Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Bloudíme tajemství země, ptáme se věcí mlčenlivých,
na jaro, které nepřichází, na květy, které se nerozvíjí;
vždy s jedním pozdravem větrům, jež do věků budoucích vanou,
vždy s jednou myšlenkou nedomyšlenou, písní nedozpívanou,
přísahou vázaní svědkové mysterií.

Nevlastní děti tvoje, ó země, byli jsme bolesti mlékem
jako na prsou svedených matek svých odkojeni;
kde naši bratři pili z tvých drobných a sladkých pramenů vděčně,
před slanými vodami oceánů my stáli, žízniví věčně,
a jenom tragická hudba jich bouří dala nám opojení.

K modlitbě díků my klekli, kde nesčíslní tě proklínali,
a plakali jsme tam, kde nesčíslní ti dobrořečí;
hlas náš se jiskřil jak slunce, když bázní oněmly miliony
a když vítězům k návratu v triumfu hřímala srdce a zvony,
rty naše, prorocké, stislky se v mlčení bolestnou křečí.

Knížata země i otroci do krve ubičovaní
jak bratři vcházeli v modliteb našich katedrály:
pro všechna čela poznamenaná polibek míru jsme měli,
snům země nejtíživějším jak povzdechu matky jsme porozuměli
a tam, kde bratři odvrátili se s hrůzou, my ještě milovali.

V úsměvech krásy i v přítulných pohledech věcí
hořelo pro nás hrobové světlo našeho zasvěcení;
z ticha agonií k nám vyvřel polibků dychtivý šepot,
z ticha, hnusu a umdlení - mladistvých křídel jásavý tepot,
z ticha rozkoše - mlčení vnitřního ohně, v němž pracují zatracení.

Od jitra k večeru svému šli jsme jen přes věky příští:
když jsme se bratřím nejbližší zdáli, nejvíc se vzdalovali;
nejchudší, ze vzácných světel, mramorů, tajemných kovů,
k Věčného slávě my stavěli chrámy, nádheru vraceli slovu,
a pokorní, jménem tvé mystické moci nad dušemi královali.

Ač jsme nesčíslnými životy žili, žárem všech světů kvetli,
slunce své lásky jak oblak pozdvihli v azur illusí vesmír celý,
k zvířatům ve jhu se skláněli, jako k bratřím zakletí svého,
všech početí cítili slast a v lůnech bolestná hnutí nezrozeného
a ve svém srdci oheň všech srdcí - stáli jsme osamělí.

Jen mrtví a z věků příštích se blížící bratří
odpovídali k radostným poselstvím našeho zaslíbení;
v prahnutí naší vůle, jak omdlévající v polední žehu
umlkávali, zbledlí, nejdražší naši a našich pohledů něhu
přijímali jen s bázní, jak těžce nemocných nebezpečná políbení.

Za zrádce země vyhlásili nás tajně, když její slávu,
věčnosti jitřní požár, jsme v extasi výtali na kolenou:
o ženě, královně nové lásky, když jasnovidoucí jsme snili,
o muži, vlídném pastýři živlů, knížeti mystické síly,
jenž ovládne bolest, v plameny nejvyšší touhy proměněnou.

O slití všech milionů v Jediného Člověka vykoupeného
kormidelníka duchové země, jenž k břehům tvých tajemství pluje,
ve směru svatých tvých větrů pne plachty, předené tisíciletí,
a novou řečí, mocnou jako řeč andělů, čistou, jako řeč dětí,
květy tvých zahrad neviditelných pojmenuje. - -

Ale ani v zářících mlhovinách světů nejvzdálenějších
míru jsme nepoznali, němou moudrost mrtvým jsme záviděli:
nad každou krajinou krásy, kam zrak náš výbojem dostih,
znamení tvého panství suverenního ve všech nekonečnostích,
před námi hrozivě tmí se vyššími duchy střežené citadelly.

Z blankytu tisíce blankytů vyšlehlo v gigantských polokruzích,
galerie tvé stavby, vždy duševnější, bezmeznou perspektivou;
od hvězdy k hvězdě, jak roje nových sídel, v dráždivém červnu tvé vůle,
hierarchie duchů se snáší, mystická včelstva jednoho úle,
o sladkém pracují díle s tajemnou prací zádumčivou.

Čím výš, tím hlubší a ukrytější je zápas, osudnější víry tvé slávy;
čím blíže k věčnému moři, tím z větších výšin vří vodopády
myšlenky naší, co krůpěj, to vyvření ohně v nárazu světů:
rozdrcena jsou slova jak zrní v stoupách tvé bouře a v letu
jak popel padají na naše hlavy před majestátem tvé vlády...

A tehdy, před našimi zraky uzavřenými, nový kosmos se mihl:
jako sloup rudý vedla nás k němu sluncí všech dráha mléčná;
a z řeřavého poháru touhy, kde snění zdroj magický vysech,
žízniví věčně, poslední víno jsme pili, na našich tlačené lisech,
nesmrtelnosti nápoj, zničení tvarů, zmámení nekonečna.