Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Pondělí 5. 6. 1944, před půlnocí

Když vstupuje z tiché a studené chodby do podkrovního pokoje, nalehne na ni skoro až tělesně horký a voňavý hluk. Poznává cvrčky a současně si vzpomíná, že při svém příjezdu zahlédla na valech pevnosti muže s kosami. Po berlínském puchu, z něhož se jí ustavičně chtělo zvracet, je pronikavá vůně zavadající trávy lázeň, ve které se koupe její duše.
Při večeři s rodiči ji občas zazáblo. Zdi Panského domu jsou ze stejných valounů jako celá pevnost, při zavřených oknech vyzařují v létě chlad. Je ráda, že nechala své okno otevřené. Svléká se potmě, opírá lokty a širokou dřevěnou předprseň, klade dlaně zkřížených rukou na prsa. Její tělo, které se poslední měsíce chovalo jako cizí, záludné zvíře, patří zase jí.
Připadá jí neskutečné, že se ještě dnes ráno probudila v internátu. Do snu patří i ředitelka, zvaná Kráva, která jí s kyselým úsměvem nařizuje, aby si rychle sbalila osobní věci. A především do něho patří mladý, štíhlý a vysoký důstojník s tváří, jakou dosud vídala jen na obrazech andělů. Donesl její kufr k vozu, kde ji obřadně pozdravil otcův šofér. Okolnosti pak způsobily, že valnou většinu cesty prospala.
Probudila ji až kočičí dlažba úzkého mostu, před nímž se tyčila stará pevnost. Slunce, zapadající právě přímo za ní, proměnilo ji v obrovskou vystřihovánku z černého papíru. Proti planoucímu nebi se však na hradbách zřetelně pohybovaly v jednotném rytmu kos postavičky sekáčů.
Pak hluboká brána z tmavých kamenných kvádrů, uzavřená z obou stran těžkými železnými vraty jako říční propusť. Pak už jen krátká alej starých lip a za ní patrový Panský dům. Na jeho prahu radostí plačící matka a otec, který se na ni dokonce usmíval!
Že se pak celý večer choval s obvyklou upjatostí, nezaplašilo v ní sváteční pocit. Ačkoliv jí životním spojencem byla matka, měla od malička tajně radši jeho. Kam její paměť sahala, viděla ho jen v měnících se uniformách, většinou ve společnosti mužů, kteří mu podléhali. I k ní mluvil skoro skoupě a téměř neosobně, roztával poněkud jen v přítomnosti své ženy, které byl bezmezně oddán. Podřízení, ale i nadřízení se k němu bez výjimky chovali s úctou, v níž byla cítit směs obdivu i strachu. Kristina otce milovala a často se přistihla, že na matku žárlí.
Zvykla si, že o jeho práci nic neví. Jistý čas tím trpěla, když spolužačky předčítaly třídě dopisy otců z fronty. Jeho se k tomu nehodily. Psal v nich o knihách, které s sebou bral i tam a přál si, aby je znala také. Vedle dopisů jiných vojáků, ze kterých dunělo bojující mužství, zněly by ty jeho jak psaní od tety. Ale nikdo to po ní nežádal, ani přítelkyně, ani učitelky. Jeho autorita působila i na dálku.
Byl jedním z mála důstojníků, které po zranění letecky dopravili z Ukrajiny do Berlína. Až po týdnu zavolal, že je tu a že ho mohou vidět. Vyděšeně procházela s matkou sály, plnými zmrzačených mužů. Měli barvu popele, ztrhané rysy a oči upřené do jiného světa. Otec byl čerstvě oholen, hořce voněl kamencem a seděl na posteli v čisté škrobené košili vzpřímen, jako by měl řídit štábní poradu. Když je spatřil, krátce se pousmál, políbil je a požádal, aby mu nejdřív vyprávěly, jak se jim vedlo v minulých měsících. Bez sebe radostí žvatlala Kristýna páté přes deváté a záviděla matce, že směla tisknout jeho pravičku.
Když se ho konečně mohly zeptat na jeho zranění, řekl jim jen, že štábní vůz najel na minu, nastraženou bandity, a že jako jediný ze čtyř přežil. Jejich nadšení nad tím zázrakem trvalo jen tak dlouho, než mu uchvátaná sestra přinesla oběd a požádala matku, aby rozkrájela maso. Otci amputovali levou ruku pod loktem a levou nohu nad kolenem.
Domů se vrátil po měsících s protézami, s Železným křížem první třídy, s vyznamenáním za zraněním ve stříbře a s novým přidělením. Jako vždy jim svěřil jen přibližné místo: Protektorát Bohmen und Mahren, správní okres Leideneritz. Následoval další otřes. Matka nehodlala svěřit milovaného muže neohrabané péči vojenských příkazníků a rozhodla se jet s ním. Dceři však chyběly dva roky do maturity. Bylo by zpozdilé měnit dobrou školu, kde měla úspěch. S těžkým srdcem se rodina společně rozhodla pro dívčí internát. Největší škoda byla, že Kristiny musela přerušit baletní kurs. Kolej byla blízko školy v Schonebergu a ředitelka zásadně nepovolovala individuální vycházky mimo neděli.
Překvapilo ji, jak rychle si zvykla. K přísné kázni byla vedena z domova, v anonymitě internátu našla dokonce poměrnou svobodu. Škola patřila k výběrovým a požívala mnohá privilegia. Pracovní nasazení byla řídká a vlastně příjemná. Jezdívaly jednou týdně do Wannsee, kde v maskované továrně navíjely na cívky jemný drát. Směly se pak po chuti vyřádit v jezeře, které leželo v uzavřeném pásmu.
Dostávaly i příděl lístků do divadel, která hrála, pokud ještě vůbec, už odpoledne; tam i zpět je vozil zvláštní autobus. Kristina zbožňovala balet a vědělo se, jak jí chybí; byla proto vždy mezi vyvolenými. Učila se lehce, vyhrála obvodní přebor ve skoku vysokém, a bylo už jisté, že se na podzim stane sportovní vedoucí Svazu německých dívek ve škole. Za celý rok měla vlastně jen tři skutečné starosti: silně postrádala rodiče, a matčiny četné dopisy jen zvyšovaly stesk po nich; stále více se bála náletů, i když vilová čtvrť, kde kolej ležela, zůstávala nedotčena; a čím dál víc ji zneklidňovalo vlastní tělo.