Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• ukázka (vybraná část kapitoly Snesla se noc)
• přeložili Josef a Marie Orlovi (Ikar, 2004)
• první díl série Měděný jezdec (následuje: Taťána a Alexandr)
• název originálu: The Bronze Horseman
• knížka je rozdělena na první (Leningrad) a druhou knihu (Zlatá brána), 4 hlavní části (Zářívá mlha; Nelítostná náruč zimy; Lazarevo; Navzdory osudu) a jednotlivé podkapitoly
• emotivní román o osudové lásce, která vykvetla navzdory nelítostným poměrům v době německé blokády Leningradu

PRVNÍ KNIHA - LENINGRAD

ČÁST DRUHÁ - NELÍTOSTNÁ NÁRUČ ZIMY

Snesla se noc

1

I za teplých letních měsíců vzduch v Leningradě s sebou nesl jakýsi chlad, jako by Arktida chtěla severnímu městu neustále připomínat, že zima a tma jsou sotva pár set kilometrů odtud. Dokonce i za bílých červencových nocí sem vítr vál led. Teď, začátkem října, byl vzduch nejen studený, ale vítr ve svém dechu přinášel do tohoto rovinatého vylidněného města, dennodenně ostřelovaného granáty a v noci pustého a tichého, mnohem víc než Arktidu. Měl v sobě zřetelný pocit zoufalství a ztrápené beznaděje. Taťána se balila do šedého kabátu, na hlavě nosila Pašovu starou šedou beranici s chrániči uší a kolem krku a úst si omotávala roztrhanou hnědou šálu. Nemohla si však uchránit nos před vdechováním ledového vzduchu, ostrého jako dýky.
Příděl chleba byl znovu snížen - na 300 gramů na den pro Taťánu, matku a Dášu a na 200 gramů pro babičku a Marinu. Bylo to méně než jeden a půl kilogramu pro všechny.
V obchodech kromě chleba už nebylo k dostání vůbec nic. Žádná vejce, ani máslo či bílý chléb, žádný sýr a jakýkoli druh masa, žádný cukr, ovesné vločky a krupice, žádné ovoce a zelenina. Jednou začátkem října Taťána sehnala tři cibule a uvařila cibulovou polévku. Chutnala docela dobře. Byla by lepší víc osolená, ale Taťána solí úzkostlivě šetřila.
Rodina se snažila uchovat si zásobu potravin, nicméně večer co večer otevřela jednu konzervu se šunkou a pronesla přitom stručné díkůvzdání dědečkovi. Brzy však šunku museli přestat vařit v kuchyni, protože její vůně se linula po celém komunálním bytě, a Sarkovová, Slavin a Petrovovi přicházeli do kuchyně, postávali u sporáku a ptali se Taťány: "Myslíš, že by na nás nezbyl aspoň kousíček?"
Když je Dáša vyháněla do jejich pokojů, Slavin se pochechtával s neskrývanou škodolibostí: "Správně, jen se udav tou svou šunkou, ty jedna tlustá děvko. Nacpi se tou šunkou. Protože podle posledních zpráv přímo od Fuhrera Herr Hitler naplánoval ústup svých vojsk od Leningradu, až dojíš poslední konzervu šunky." Hystericky se zasmál "Nebo jsi to snad neslyšela?"
Metanovovi si koupili malá litinová kamínka zvaná buržujka, s komínkem, který Taťána prostrčila malým orámovaným otvorem v okenní tabulce. Plochý vršek buržujky sloužil jako plotýnka. Spotřeba dříví byla sice malá, ale kamínka dokázala vytopit jen nepatrnou část pokoje.
Alexandr byl dosud v Karélii a Dimitrij v Tichvinu. Nikdo o nich nic neslyšel.
Ve druhém říjnovém týdnu se Antonovi konečně splnilo jeho přání. Nad Řeckým prospektem explodovala tříštivá bomba, z oblohy přiletěla střepina kovu, zasáhla Antona a rozsekla mu nohu. Taťána na střeše nebyla. Když se to dověděla, odnesla Antonovi tajně konzervu šunky. Anton ji celou zhltl sám. "Antone," zeptala se ho Taťána. "a co maminka?"
"Nají se v práci," odpověděl. "Má polévku a ovesné vločky."
"A Kyrii?"
"Co s ním má být, Táňo?" odsekl Anton netrpělivě. "Přineslas to Kyrilovi nebo mně?"
Taťáně se nelíbilo, jak vypadá Mariska. Začaly jí vypadávat kudrnaté vlásky. A tak jí Taťána každý den potají vařila ovesnou kaši. Uvědomovala si však, že už dál nemůže Marisku živit. Rodina i tak nebyla spokojená s tím, co jí Taťána předkládala. V ovesné kaši bylo trochu cukru, ale žádné máslo, ani mléko. Nebyla to vlastně ovesná kaše, ovesný odvar. Mariska tenhle pokrm jedla, jako by to mělo být její poslední jídlo. Nakonec ji Taťána odvedla na dětské oddělení nemocnice na Řeckém prospektu; poslední blok ji musela nést.

Když byla Taťána mladší, občas si nevzpomněla na jídlo třeba půl dne. A když se pak na ně najednou rozpomněla, začala naříkat: "Ach ne, já UMÍRÁM HLADEM." V prázdném žaludku jí kručelo a pusu měla plnou slin. Zhltla polévku, koláč nebo bramborovou kaši, přejedla se, odpadla od stolu a přestala HLADY UMÍRAT.
To, co Taťána začala nepatrně pociťovat koncem září a výrazněji počátkem října, bylo podobné - také jí kručelo v prázdném žaludku a ústa měla rovněž plná slin. Zhltla čirou polévku, tmavý černý chléb, který se spíš podobal blátu, a ovesné vločky. Když však dojedla a vstala od stolu, uvědomila si, že je stále hladová.
Musela si vzít trochu sucharů z opečeného chleba. Pytlík se suchary se ale rychle vyprazdňoval. Večery po práci byly prostě příliš dlouhé. Dáša s matkou si začaly brát suchary do kapes kabátu na cestu do práce. Zprvu jen pár, později stále víc. Babička chroustala suchary celý den při malování i čtení. Marina nosila pro sebe trochu sucharů na univerzitu a pár pro svou umírající matku.
Jednoho chladného rána, poté, co si koupily buržujku, dala matka Taťáně zbytek svých peněz - pět set rublů - a řekla jí, aby šla do volné prodejny a nakoupila, co jí přijde pod ruku. Volná prodejna u katedrály svatého Mikuláše byla daleko, a když tam Taťána konečně dorazila, shledala se s dvojnásobnou ironií. Obchod byl nejen vybombardovaný a opuštěný, ale navíc na rozbité výloze viselo oznámení s datem 18. září a nápisem VYPRODÁNO.
Pomalu se vracela domů. 18. září, před čtyřmi týdny, byl otec dosud naživu a Dáša plánovala svatbu.
Svatbu s Alexandrem.
Doma nechtěla matka Taťáně uvěřit, že obchod už neexistuje. Byla tak rozzuřená, že ji málem uhodila, ale včas se zarazila, což Taťána považovala za malý zázrak. Přistoupila k matce a objala ji: "Maminečko, nedělej si starosti. Postarám se o tebe." Vrátila matce peníze, položila na stůl příděl chleba a sama si vzala jen kousíček. Vyhladovělá ho spolykala cestou do nemocnice, ale nemyslela při tom na nic jiného než na oběd, kdy dostane polévku a možná i trochu ovesné kaše. Vlastně už nepřemýšlela o ničem jiném než o jídle. Trýznivý hlad, který pociťovala od rána do večera, v ní utlumil většinu ostatních pocitů. Když kráčela k Fontánce, přemýšlela o chlebu, v práci myslela na oběd, odpoledne na večeři a po večeři na kousek sucharu, který si dá, než ulehne.
V posteli pak myslela na Alexandra.
Jednou se Marina nabídla, že dojde pro příděl místo Taťány. Taťána jí v rozpacích podala potravinové lístky: "Nechceš, abych šla s tebou?"
"Ne," odmítla Marina. "Udělám to ráda."
Když se Marina vrátila k čekající rodině, položila chléb na stůl. Bylo ho sotva půl kila.
"Marino," zeptala se Taťána, "kde je zbytek chleba?"
"Mrzí mě to," přiznala Marina, "ale já ho snědla."
"Ty jsi snědla kilo našeho chleba?" Taťána tomu nemohla uvěřit.
"Je mi to opravdu líto, ale měla jsem strašný hlad."
Taťána hleděla na Marinu s bolestí a překvapením. Sama chodila pro rodinný příděl šest týdnů, a nikdy jí ani nenapadlo sníst chleba pěti lidem, kteří na něj čekali.
Přitom po celou dobu Taťána UMÍRALA HLADEM.
A zároveň postrádala Alexandra.