Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• Fischerova báseň Goethe vyšla v Národních listech v neděli 3. července roku 1921 na úvodní stránce

Zas nové loučení... Mne lidé zvou
básníkem požehnaným štěstěnou,
a já bych měnil s oním hochem rád,
jenž v sadě vlhnoucím smí milovat,
jak srdce dovolí a srdce ráčí.
Mlád okem být a hmatem ještě mladší

a přece stále tajným radou zván,
míti slávu jako vlídný Olympan,
jejž kladou v hedvábí a do pomluv
a nad nímž bdí dvůr Mus jak devět chův
a slyšán být, nechť šeptám komukoli -
to neznudí jen: při bozích, to bolí!

Jak drobné je dnes vše! Nám božstvím - zvyk.
Dav Pygmeů se proti orlu spik',
by vrh ho na výspu a ukloval.
"On byl" - a my, my skromní žijem dál,
jen písně zpívajíce k jeho skonu.
I jej i Fénixe, jenž z Albionu

let' závratně v mou drahou řeckou zem,
já miloval - a oba přežil jsem.
Co smrtí ve mně vryto již! Vždyť já
jsem pamětník jak vrstva prahorská -
leč v oněch dvou mé vlastní mládí spalo.
To muži byli. Mužů je tak málo.

Však mnoho bylo, mnoho slastných žen,
jimž, zajíkaje se a přešťasten,
já, v tiché rytmy měně jas i žal,
jsem nitra svého lamby skandoval.
Nechť stoupám v Harz, nechť blížil jsem se Římu,
bůh lásku přál a zurčení dal rýmů.

Co hadích koží se sebe jsem svlék,
svým smyslům půvab hledaje i lék!
co střídalo se hlasů měnivých,
co rosy vzplálo a jak zvonil smích!
Teď lázně v Čechách ránu rozjitřily
a cítím jen, jak hruď má znovu šílí.

Mám před očima lodyhu i list,
leč marně v květech o srdci chci číst;
dnes marně světlo v duhu rozkládám,
dnes chladných odlitků se marně ptám,
kdo že mi o žáru v mé duši poví.
A jako kdys, já sahám k Homérovi.

Čtu věty, k nimž jsem vlastní našel tón,
čtu drahá jména Hektor, Ilion,
rtu hlasem třesoucím se v pohnutí.
Radš zemřít mlád a velce, Achill dí,
než bezúčelného se dožít věku.
A v druhé básni, o návratu reků,

můj zrak, jenž hledá, ono místo zří,
jak jinak heros v Hadu hovoří,
jak touží žít zas na jediný den,
jak dělník třebas, ale žíti jen.
Ten dvojí smysl báje divnou tíží
leh na mysl, jež v lásky taj se hříží.

Leč brzo líha rozplývá se v dech.
Já skvěl se mlád, já stkvím se po letech.
Já lásky poznal žár i světa vír,
jejž záviděl by mrtvý bohatýr.
A byť i navždy minulo mé mládí,
to božské světlo přec mé smysly hladí.

Déšť ustal venku. Svítí keř a jilm
a mladou písní dýchá říčka Ilm.
Já cítím cos jak vzdušné objetí.
Jsou posud v dálkách stíny podsvětí.
Smím vzdát se ještě svému daimoniu.
Já vzpomínám. Já miluji. Já žiju...