Menu
Březina Otokar (*13.09.1868 - †25.03.1929)
Šílenci (Ruce)
Bloudíme tajemství země, ptáme se věcí mlčenlivých,
na jaro, které nepřichází, na květy, které se nerozvíjí;
vždy s jedním pozdravem větrům, jež do věků budoucích vanou,
vždy s jednou myšlenkou nedomyšlenou, písní nedozpívanou,
přísahou vázaní svědkové mysterií.
Nevlastní děti tvoje, ó země, byli jsme bolesti mlékem
jako na prsou svedených matek svých odkojeni;
kde naši bratři pili z tvých drobných a sladkých pramenů vděčně,
před slanými vodami oceánů my stáli, žízniví věčně,
a jenom tragická hudba jich bouří dala nám opojení.
K modlitbě díků my klekli, kde nesčíslní tě proklínali,
a plakali jsme tam, kde nesčíslní ti dobrořečí;
hlas náš se jiskřil jak slunce, když bázní oněmly miliony
a když vítězům k návratu v triumfu hřímala srdce a zvony,
rty naše, prorocké, stislky se v mlčení bolestnou křečí.
Knížata země i otroci do krve ubičovaní
jak bratři vcházeli v modliteb našich katedrály:
pro všechna čela poznamenaná polibek míru jsme měli,
snům země nejtíživějším jak povzdechu matky jsme porozuměli
a tam, kde bratři odvrátili se s hrůzou, my ještě milovali.
V úsměvech krásy i v přítulných pohledech věcí
hořelo pro nás hrobové světlo našeho zasvěcení;
z ticha agonií k nám vyvřel polibků dychtivý šepot,
z ticha, hnusu a umdlení - mladistvých křídel jásavý tepot,
z ticha rozkoše - mlčení vnitřního ohně, v němž pracují zatracení.
Od jitra k večeru svému šli jsme jen přes věky příští:
když jsme se bratřím nejbližší zdáli, nejvíc se vzdalovali;
nejchudší, ze vzácných světel, mramorů, tajemných kovů,
k Věčného slávě my stavěli chrámy, nádheru vraceli slovu,
a pokorní, jménem tvé mystické moci nad dušemi královali.
Ač jsme nesčíslnými životy žili, žárem všech světů kvetli,
slunce své lásky jak oblak pozdvihli v azur illusí vesmír celý,
k zvířatům ve jhu se skláněli, jako k bratřím zakletí svého,
všech početí cítili slast a v lůnech bolestná hnutí nezrozeného
a ve svém srdci oheň všech srdcí - stáli jsme osamělí.
Jen mrtví a z věků příštích se blížící bratří
odpovídali k radostným poselstvím našeho zaslíbení;
v prahnutí naší vůle, jak omdlévající v polední žehu
umlkávali, zbledlí, nejdražší naši a našich pohledů něhu
přijímali jen s bázní, jak těžce nemocných nebezpečná políbení.
Za zrádce země vyhlásili nás tajně, když její slávu,
věčnosti jitřní požár, jsme v extasi výtali na kolenou:
o ženě, královně nové lásky, když jasnovidoucí jsme snili,
o muži, vlídném pastýři živlů, knížeti mystické síly,
jenž ovládne bolest, v plameny nejvyšší touhy proměněnou.
O slití všech milionů v Jediného Člověka vykoupeného
kormidelníka duchové země, jenž k břehům tvých tajemství pluje,
ve směru svatých tvých větrů pne plachty, předené tisíciletí,
a novou řečí, mocnou jako řeč andělů, čistou, jako řeč dětí,
květy tvých zahrad neviditelných pojmenuje. - -
Ale ani v zářících mlhovinách světů nejvzdálenějších
míru jsme nepoznali, němou moudrost mrtvým jsme záviděli:
nad každou krajinou krásy, kam zrak náš výbojem dostih,
znamení tvého panství suverenního ve všech nekonečnostích,
před námi hrozivě tmí se vyššími duchy střežené citadelly.
Z blankytu tisíce blankytů vyšlehlo v gigantských polokruzích,
galerie tvé stavby, vždy duševnější, bezmeznou perspektivou;
od hvězdy k hvězdě, jak roje nových sídel, v dráždivém červnu tvé vůle,
hierarchie duchů se snáší, mystická včelstva jednoho úle,
o sladkém pracují díle s tajemnou prací zádumčivou.
Čím výš, tím hlubší a ukrytější je zápas, osudnější víry tvé slávy;
čím blíže k věčnému moři, tím z větších výšin vří vodopády
myšlenky naší, co krůpěj, to vyvření ohně v nárazu světů:
rozdrcena jsou slova jak zrní v stoupách tvé bouře a v letu
jak popel padají na naše hlavy před majestátem tvé vlády...
A tehdy, před našimi zraky uzavřenými, nový kosmos se mihl:
jako sloup rudý vedla nás k němu sluncí všech dráha mléčná;
a z řeřavého poháru touhy, kde snění zdroj magický vysech,
žízniví věčně, poslední víno jsme pili, na našich tlačené lisech,
nesmrtelnosti nápoj, zničení tvarů, zmámení nekonečna.
Související odkazy
Čtenářský deník | - | Ruce, Ruce (2) |
- | Tajemné dálky | |
- | Větry od pólů |
Diskuse k úryvku
Otokar Březina - Šílenci (Ruce)
Aktuální pořadí soutěže
- Grully (3,5)
- Jana Lotus (2,5)
Štítky
šlejhar charakter Karl May helgolandská slunko pohodlí Psychopat určený Rady rodičů svratka moje zahrada hyda časoprostor krvavý Pilíře Země saruman věta rozkazovací Čaroděj ze země Oz. ZLo a dobro david copperfield projev Oliver Nocturno Jaro titul stromek Jeremiášův pláč Olomouc Stavitel Solness Knight hlídač č.47
Doporučujeme
Server info
Počítadlo: 708 559 388
Odezva: 0.03 s
Vykonaných SQL dotazů: 6
Návštěvnost: TOPlist.cz - školství › Český-jazyk.cz
© 2003-2024 Český-jazyk.cz - program a správa obsahu: Ing. Tomáš Souček, design: Aria-studio.cz Autoři stránek Český-jazyk.cz nezodpovídají za správnost obsahu zde uveřejněných materiálů! Práva na jednotlivé příspěvky vlastní provozovatel serveru Český-jazyk.cz! Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.
Mapy webu Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé Důležité informace Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti - Nastavení soukromí