Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Má drsná lásko, fialko s trny růží,
jak pichlavým trním se prodírám vášněmi,
oštěpe bolesti, který mi drásáš kůži,
jak jsi našla mou duši po cestách bloudění?

Proč jsi najednou vrhla plameny temné
mezi listy mé cesty a zchladila můj sen?
Kdo tě naučil krokům, jež tě dovedly ke mně,
čí květ, čí kámen, čí kouř ti zradil, kde jsem?

Cítil jsem, jak se chvěje kolem bázlivá noc
a úsvit naplňuje svým vínem všechny číše,
jak slunce nastoluje na obloze svou moc,

zatímco krutá láska mě obkličuje tiše,
až meči a ostny drásajíc kůži těla
palčivou cestu mi v srdci otevřela.

IX (Ráno)

Když vlna narazí v svém běhu na skálu,
vystříkne chumáč vod a stvoří bílou růži,
veliký obvod moře se v jednu kapku zúží,
jejíž modrá sůl shůry snáší se pomalu.

Zářivá magnólie, jež taješ v louhu pěn,
potnice magnetická, kvetoucí při zániku,
jež věčně rodíš se a zase mizíš v mžiku:
ty rozprášená soli, s odvěčným pohybem.

Společně ty a já mlčíme, lásko moje,
zatímco tvary soch padají do příboje
a moře kácí věže bělostné jak váza,

protože v osnově neviditelných nití
těch nespoutaných vod a písku, jenž se řítí,
chráníme jedinou něhu, jíž hrozí zkáza.

XI (Ráno)

Hladovím po tvých ústech, po tvých vlasech a řeči
a bloudím nenasycen beze slov ulicemi,
chleba mě nenakrmí, úsvit mě nevyléčí,
hledám tekoucí souzvuk tvých nohou každodenních.

Hladovím po tvém smíchu, nádherně nespoutaném,
po rukou barvy plodů na snědé ošatce,
hladovím po tvých nehtech, co jsou jak bledý kámen,
chci pojídat tvou kůži jak mandli v skořápce.

Chci pojídat i blesk, jenž shořel od tvé krásy,
i ušlechtilý nos, krášlící hrdou líc,
chci jíst i unikavé tvoje temné řasy,

přišel jsem hladový, čichám soumračnou vůni,
tvé teplé srdce hledá, hledám tě stále víc,
jak v poušti Quitratuy větřívají pumy.

XVII (Ráno)

Nemám tě rád jak slanou růži ani topas,
anebo karafiát, z kterého sálá žár:
mám tě rád jako místo, kam vede tajná stopa,
jako věc mezi stínem a duší, jako dar.

Mám tě rád jako kvítek, jenž nekvete a skrývá
světlo tisíci květů v poupěti jediném,
to dík své tajné lásce trvá mi v těle živá
trýznivá vůně, která se vymkla hlubině.

Mám tě rád a sám nevím, odkud, od kdy a jak,
mám tě rád obyčejně bez pýchy, bez rozbroje,
já jinak neumím mít rád než prostě tak,

že mizí já a ty a jsme tělem jediným,
tak blízcí, že tvá ruka na mé hrudi je moje,
tak blízcí, že tvé oči zavřou se spánkem mým.