Menu
Coelho Paulo (*24.08.1947)
Jedenáct minut
Ze své strnulosti se probrala, teprve když došli k zahradě ne břehu jezera; přestože bylo léto, noci už začínaly být chladné.
"Co tady budeme dělat?" zeptala se, když vystoupili. "Fouká, nachladím se."
"Hodně jsem přemýšlel o tom, co jsi řekla na nádraží. O bolesti a rozkoši. Zuj se."
Vzpomněla si, že o totéž ji kdysi požádal jeden z klientů a vzrušil ho pouhý pohled na její nohy. Třeba ještě není všem dobrodružstvím konec?
"Nachladím se," namítla.
"Udělej, co říkám," nedal se odbýt. "Nenachladíš se, když tu nezůstaneme dlouho. Věř mi, jako já věřím tobě."
Maria pochopila, že jí chce kdovíproč pomoci; snad proto, že on se už ze svého poháru hořkosti napil a domníval se, že stejné nebezpečí hrozí i jí. Nepotřebovala ničí pomoc; byla spokojena ve svém novém světě, kde trápení nepředstavovalo už žádný problém. Jenže pak si vzpomněla na Brazílii, na to, jak je složité najít partnera, s nímž by čelila tomuhle odlišnému světu, a protože Brazílie pro ni byla v životě to nejdůležitější, sundala si boty. Zem byla pokryta malými kamínky, které jí okamžitě roztrhaly punčochy, ale na tom nezáleželo, koupí si jiné.
"Svlékni si kabát."
Mohla říct "ne", ale protože si předchozí noci zvykla radovat se z toho, že říká "ano", pokračovala. Svlékla kabát a rozehřáté tělo nereagovalo na chlad okamžitě, ale pak jí pomalu začal vadit.
"Půjdeme a budeme si povídat."
"To nejde, na zemi je plno kamínků."
"Právě proto; chci, abys je cítila, aby ti působily bolest, aby tě zraňovaly, protože jsi stejně jako já poznala utrpení spojené s rozkoší, a tu zkušenost teď musím vyrvat z tvé duše."
Maria zatoužila říci: "Nemusíš, mně se to líbí." Ale místo toho pomalu vykročila, chodidla ji pálila, kvůli zimě i kvůli ostrým hrotům kamenů.
"S jednou výstavou jsem se dostal do Japonska, právě v době, kdy jsem byl zcela v moci toho, co jsi nazvala "utrpením, ponížením a velkou rozkoší." Tehdy jsem si myslel, že cesta zpátky neexistuje, že půjdu stále dál, a ze života mi nezbývalo víc než chuť trestat a být trestán.
Jako lidé se přece rodíme plni viny, bojíme se, když máme možnost být šťastni, a strašně si přejeme, aby druzí byli potrestáni, protože sami se cítíme neschopní, nespravedlivě poškozeni, nešťastni. Splácet své hříchy a smět trestat hříšníky - no, není to nádherné? Ano, je."
Maria kráčela, ale pro zimu a bolest jí bylo zatěžko soustředit se na jeho slova, přesto se o to snažila.
"Všiml jsem si, že máš otlačená zápěstí."
Pouta. Vzala si plno náramků, aby skryla skvrny; ale zkušené oči vědí, co hledat.
Zdroj: Sněhurka, 17.07.2008
Související odkazy
Diskuse k úryvku
Paulo Coelho - Jedenáct minut
Aktuální pořadí soutěže
- Grully (3,5)
- Jana Lotus (2,5)
Štítky
trakl gabriel garcia opilost sebe samá Země mnoha jmen lehké a téžké kroky kovboj ven pane snížek jarní romance rizika lyrická báseň nejcennější, co mám smrt není zlá rodinně album návrat do Jeruzaléma krkavec dopis čarodejnici Své dceři lékárna práce v kanceláři prázdniny v pralese o Ječmínkovi balada pro banditu rambo pribeh o psovi první den školy nobel česká povaha moji rodiče
Doporučujeme
Server info
Počítadlo: 708 601 651
Odezva: 0.04 s
Vykonaných SQL dotazů: 6
Návštěvnost: TOPlist.cz - školství › Český-jazyk.cz
© 2003-2024 Český-jazyk.cz - program a správa obsahu: Ing. Tomáš Souček, design: Aria-studio.cz Autoři stránek Český-jazyk.cz nezodpovídají za správnost obsahu zde uveřejněných materiálů! Práva na jednotlivé příspěvky vlastní provozovatel serveru Český-jazyk.cz! Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.
Mapy webu Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé Důležité informace Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti - Nastavení soukromí