Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

S pověrami se sejdete po celém světě. Lidé se jim vysmívají, odsuzují je, a přece na ně dají. Přirozeně, že na svých cestách jsem si všímal i pověr, zejména pověr primitivních kmenů. Byly to často neobyčejně zajímavé věci.
V Brazílii se říká, že člověk, který vypije u táborového ohně šálek čaje zvaného 'maté bombicha' a opustí pak zemi - musí se zase vrátit.
Když jsem poprvé opouštěl Jižní Ameriku, netušil jsem, že se pověra o pití maté vyplní zrovna na mně. Obrátil jsem se tehdy k Brazílii zády a po zkušenostech, kterých jsem tam nabyl, jsem o této zemi nechtěl ani slyšet. A přece jsem se vrátil... ale to už je jiná historie.
Bylo to v kraji Branca a vedl nás domorodý průvodce.
Snesl se večer. Náhlý přechod z denního vedra do noci způsobil, že se třeseme zimou. Udržujeme jen malý ohníček, jsme tři. Michael Necker, já a Indián z kmene Vinuapů. Byl v městě prodat ptačí peří a nyní má s námi společnou, čtyři dny trvající cestu.
Sedíme a hovoříme.
Michael Necker je v Brazílii již několik let, ale tohle je jeho poslední cesta vnitrozemím. Lístek na loď má už v kapse. Vypráví nadšeně o svém návratu do vlasti, jako dítě se těší domů. Trochu mu závidím. Domů, domů...
Pojednou náš mlčenlivý Indián ukáže rukou k nedaleko stojícímu stromu: "Hombres! Avera, matcháá! Lidé, podívejte - smrt!"
Nevidíme na kmeni stromu, kam míří Indiánův ukazovák, nic než malé pohybující se žlutozelené světélko. Přistupujeme blíže: brouk! Menší než chroust, září jako naše svatojánská muška.
"Nu, a proč tomu brouku říkáš, amigo, smrt?" ptám se domorodce, který stojí ustrašeně za námi, a chci svítícího brouka sejmout ze stromu.
"Ne, ne...!" vzkřikne Indián a srazí mi ruku. "Vezmeš matcha do ruky a zemřeš!"
"Copak je ten brouk jedovatý?"
"Ne, matcha není jedovatý," bere mne Indián za ruku a vzrušeně vysvětluje. "Není jedovatý, ale mezi naším lidem se říká, že kdo se brouka dotkne, musí zemřít!"
Michael se dá do hlučného smíchu: "Nesmysl! Hloupá pověra, podívej se starouši - já si dám toho vašeho smrtonoše na dlaň!"
A opatrně sejme zářícího tvora ze stromu a položí si jej na levou dlaň. Brouk poplašen dotykem se rozzáří jako malá hvězda. Pojednou hvězdička zhasne, je slyšet zavrčení krovek a brouk odlétá do tmy. Zatím přicházíme i my k ohništi.
Indián se tiše loudá k táboráku, prohrabuje mlčky ohníček.
"Hombre, podívej se na svou ruku, najdeš tam znamení smrti!"
Michael pozdvihne levici a obrátí ji dlaní vzhůru. Na dlani světélkuje malá skvrna, jakýsi otisk spodní části broukova těla, podobný - umrlčí hlavě. Necker si prohlíží světélkující znamení.
"Nic to není, jen fosforeskující lepkavá hmota, kterou brouk v nebezpečí vylučuje z těla. Evropský střevlík se brání podobně. Když jsem vzal brouka do ruky, rozsvítil se jasněji a vidíš, ty strašpytle, ještě jsem neumřel!"
Indián mlčky pokrčil rameny. Příštího dne jsme pokračovali v cestě a bez potíží dorazili k cíli. Rozloučil jsem se s Neckerem, který po několikadenním odpočinku pokračoval v cestě k přístavu.
Uběhlo několik týdnů, když se mi dostal do rukou starý výtisk deníku Despachero, vycházejícího v Rio de Janeiru. Výstřižek zprávy, která ze mne vyrazila dech, mám dodnes schovaný:

VELKÉ ŽELEZNIČNÍ NEŠTĚSTÍ

Dne 24. února t. r. mezi sedmou a osmou hodinou ranní došlo na trati Sao Paolo-přístav Santos k vážnému neštěstí. Rychlík číslo 15 vykolejil a zřítil se z železničního náspu. K nehodě došlo následkem poškození trati při průtrži mračen. Shodou okolností je pouze několik raněných, jedna osoba byla zabita. V této jediné oběti neštěstí byl zjištěn jakýsi Michael Necker.
Náhoda, ujišťuji vás, že jenom náhoda. Ale - zvláštní náhoda...