Menu
Březina Otokar (*13.09.1868 - †25.03.1929)
Chvíle slávy (Ruce)
nad staletími se vznáší světelným, vířícím cyklónem,
odvěké vegetace rozmetá a hospodář na nivách času,
v červenci pohledu svého nechává zráti nová bohatství klasů. A když naplněn úrodou hořel můj dvůr, o kráse ohně jsem pěl,
o paláci snů, jenž tisícem věží až do hvězd se potápěl;
a když i ten hořel a ironický vítr kolem mne šuměl,
bez výkřiku bolesti zpívat i mlčet jsem uměl. Zem krásnou, jak nikdy nebyla po celé věky, co její let
v temnotách prostorů víří, snů mých mi ukázal květ;
viděl jsem průvody gigantických jar, v záři jich pochodní slunce se tměla;
tisíce pozemských jar do vozu svého zapřažených měla. Viděl jsem léta královská uléhat na lože purpurné nádhery,
ukolébaná zpěvnými večery, harf delikátními údery,
měsíčné noci v kouzelných parcích paní, lásky opojná vinobraní
a pod hvězdami rozjitřenými rozkoše nejsladších umírání. Zahrady zimní viděl jsem, haluze rozkvetlé v křišťály,
jak právě rozžaté lustry ještě se houpaly, duhami zahrály;
jak ledové palmy na oknech tajemství, mrazivým světlem ozářené
a jako zahrady kosmu přiblížené, rozjiskřené a otevřené. Však viděl jsem také zem bolestnou, jak byla od věků,
v úsměvu hořkém hovořící k člověku, zrak teskný zhroužený v daleku;
zem jednu z nejchudších mezi svými sestrami ve vesmíru,
na moři ticha ostrov, jenž mimo smrt nepoznal míru. V oblacích času jsem blesky zřel jak apokalypsy ohnivé písmeny,
césarův pokyn otrokům, krví jak růžemi kvetoucí arény,
zrak muže, pýchu a vůli země, tvrdý bojem, zlomený vítězstvími,
zrak ženy, rozkoš země, s pohledy vyčítavými, toužícími. A na všechnu slávu svého snu, nádheru noci plamenné,
zapomenul jsem při pohledu na bratří svých ruce zemdlené,
krvavé, hněvem sevřené a v smíchu moře rozvlněného
přerážené údery vesel, když se chystaly člunu přeplněného. Řinčení mystických okovů zahřmělo ve snění mém,
a v jeho taktu odvěkém hudbu miliónů srdcí uslyšel jsem,
miliónů srdcí, jak hvězdy od sebe vzdálených, odcizených,
po sobě tajemně toužících a v mrazivé soumraky pohřížených. Na prahu bratří usedal jsem, záhadný cizinec, podvečer,
a v dalekém šumění vod a v písni větrů a zářících sfér
o práci země a světě, jenž v hlubinách lásky se přede mnou šeřil,
k útěše bratří jsem zpíval, šťasten z úsměvu jejich, a věřil.
Zdroj: greensheep29, 10.12.2007
Související odkazy
Čtenářský deník | - | Ruce, Ruce (2) |
- | Tajemné dálky | |
- | Větry od pólů |
Diskuse k úryvku
Otokar Březina - Chvíle slávy (Ruce)
Aktuální pořadí soutěže
- Do soutěže se prozatím nezapojil žádný soutěžící.
- Přidejte vlastní práci do naší databáze a staňte se vítězem tohoto měsíce!
Štítky
hrdost kvoreck ambice Dívčí tajemství Friedrich paničky Telefonování dystopie labutí jezero umelecky dražba Don Giovanni urban -hastrman poslední pán prstenu ostrava oblékání Rusalka o mych mobily krize Michael Jackson Cesta z pouti stasa čarodějnice Trojské Války metro hood šalamoun bondy chování dětí filipika
Doporučujeme
Server info
Počítadlo: 706 000 283
Odezva: 0.03 s
Vykonaných SQL dotazů: 6
Návštěvnost: TOPlist.cz - školství › Český-jazyk.cz
© 2003-2024 Český-jazyk.cz - program a správa obsahu: Ing. Tomáš Souček, design: Aria-studio.cz Autoři stránek Český-jazyk.cz nezodpovídají za správnost obsahu zde uveřejněných materiálů! Práva na jednotlivé příspěvky vlastní provozovatel serveru Český-jazyk.cz! Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.
Mapy webu Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé Důležité informace Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti - Nastavení soukromí