přestání z oblohy, to byl den stříbrný. Den černý byl, když tatínek měl práci a museli být doma. A v tom zlatém dnu, o kterém je řeč, vyndala maminka z šátku buchty. Byly to beskydské buchty se zelím. A v bandasce měla kafe bryndu. Nacpali si bříška, zalili to bryndou a šlapali zpátky do Frenštátu. Bylo jim dobře a tatínek Oldřich vpředu halasně prozpěvoval:

"My jsme Valaši, jedna rodina,
valašské hory sú naše otčina."

3. kapitola

Jindy chodili na Horečky, to je kousek od Frenštátu. Byl tam krásný voňavý les a náramné ticho. A stála tam chaloupka dřevjanice a vždycky se jí kouřilo z komína. Chaloupka byla celičká z dřevěných trámů a nahoře proti dešťům a bouřím měla šindele. Na okenice namaloval lidový malíř červená srdce lásky. Tekl tu bublavý potůček, točil malým mlýnským kolem ze stříbrných ošoupaných penízků a to zpívalo jednoduchou písničku: žbluňky-žbluňky-žbluňk. A před chaloupkou ležel poražený krasavec jasan, strom nadmíru vzácný.
Jasan sloužil jako sedačka pro pocestné, pro kněžny a myslivce, pro tuláky a dřevaře. Tady odpočívali, nabírali sílu a pili ze skleničky vodu dobrodějku.
Také švec Oldřich tu sedal se svými dětmi. Vždycky čekal, až vyjde paní domu Anna Pravečková. Otevřely se dveře. Byla to starší paní, měla krásné vlasy učesané do drdolu a vyšívaný šál s liliemi a bílou blůzku se zlatými knoflíčky. Pozdravila se s přítelem ševcem, zeptala se, jak mu jde ševcování, přivítala paní Bedřišku a každé dítě pohladila po hlavě, seděly tu na jasanu v řadě jak slepice, zastavila se u kudrnatého Jirky a řekla: "Jednou bude chytrý a slavný."
Pak se tajemně usmála a bylo vidět, že jí chybí zub. Zmizela v chaloupce a vrátila se s frgálama. Byly to koláče veliké jak kolo od vozu, namazané trnkami a borůvkami. Těsta měly málo, ale zato hodně pomazánky a byly tak sladké a lahodné, že se všem dětem dělaly boule za ušima.
Tatínek švec si zatím vzal sekyru a šel nasekat do lesa haluze. Téhle četyny přinesl celou náruč a položil ji na zápraží. V lese si při práci zpíval:

"Mé milé fintidlo, kde
je švec, tu šídlo, kde
šídlo, tu dratev.
Svec stojí ve vratech v
červených kaťatech."

Dětem boule za ušima zůstaly, a když přišly domů, musel jim je tatínek zaklepávat ševcovským kladívkem.

***

Doslov Jaroslava Vokřála

Pohádka o Raškovi, kterou jste právě dočetli, vyšla knižně až po autorově smrti, nakladatelství Olympia ji vydalo poprvé v roce 1974.

Pohádka měla - a lze předpovědět, že i nadále bude mít - mimořádný úspěch a ohlas. Ponechejme literárním teoretikům a kritikům, aby bádali nad jejím druhovým či žánrovým zařazením, což je u Pavla vždycky velice obtížné a sporné, a konstatujme jen, co je naprosté většině čtenářů po dočtení zřejmé - že se mimořádně povedla, že je to prostě šťastná knížka, která poskytuje vzácné potěšení a zážitek. Je to nepochybně Pavlova nejlepší sportovní kniha a představuje současně jeden z vrcholů celé jeho tvorby, přistoupíme-li pro tuto chvíli z pracovních důvodů na její dělení podle tematického hlediska.

Pozoruhodné přitom je, že vlastně vznikla jaksi nad plán, příležitostně a proti původnímu autorovu předsevzetí. Už z Poháru od Pánaboha je patrné, že přechází od původního čistě reportážního výrazu k vyjádření beletrizujícímu, blížícímu se povídce. Syn celerového krále představuje vyzrálý reportážní vrchol Pavlovy tvorby a patří k tomu nejlepšímu, co vůbec kdy u nás v tomto oboru vzniklo. Přitom je zvlášť dobře patrné - protože většinou jde o zdokonalenou verzi dřívějších prací - o kolik je Pavlovo pozdější pojetí poučenější a obohacené právě o impulsy pocházející z mimoreportážní sféry. Mezi oběma těmito knížkami se skví Smrt krásných srnců, mimořádně hluboká beletristická práce, která otvírá nové obzory Pavlovy tvorby a vyznačuje, jak a kam se autor vyvíjí - k obecnějšímu zobrazení lidského údělu ve své době. To byl nadále hlavní směr autorova usilování, jak potvrzuje i jeho knížka o rybách i náčrty a plány, jejichž realizaci v březnu 1973 znemožnila smrt.

Po Synovi celerového krále, tedy práci bezprostředně předcházející Pohádce o Raškovi, se Ota Pavel netajil tím, že je to
jeho poslední sportovní knížka. Ze svého hlediska považoval tuto oblast své činnosti za uzavřenou. Byla to objevená a dobytá pevnina. Zdálo se, že tu už řekl vše, co se říci dalo, že prostě dospěl k vrcholkům a vyčerpal všechny možnosti. Pouze těžit z předchozích úspěchů, opakovat se anebo i jen na vysoké úrovni rozmnožovat, k čemu už jednou dospěl, to nepatřilo k jeho způsobu; přinášelo by mu to nepochybně zisk i slávu, nikoli však potěšení a uspokojení. Podobně jako všichni jeho kladní hrdinové ze sportovního světa mířil i on výš a dál, lákalo ho podstupovat nová rizika, aby se pokusil zdolat nové nejisté mety. Že k tomu měl talent i píli, to přesvědčivě prokázal v obou svých čistě beletristických knihách, ve Smrti krásných srnců i v knížce Jak jsem potkal ryby.

Pohádka o Raškovi vznikla příležitostně mezi nimi, už mimo hlavní směr autorova usilování. Představuje jakýsi návrat ke staré lásce, se kterou jsme se už rozešli, ale která byla tak silná, že nás přesto čas od času přitahuje a znovu strhuje, třebaže už jsme jiní, jinde a zaujati něčím jiným. S jistotou lze předpovědět, že kdyby Ota Pavel nezemřel tak předčasně, obohatil by naši literaturu nejenom o další práce spřízněné se srnci a s rybami, ale nepochybně i o další občasné návraty ke staré lásce z mládí, ke sportu. Na jaké úrovni by se tyto návraty odbývaly, to nejvýmluvněji naznačuje právě Pohádka o Raškovi.

Jeden z prvních posuzovatelů této knížky, spisovatel a filmový scenárista Ota Hofman, ji přirovnal ke Klapzubově jedenáctce od Eduarda Basse. Složil tím Pohádce o Raškovi zasloužený kompliment, neboť Bassova knížka patří ke zlatému fondu české literatury a obstojí svou úrovní i v širších souvislostech evropských a světových. Svým půvabem a laděním jsou obě knížky nepochybně spřízněny. Současně však na první pohled vyniká elementární rozdíl, jímž se Pohádka o Raškovi od Klapzubovy jedenáctky odlišuje.
Zatímco legendární Klapzubova jedenáctka je plodem autorovy fantazie, šťastnou projekcí a realizací jeho lásky a snu, Raška je skutečný. Klapzuba nežil, neměl jedenáct synů, ti nikdy nevyběhli na fotbalový trávník a nedobyli svět. Raška žil a žije, byl to náš nejlepší skokan na lyžích a opravdu dobyl pro svou vlast první zimní zlatou olympijskou medaili.
Eduard Bass je beletrista, který pracuje se smyšlenkou. Ota Pavel jako beletrista nezapře svůj reportérský původ, pracuje se skutečnou postavou a s ověřitelnými fakty. To ostatně do značné míry platí i o jeho stěžejních a programových knížkách o srncích a o rybách.

Leckterému přejemnělému nosu z literárních salónů tato okolnost příliš nevoní, větří v ní svazující nevýhodu Pavlova pojetí, jehož první a poslední kmotrou je opravdu skutečnost nevymyšlená, skutečnost, jaká je, skutečnost bez příkras a malovánek. A to i u pohádky, která zpravidla bývá krásnou smyšlenkou. Bylo možné si Rašku vymyslet a napsat o něm pohádku. Ota Pavel se však seznámil s Raškovým životem a usilováním a na základě tohoto poznání ho pojal jako pohádku. Právě to je úžasné a bravurní, že je to pohádka, a přitom je to pravda.

Málokterý čtenář bude tuto knížku číst s analytickými brýlemi na očích, ale přesto stojí za to uvědomit si, že všechno, co se tu o Raškovi píše, je pravda, faktická a ověřitelná pravda.

Ota Pavel, věrný své reportérské metodě, s neobyčejnou svědomitostí sbíral materiál, seznamoval se s Raškovým životem a prací, s jeho prostředím, povahou i s charakterizačními detaily. Protože mu těžká nemoc nedovolovala tolik a tak často cestovat, obrací se na svou příští literární postavu i na lidi kolem s mnoha písemnými dotazy a žádá odpovědi na otázky, jež by mohly nezasvěcenému pozorovateli připadat až malicherné. Ale není to malicherné, v téhle pohádce jsou všechna stěžejní fakta pravdivá, lze si je ověřit, prostě sedí. Pavlovi vždy šlo o pravdu, ať už k jejímu podání zvolil jakoukoli formu. Kdyby jeho modelem byla jiná postava s jiným osudem a životním příběhem, byla by i zvolená forma podání jiná než pohádková. Pavel zvolil pohádku proto, že právě pohádková forma se mu zdála nejvýstižnější pro smysl Raškova života a práce. Na začátku práce nebylo jeho úmyslem napsat pohádku o Raškovi, nýbrž rozhodl se pro pohádku na základě rozboru a pochopení skutečnosti, protože se mu zdála nejpřesněji pravdivá. Po přečtení knížky nemůžeme než dát autorovi za pravdu. Raškův životní příběh skutečně připomíná krásné legendy o chudém chlapci, který se proslavil, ba víc, má v sobě něco z kouzla českého Honzy, který šel do světa a dobyl ho.

Jakmile byl tento základní nápad, toto základní pojetí na světě, zdá se zcela samozřejmé, přirozené a výstižné. Ale nezapomínejme, že čteme sice pohádku, ale přitom nic než pravdu. Propůjčit a vdechnout tomuto příběhu pohádkovou atmosféru a kouzlo znamenalo vynaložit velikou práci, vyžadující nesmírnou jemnost, cit a vkus. Na rozdíl od klasického pohádkáře si Pavel nemůže vypomoci kouzelnou babičkou, zlým drakem nebo jinými smyšlenými pohádkovými postavami či instrumenty. Přesto nás při čtení neopouští pocit, že čteme pravou pohádku se vším všudy. Je tu babička téměř kouzelná, je tu voda dobrodějka, jsou tu havrani a vrány, je tu kouzelná růže i pavouček pro štěstí, pohádkovou roli sehraje i zcela reálný trenér Remsa, jednoduše zašifrovaná Rada skoků a pádů, ba i epizodní figurky pražských novinářských kibiců-vševědů. Přitom nikde nejde o čistou smyšlenku, vždy jen o lehké nadsazení a stylizaci v řádu věcí, zvýrazňující a podtrhující jejich pravdivý smysl. Co na tom, že "kouzelná babička" si dá chybějící zub nahradit umělým, což je v klasické pohádce naprosto nepřípustné, a že je šťastná z parfému Chanell číslo pět a z desky Franka Sinatry I love Paris? Co na tom, že voda dobrodějka je čistá horská pramenitá voda - dnes už bezmála opravdu těžko dostupný zázrak? Nebo že trenér Remsa by v případě neúspěchu sotva šel za trest krmit lvy, ale dělat něco na ten způsob? Právě tyhle moderní a současné detaily propůjčují celku nejenom pohádkovou, ale rovnou měrou i pravdivou sugesci a půvab.

V pohledu na skutečnost i v jejím podání se nám v Pohádce o Raškovi představuje jakoby nový Ota Pavel. Nová je zdánlivá vypravěčská lehkost, šťastné ladění a dobrý rozmar, ba i humor, dříve jen tu a tam probleskující. Jako vypravěč Ota Pavel oproti svým předchozím knížkám velmi vyzrál. Úsměvný rozmar je výsledkem zmoudření v chápání života a lidského snažení, lehkost podání je výsledkem umné stylizace, plynoucí z literárního zdokonalení. Všechny tyto rysy ve větší či menší míře najdeme i u dřívějšího Pavla. Není to nový Ota Pavel, je to stále on. Není už natolik naivní, jaký býval ve svém počátečním svatém idealismu.

Poznal však z vlastní zkušenosti také odvrácenou, trpkou a tragickou stránku lidského bytí, nahlédl svými vnitřními prožitky i do zásvětí. Je proto chápavější, vnímavější, vlídnější a moudřejší. Méně se zlobí, víc si utahuje. Nehorlí, směje se. I jeho humor - jako tak často v životě i v umění - vděčí za svůj zrod zjevení a poznání protilehlého pólu, jímž je utrpení, smutek a vědomí relativity všeho, co je lidské.

Ve své víře v kladné lidské vlastnosti však zůstává neochvějný; věří v ně víc než ve svých životních a literárních začátcích. Proto tolik zvýrazňuje poslání této pravdivé Pohádky o Raškovi - neboť každá pohádka musí mít svou moralitu. Jmenuje se práce. Ota Pavel nevěří v zázraky, ve štěstí, v náhody, ba ani ne do té míry v talent. Věří v práci, v její vytrvalost. Zařazuje i Rašku do své galerie kladných hrdinů, kteří měli horší počáteční východiska i menší talent než jejich šťastnější kolegové, zato však prokázali větší vůli a houževnatost v práci a vydobyli si tak právo pohlédnout tváří v tvář svému štěstí.

Svým způsobem to platí i o něm.