Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Kapitola 2 - Dům na kopci madam Vickersové
"Zmiz odtud!"
Nepříjemný hlas, jenž po schodech dolehl až do sklepa, kde jsem spal, mi byl důvěrně známý. Patřil klukovi jménem Finch, synovi madam Vickersové, která řídila Dům na kopci.
Ležel jsem na špinavé zemi a po noze mi lezl nějaký brouk. Shodil jsem ho a přitom přemítal (jako často při probuzení) o strašné situaci, v níž jsem se ocitl.
Dům na kopci bylo strašné místo, které by člověk nepřál ani nejhoršímu nepříteli. Byla tam spousta práce, špatné jídlo a pravidelné výprasky.
Žil jsem tam s bratrem Thomasem, protože nás ze sirotčince v Ainsworthu vyhodili za to, že jsme prováděli lumpárny. (Kromě jiného v tom hrála roli krabice plná pavouků, dva hadi a ředitelova spící manželka.)
Řadu roků nám tyhle šprýmy vycházely, protože nás při nich nikdo nechytil, jenže Thomas se den předtím popral s jedním starším klukem a vyhrál, a starší hochy podráždilo, že by jejich postavení mohl ohrozit někdo o rok nebo o dva mladší. Svedli na nás spoustu dalších podobných alotrií a ředitelova žena, která měla panickou hrůzu z pavouků a hadů, trvala na tom, aby se mě a mého bratra zbavili.
A tak, když mně bylo deset a Thomasovi jedenáct let, jsme se dostali do domu madam Vickersové. Útulek byl určený pro děti mezi šesti a devíti roky, které by se ještě mohly dát (podle madam Vickersové) "převychovat v užitečné pracovní síly".
V deseti letech pak děti přesouvali jinam, kde musely pracovat ještě víc. Protože jsme s Thomasem byli nejstarší, stali jsme se vůdci bandy těch nejzlobivějších kluků a děvčat, kteří byli o několik let mladší, a pyšnili jsme se tím, že jsme jim dávali co nejvíc do těla.
Pro desetiletého kluka není dobré, když se příliš dlouho lituje, zvlášť když jeho bratr tak nutně potřebuje pomoc. A tak o něco podrobněji popíšu Dům na kopci, musím se vymotat zpod špinavé přikrývky a vylíčit, jak jsem se snažil Thomase zachránit před Maxem a Moochem, dvěma velikými, pořád hladovými a mimořádně zlými psy, které měl na starosti právě Finch.
"Ty myslíš, že je to legrace, co? Ale já ti ukážu, co je legrace!" Finchův hlas se odrážel od stěn a děti kolem mě se začaly probouzet.
"Já to nebyl! Mohl to udělat kdokoli!"
Vyběhl jsem po schodech a za mnou tři nebo čtyři děti. Když jsem dorazil nahoru, zjistil jsem, že psi zahnali Thomase do kouta kuchyně a teď vrčí a čekají, až Finch pokyne, aby zaútočili.
Každého z nich držel na starém vodítku ze spletených řemínků, ale jak se pokoušeli vyrazit proti mému bratrovi, málem Finche porazili.
"Mohl bys, prosím tě, ty psy odvést?" oslovil jsem ho pokud možno klidným hlasem. Už dávno jsem pochopil, že Finch nemá rád, když mu někdo radí, co má dělat. Bylo mu patnáct, takže byl o hodně starší než my všichni, a už ze zásady nechtěl brát na vědomí nic, co jsme řekli - ať už my dva s Thomasem, nebo někdo z ostatních. Obzvlášť nepřátelsky se choval, pokud nebyla v domě jeho matka, což bylo právě to ráno.
Teď se obrátil a trhl psy tak, aby směřovali ke mně, čímž mě zatlačil zpátky ke schodišti vedoucímu do zatuchlého starého sklepa. Chlapci stojící za mnou polekaně vyjekli a seběhli o několik stupňů níž, a k rozruchu nahoře se otočili zády. Prožívali nebezpečné životní období, kdy zvědavost málem převažuje nad strachem a oba ty pocity se pořád navzájem sváří.
"Vraťte se do sklepa, jinak na vás pustím Maxe a Moocha a zavřu dveře!" vyhrožoval Finch.

Čtenářský deník	-	Desáté město (Elyonova země)
	-	Hvězdný poutník (Elyonova země)
	-	Osamělé moře (Elyonova země)
	-	Temné hory (Elyonova země), Temné hory (Elyonova země) (2)
	-	Trnité údolí (Elyonova země)

Čítanka	-	Desáté město (Elyonova země)
	-	Osamělé moře (Elyonova země)
	-	Trnité údolí (Elyonova země)