Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

I

Že srdce mé je hrob kdes u zdi chladné,
já myslil, mdlý;
že v podzim naň čas od času jen spadne
list uvadlý.

Na krypty dně tak těžko, těžko spí se!
Ni šept, ni van!
Jen cypřiš stín svůj s tichem noci míse,
mne hlídá sám.

A přišlas ty. Pleť jhem sálá žhavě,
zrak divný jas.
Tvých kroků šum jak ozval se kol v trávě,
já ožil zas.

II

Rci, Cizinko, z jak tajemného břehu
je kouzlo tvé,
že naráz vše, mou hořkost i mou něhu,
sny marnivé,

vše, mužský cit čím trpěl i čím strádal
po roků řad,
jsi smířila, - a div to! - že mi nadál
lze milovat?

Snad že tvá vlast, kde slavičí zpěv z růží
se tetelí,
kde lásky tvář se usmívajíc úží
v dýk čepeli?

Snad že jsem shlédl jas údů bezúhonných,
jež tísnil kment?
Že z polibků jsem tvých, jak mošus vonných,
pil Orient?

Či že tvůj zrak o tolik svůdněj nyje
než našich žen,
oč nocí lesk, než u nás, zářnější je
tvým nad městem?

III

Ó blaho chvil, v nichž vilnou čaromocí
tvůj umný ret
mne přenes v kraj, kde do měsíčných nocí
ční minaret!

Ó dravé ty, jak chamsín, opojení!
Až v morek sám
tvých vlhkých úst jsem žhavé cítil chvění
i krve plam.

A přece jen, ó Sladká vonných dlaní,
proč nejprudší
jsem touhou mřít byl zajat znenadání
v tvém náručí?

IV

Jak pohneš se, z tvých rouch hlas cizích zemí
jde vábivý,
v něm oživnou i moří širé lemy
i zálivy.

Ó, z města pryč, z těch teskných obloh vdovích
i ze všech pout,
a modrem vln, kol chrámů mramorových,
v dál plout a plout!

V

To srpen byl... Svou mlh a stínů říši
teď podzim tká.
Což nikdy již náš ret na lásky číši
se nesetká?

Jas, barvy, žár, čím duch náš v rudou chvíli
byl opojen,
že prchlo tak, jak mha se k mlze chýlí
a ke snu sen?