Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• zveřejněno v almanachu Ruch pro rok 1868, který sestavil Josef Václav Sládek

Jsou přetajemné v snění hlubiny,
kdy duše volně vesmír prolétá,
a čarné vykouzlí si krajiny,
kam tajnou, nevidomou silou zalétá,
a vidí řeky, háje, výšiny
neznámým zastíněné stromovím;
tam slunko jasněj' nežli u nás svítí,
tam jinak vše než na zemi se cítí,
halíc se světlem růžným nachovým.

Jakýsi nikdy necítěný klid,
jakési ukojení vane duší. -
Jak blažený, jak přesladký to cit,
když duše také slasti bolně tuší,
jež nelze pojmout, nelze vyslovit!
či vskutku jest to pouhý jenom sen,
či kráčí duše ve snu všehomírem
od hvězdy k hvězdě v světě šírošírém,
a zří, co neuvidí v žití den?

Či dříve jednou naše duše žila
v onom tak luzném čaroskvoucím kraji,
kdy čistších někde ještě slastí pila,
než jakých jí ta těla pouta dají?
či slasti, které nyní jenom snila,
též v skutku bude v onom světě žít,
kochat se v oněch krásách, které vidí,
s dušemi předrahých jí v světě lidí?
Ach jaká slast, tam s nimi věčně dlít!

A tak se vznášet s nejdražšími světem
od hvězdy k hvězdě v lásky jasných bytech,
ta věčná tajemství zřít chvatným letem,
kochat se s nimi v přeposvátných citech,
ba k světla zdroji vznést se smělým letem,
žít jako sladký zvuk, jenž duší vane,
a přece mohutně co věčná síla,
jež od věčnosti tvoří nová díla,
a vědět: slast ta nikdy nepřestane!

Ach sladké pomnění! - Sny duše mojí,
snad přízraky jste pouze mysli matné!
Nech - duše ráda přízraky se kojí,
zalétá s touhou výše do závratné,
kde sny ty na čas bolné rány hojí,
jež zasadil jí svět. Jak známe málo
až dosud to, čím duše naše jest!
Snad přec to s oněch jasných výší zvěst,
či se to duši mojí jenom zdálo?