Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Telefonní číslo řeznictví jsem měl zapsaný na krabičce od zápalek. Telefon vyzváněl jen chvíli. Ozval se nepříjemně suchý hlas Dlaskova účetního.
"Masna 3172."
"Prosím pana Dlaska." Měnil jsem hlas a sluchátko jsem zakryl kusem látky.
"Kdo volá?" chtěl vědět ten suchar.
Ztlumil jsem hlas do šepotu. "Obchodní inspekce. Neptej se blbě a dej mi ho sakra!"
Ve sluchátku zněl nezřetelný dialog, potom se napjatě ozvalo:
"Tady je Dlask. Kdo ste říkal, že volá?"
"Obchodní inspekce, pane vedoucí." Střídavě jsem vzdaloval a přibližoval mikrofon k ústům. Muselo to působit dojmem, že volám transatlantickou linkou. "Obchodní inspekce. Jenomže trošilinku jiná, než znáte. Zrovínka jsme udělali kontrolu vašich valutových zásob v bytě. Pane Dlask! Tohle už nedělejte! Vy si zahráváte, vy diblíku... Vážně, měl jste toho trošku moc. Museli jsme vám většinu zabavit."
"Co-cože?" koktal a funěl. Asi myslel, že jde o hloupý vtip. "Já tu nejsem pro srandu..."
"Je to, jak vám říkám. Nemusíte mít strach, nejsme od Bezpečnosti. My jsme soukromá obchodní inspekce. Jinak by si pro vás už jela kriminálka. Měl jste toho doma tak za dva roky... vy neznáte paragraf 146? Tak si ho přečtěte - jmenuje se to ohrožování devizového hospodářství. Sbohem, pane vedoucí.
Něco blábolil. Zavěsil jsem.
Lájoš zatím netrpělivě přešlapoval. "Boha," olízl si tlusté rty. "Slopal bysem mrtvému z nosu. Ta salama bola slaná!"
"Jdeme na pivo. Já si dám gulášek."
Z rohového bufetu jsme měli Dlaskův dům jako na dlani. Stáli jsme u pultu sami. Lájoš upíjel pivo, já svačil.
Za pět minut do ulice se zakňučením pneumatik zabočil peugeot. Vyskočil pan Dlask. Strčil jsem do Lájoše loktem.
"Podívej, to je ten pán, co jsme u něj právě byli." Tušit, jak se vyděsí, mlčel bych. Málem se zadusil, vyprsk pivo na půl metru, divoce se rozhlíd, sehnul se pro brašnu a už chtěl pádit ven. Strhnul jsem ho zpátky.
"Boha!" pokoušel se mi vyškubnout, "chytro odtial, veď zavolá četníky a zavrú nás!"
"Drž hubu!" syčel jsem. "Copak ví, kdo mu to udělal? A žádný četníky nezavolá, uvidíš."
Nevěřil. Nemohl mi věřit, protože moje tvrzení stálo v absolutním rozporu s jeho životní zkušeností. Vždycky když ukrad slepici nebo prase, přišli četníci a zavřeli ho. Něco bručel a úkosem si mě prohlížel. V každým okamžiku byl přichystaný sebrat brašnu s nakradeným proviantem a prchat.