Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• přeložil Jaroslav Vrchlický
• název francouzského originálu: Colloque sentimental
• německý překlad Leo Greinera: Wehmütige Zwiesprache

Ve pustém parku, ve vlhké trávě
dva stíny mihly se právě.

Zrak mrtvý, rty svadlé jen dýší,
řeč jejich sotva kdo slyší.

Ve pustém parku, ve vlhké trávě,
duch s duchem vzpomíná právě:

- Víš, srdce plálo nám vzňato?
- Proč měl bych vzpomínat na to?

- Zda zříš mne posud v svém snění?
Zda tušíš mne?

- Co bylo, není!
- Sny naše a přání zbožná?
A štěstí, polibky?
- Možná!

- Ten azur, ty hvězdy jak plály!
Ta naděj! - V noc prchla a v dáli.

Tak planým ovsem jdou v tiši.
Noc pouze hovor jich slyší.

Sentimentální rozhovor ve francouzském originálu (Colloque sentimental)

Dans le vieux parc solitaire et glacé
Deux formes ont tout à l'heure passé.

Leurs yeux sont morts et leurs lèvres sont molles,
Et l'on entend à peine leurs paroles.

Dans le vieux parc solitaire et glacé
Deux spectres ont évoqué le passé.

- Te souvient-il de notre extase ancienne?
- Pourquoi voulez-vous donc qu'il m'en souvienne?

- Ton cœur bat-il toujours à mon seul nom?
Toujours vois-tu mon âme en rêve? - Non.

- Ah! les beaux jours de bonheur indicible
Où nous joignions nos bouches! - C'est possible.

Qu'il était bleu, le ciel, et grand l'espoir!
- L'espoir a fui, vaincu, vers le ciel noir.

Tels ils marchaient dans les avoines folles,
Et la nuit seule entendit leurs paroles.

Sentimentální rozhovor v německém překladu (Wehmütige Zwiesprache)

Im alten Parke, still und grau verhangen,
sind zwei Gestalten leis vorbeigegangen.

Um ihre Lippen schwebt ein weicher Traum,
ihr Aug' ist tot, ihr Wort - du hörst es kaum.

Im alten Parke, still und grau verhangen,
zwei Schatten weckten, was vorbeigegangen.

- Der alte Sinnentaumel - weisst du noch?
- Was willst du mahnen dran, vergass ich's doch.

- Zieht meine Seele in dein Träumen ein,
schlägt noch dein Herz bei meinem Namen? - Nein.

- Ach, als die Lippe du zum Kuss gereicht,
der schönen Zeit unsagbar Glück! - Vielleicht.

- Wie war die Hoffnung gross, der Himmel blau!
- Die Hoffnung floh, besiegt, zum Wolkengrau.

So wandeln sie, vom wilden Gras umrauscht,
Ihr Wort hat niemand - nur die Nacht - belauscht.