Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• ukázka (vybraná povídka)
• soubor 11 povídek, jejichž společným jmenovatelem je sport a sportovci:
  1. Pohár od Pánaboha
  2. Odpusť nám naše viny
  3. Na silnici k Vratislavi
  4. Zítra začnou všední dny
  5. Žluté růže
  6. Hodinky s vodotryskem
  7. Nejhezčí den Daniela Groussarda
  8. Olympijské hry
  9. Jak to člověk prohrál a potom vyhrál
  10. Vlajka s medvědem
  11. Kopnutí za 3000 dolarů
• vydalo nakladatelství Slávka Kopecká v Praze roku 2004 (ISBN: 80-86631-16-8)

Hodinky s vodotryskem

Dovedete si vůbec představit, jakou jsem měl radost, když jsem se po válce dověděl, že pojedu závodit do Švejcar? Celou válku jsem startoval jen po českejch a moravskejch městech, už Slovensko byla pro mě veliká a nepoznaná cizina. A Švýcarsko, o tom jsem měl náramný představy, celou válku jsem si schovával takovej obal na křídovým papíru od švýcarský čokolády, na kterým byly natištěný krásný bílý hory a pod nima se pásly na světle zelený travičce červený tlustý krávy se zvoncema na krku. A taky jsem věděl, že v týhle báječný zemi neznají vůbec válku a že umějí dělat výborný hodinky.
Strašně jsem se těšil. Mezitím byly ještě u nás domácí závody, startoval na nich francouzskej cyklista Otek, kterej se narodil a dlouho žil v Čechách a kterej vyhrál ve Francii velikej závod Paříž - Remeš. Říkalo se o něm, jakej je kanón a jaká je to úžasná pocta pro českou cyklistiku, že u nás bude startovat. Ale já neměl před ním vůbec žádnej respekt a v tom domácím závodě jsem mu ujel a nandal mu to o sedm minut. Otek byl takovej menší, plešatej, po závodě ke mně přišel celej zkroušenej a povídal: "Vždyť ty seš ohromnej kanón. V tom Švýcarsku budeš favorit."
Já byl asi skutečně dobrej, protože doma jsem vyhrával kdekterý závody. To zřejmě dělaly ty housky a chleba. Dneska už vyšpekulírovali, že člověk má někdy v tréninku sportovat se zátěží a potom se v závodě bez tý tíhy cejtí lehčí. Já to tenkrát dělal nevědecky, rozvážel jsem na zádech nůše pečiva a chleba. A skutečně, bez tý nůše se mi pak v závodě jezdilo líp. Pak to asi bylo tím, že jsem se i za války pořádně najed, vůbec jsem nebyl podvyživenej jako někteří kluci. Měl jsem správný cyklistický tělo, byl jsem dlouhej, samej sval a samá šlacha a velký plíce jako zvon, prostě všechno, jak má bejt.
Do toho Švýcarska jsme jeli pětitunkou táty Josífka. Pořídil nám nahoře takový prima lavice, z kterejch jsme měli výhled po celým okolí. Ujížděli jsme českým a potom německým krajem. Byli jsme úžasně mladí a před námi se jak v nějaký pohádce otevíral celej svět. V Německu jsme hulákali na americký a anglický vojáky, oni zas volali na nás a my jsme se cítili jak nějaký vítězové. Potom jsme zpívali spousty písniček a bylo nám moc fajn. Krajina se jevila čím dál hezčí, a jak jsme vjeli do Švýcarska, úplně se naplnily mý představy. Hory jak ohromný domy a pod nima osamocený silný smrky a ještě níž nádherný louky se zrovna takovejma červenejma krávama, co jsem měl doma schovaný na tom obalu od čokolády.
V Curychu nás ubytovali v přepychovým hotelu, na podlaze v pokojích ležel tlustý koberec a každej pokoj měl vlastní koupelnu s vanou zapuštěnou v kachlíčkový podlaze. Koupelnu sestavili ze samejch zrcadel, a tak se tam člověk viděl ze všech stran. Svlík jsem se do naha a okukoval se v zrcadlech, byl jsem docela ucházející kluk, všechno jsem měl jak se patří. Potom jsem si vlez do tý vany a pustil na sebe vřelou vodu a myslel jsem na to, jak by se asi divila moje máma, kdyby mě tady viděla.
Po prima večeři jsem se šel projít s Myškou, kterej měl se mnou startovat v tom silničním závodě. Zahli jsme do takový maličký uličky, na jejím konci byl přepychovej hodinářskej krám a v něm ležely za výkladem hodinky. Prohlížel jsem si jedny po druhejch, ale najednou se mý srdce přímo zastavilo. Na plyšovým polštářku svítily zlatý hodinky - se stopkama. My jsme o takovejchhle říkali, že jsou i s vodotryskem. Přitiskl jsem nos až na sklo a četl značku: OMEGA. Pak jsem zašeptal Myškovi: "Vole, vidíš ty hodinky? Už jsi někdy spatřil na celým božím světě něco tak krásnýho?"
Myška vrtěl hlavou. U tý výkladní skříně jsem stál snad půl hodiny. Myška mě musel odtamtud přímo vodtáhnout. Já hodinky nikdy neměl a teď jsem po nich hrozně zatoužil. My u nás vlastnili v rodině jen jedny předválečný náramkový hodinky a ty šly moc blbě a náš táta je vyměnil po revoluci s jedním ruským vojákem za pytel cukru. Ale tyhle hodinky byly dočista něco jinýho, byl jsem přesvědčenej, že takový hodinky nemá ani náš prezident. Se stopkama. A zlatý. Ležel jsem večer v posteli pod jemnejma peřinama a pořád jsem je viděl před očima na tom plyšovým polštářku.
Druhej den jsme jeli na kolech na start.
Sluníčko už na tom švýcarským nebi hřálo a já se cejtil v náramný formě. Na hodinky jsem v tom frmolu zapomněl, už jsem myslel jen na to, jak to zajedu. A taky na to, abych se nezapomněl vyprázdnit a abych měl v láhvích dost čaje. Když už jsem měl všechno zajištěný, stál jsem poblíž startu s Myškou a tátou Josífkem a pozoroval jsem, jak se sjíždějí cyklisti všech možnejch národností. Tenhle příjezd na start v čistejch dresech je vždycky taková malá slavnost. Skoro každej má dres v jiný barvě, černý vlněný kalhotky a na nohou sněhobílý punčošky a tmavý tretry.
Vtom jsem spatřil Otka, přiletěl prý včera z Paříže. Ušklíb se přátelsky na mě a proplétal se k nám. Byl nádherně vymustrovanej v modrobílým dresu a měl nádherný žlutý kolo LA PERLE. Pozdravil nás a mě táh stranou: "Martine, je to dohodnutý. Kdybys náhodou vyhrál, tak se ke svýmu kolu nehlas, dej ho mně a hned popadni moje kolo. Oni tě s tím mým vyfotografujou a budem z toho mít prachy."
Vytřeštil jsem na něho voči, vždyť jsme si nic takovýho nedomlouvali. Ale nebyl jsem schopen nic říct, jenom jsem zakoktal, že tedy jo, protože jsem si v tu ránu vzpomněl na ty zlatý hodinky, to byla cesta, jak jsem se moh k nim dostat. Vono se to tady občas takhle dělá kvůli reklamě. Tak třeba Louison Bobet jede na pořádným kole, ale má ho přelakovaný na jinou srabovou značku, vod který pobírá peníze. To proto, že se pak závodníci a kluci, co kola kupujou, vždycky ptají: Na čem jel vítěz? No a pak jdou ty vítězný kola víc na odbyt. Já tedy měl jet na českým kole FAVORIT a po závodě jsem ho měl nepozorovaně vyměnit za LA PERLU. Otek si musel v tomhle závodě strašně věřit, když už to s tou firmou napřed dohod. A já vod tý doby opět začal myslet na ty zlatý hodinky.
Okukoval jsem soupeře, klobouk dolů, co to bylo za řemeslníky. Švejcar Meisner, Francouz Chéron, Belgičan Kreyzel. Mě a Myšku tady nikdo nebral vážně, to jenom Otek mě v tý mý formě považoval za favorita. Fotografové nás ani jednou nezmáčkli, trochu mě to mrzelo a dostával jsem zdravý závodnický vztek.
Závod se jel na okruhu, dělalo to osm kol po dvaceti kilometrech, celkem tedy sto šedesát kiláků.
Vypustili nás.
Šlapali jsme jako na každým počátku v houfu, Myška se držel za mnou, Otek byl někde vzadu, počítal s tím, že v první půlce závodu se nebude nic dít. Já zas byl pořád mezi prvníma, občas jsem se octnul na samotný špičce pelotonu a udával jsem tempo. I když jsem byl občas v čele, nikdo mě z těch velkejch řemeslníků nebral vážně, byl jsem pro ně neznámý numero. Uvědomil jsem si, že to pozdějc může bejt pro mě obrovská výhoda.
Jelo se mi dobře, cejtil jsem se v náramný formě. Bylo taky báječný počasí, přehazovačky tiše bzučely a já měl dokonce ještě čas rozhlídnout se po krajině. Projížděli jsme v každým kole takovou vymalovanou vesničkou se špičatým kostelíkem, potom podél velikýho modrýho jezera, u kterýho stála elektrárna, vod který vedly vysoký stožáry s elektrickým vedením. Vzpomněl jsem si na výbornýho kluka, mechanika Frantu; když mu bylo šest let, spad mu za takovejchhle stožárů táta a zabil se, Franta vždycky zesmutněl, když jel kolem podobnejch sloupů, a jeho voči jako by jim něco vyčítaly.
Ve třetím kole odpad Myška. Snad jsem mu moh trochu pomoct, ale nemoh jsem pro něho riskovat, nesměl jsem ztratit spojení s čelem pelotonu.
Ve čtvrtým kole jsem uviděl Myšku, jak blije na kraji pankejtu. Byl bledej jak smrt a hlavu měl svěšenou mezi koleny, jeho kolo leželo pohozený stranou.
Mně samotnýmu se ten závod zdál dokonce pomalej, a tak jsem v pátým kole ujel se Švejcarem Meisnerem. Ostatní nás ani nedohonili, protože do cíle ještě zbejvalo víc jak šedesát kilometrů. Švejcar ale mýmu umění moc nevěřil, nepovažoval mě za vhodnýho partnera. Nechtěl prostě se mnou jet, šlapal, jako by o nic nešlo. A tak jsem jen já jel na plný kule. Ale takovej únik, kde jeden maká a druhej na to kašle, je předem vodsouzenej k nezdaru. Byl jsem nakrknutej, naděje na vítězství, a tím i na hodinky se zmenšila. Moh jsem jet sám, ale šlapat takovou štreku bez jakýkoliv pomoci, to by bylo čirý bláznovství, tak dobrej jsem zas nebyl, abych to moh vydržet.
Zpomalil jsem taky a vostatní nás v šestým kole dohonili. Otek na mě křičel: "Ujel jsi moc brzy!"
V sedmým kole unikl jeden Talián a jeden Belgán, ale po pěti kilometrech jsme je dotáhli. Už šlo do tuhýho, teď to prostě frčelo, šlapalo se na plný pecky, jeden cyklista za druhým odpadal.
Vjížděli jsme do posledního kola.
A teď se ukázalo, jaká to byla obrovská výhoda, že jsem byl pro ostatní neznámý numero.
V tom osmým kole jsem nastoupil ze zadní pozice a nikdo po mně nešel. Ohlíd jsem se a měl jsem dobrejch sto metrů náskok. Dal jsem hlavu dolů a šlapal jak pominutej. Teď už pro mě neexistovala krajina, vnímal jsem jen šedivej pruh asfaltu přede mnou - rovina - zatáčka - stoupání - klesání - zatáčka zatáčka... Po stranách přibejvalo lidí, který na mě něco volali. Za mnou už hučely doprovodný auta, to znamenalo, že mezera mezi mnou a pelotonem se zvětšila natolik, že do ní auta mohly vjet. Svaly a plíce mi bezvadně fungovaly, nabíral jsem vzduch a hlasitě vyfukoval. Jel jsem už dlouhatánskou dobu sám, když mě předjel motocykl s tabulí, na který stálo, že mám "2 MINUTEN"; tedy dvě minuty náskok. To bylo báječný! Do cíle mohlo bejt takovejch pět kilometrů. Pak jsem začal mít strach, aby se mi nepodělalo kolo. Vždyť kola dělali v Rokycanech v tý znárodněný výrobě takřka na koleně, makal tam na nich právě mechanik Franta a rozumy jim dávali ještě staří dělníci. Možná že tihle chlapi měli, jak se říkalo, zlatý český ruce, ale kola ještě za moc nestály, neměli na ně vhodnej materiál, brzdy nebyly moc dobrý a taky přehazovačky byly zastaralý. Přistihl jsem se, jak si šeptám: "Moc tě prosím, pámbíčku, ať se mi nic nestane. Moc tě o to prosím."
Vydržel jsem ten únik až do cíle.
V pelotonu za mnou se přihnal i radostnej Otek. Slez z kola a hrnul se ke mně: "Já to věděl, že vyhraješ. Dej sem to kolo!"
A vtom mě napadla taková blbost, že by to bylo nevděčný vůči mýmu kolu, který mi vydrželo celej ten těžkej závod. Vzpomněl jsem si taky na ty elektrický stožáry u toho modrýho jezera a na smutný Frantovy voči, co by tomu asi řek, kdybych to jejich kolo FAVORIT, na který byli tak pyšný, vyměnil za LA PERLU. Co by si asi pomyslel starej Petr, kterej si vždycky na výrobě českejch kol tolik zakládal a kterej tomu zasvětil celej život. Couvl jsem s mým kolem a přitáh ho k sobě. Otek se na mě zděšeně a nechápavě díval.
Pak už byl závěrečnej ceremoniál a fotografování. Dali mi za vítězství vavřínovej věnec. Peníze žádný. Vo ty hodinky jsem se tak definitivně připravil.