Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• přeložil Jaroslav Vrchlický

JEDNÁNÍ PRVNÍ:

4. scéna

Vystoupí Doňa Beatriz a Klára v pláštích, Don Juan, lid a předešlí.

DON JUAN: Nech mne, Beatriz!
DOŇA BEATRIZ: Ty nesmíš vyjít.
DON JUAN: Musím, jenom podívej se, můj to bratr, s někým v boji.
DOŇA BEATRIZ: O já bědná! (Skočí zpět do domu.)
DON JUAN (k D. Luisovi): Ku pomoci již jdu tobě.
DON LUIS: Zaraz, bratře! Spíš, bys babou objevil mne, přicházíš, než pomoci mně. Rytíři vy cizí, zříte, kdo se dříve nebál půtky, sám když byl, teď ve průvodu nenechá jí, jako baba. S bohem jděte, dál svou cestou, šlechetnost má vyhýbá se špatné srážce, zvlášť s tím, který takto ostře bít se umí. Jděte s bohem!
DON MANUEL: Obdivovat vaší jemnosti se musím, kdyby však jste o mne přece stín měl míti pochybnosti, najděte mne, kde vám libo.
DON LUIS: Nuž tak budiž!
DON MANUEL: Ba, tak staň se!
DON JUAN: Co to vidím, co to slyším, vy to, done Manueli?
DON MANUEL: Vy Don Juan?
DON JUAN: V pochybnosti nerozhodnut se tu zmítám, co tu dělat, když zřím bratra s přítelem (což v jádru jedno) v také řeži, zmítán budu, bez důvodu pokud bude mi to všecko.
DON LUIS: Poznáš důvod. Tento rytíř urozený sluhovi zde v pomoc chvátá, jehož hloupost nutila mne pokárat jej. A tím všecko odbyto již.
DON JUAN: Když tak tomu, nezazlíš mi, pospíším-li obejmout jej, ušlechtilý tento host, jejž očekává dům náš, Don Manuel jesti. Bratře pospěš vstříc mu jíti, neb dva muži, kteří v boji měřili se, pro vždy budou lepšími si druhy, nebo navzájem si ukázali cenu svou a již se znají. Sem v mou náruč!
DON MANUEL: Dřív než smím-li obejmout vás, žádá toho, tato smělost, již jsem poznal, projeviti všecku úctu Donu Luisu.
DON LUIS: Vždy váš přítel a mě velice to líto, že jsem ihned nepoznal vás, vaše statnost víc než třeba zradila vás.
DON MANUEL: Vaše opět výstrahu mi dala, pane: Odnáším si z boje ránu na své ruce.
DON LUIS: Kéž bych na své měl tu ránu z toho boje!
COSME: Jaká způsobná to půtka!
DON JUAN: Spějte, bych vás ošetřoval. Ty zde Done Luise prodlíš, abysi mne Beatrizi omluvil, když bude stoupat do vozu a čekat na mne, že se zdám tak nezdvořilý. Vejděte v můj dům, ó pane, (vaším líp moh by se zváti) hojiti se.
DON MANUEL: Nic to není.
DON JUAN: Pojďte, prosím.
DON MANUEL (k sobě): Jak se zdálo příšerné mi, Madrid krví že mne vítá.
DON LUIS (stranou): Jak mi trapně jest, že se mi nezdařilo, dostihnouti onu dámu!
COSME (stranou): Věru, pán můj zasloužil si tu výstrahu na své ruce, aby více po ulicích nechoval se jak Don Quichote.

(Odejde za nimi.)

5. scéna

Don Luis, Doňa Beatriz, Klára, Rodrigo.

DON LUIS: Divá bouře přehnala se, proto, paní, vztyčte zase luzné květy vaší krásy, které vadnou, blednou ledným dechem mdloby.
DOŇA BEATRIZ: Kde jen mešká přec Don Juan?
DON LUIS: Snažně prosí, abyste jej omluvila, nutné odsud povinnosti odvedly jej, snažná péče o zdraví též přítelovo, jenž byl raněn.
DOŇA BEATRIZ: Věčný Bože, Juan raněn?
DON LUIS: Ne tak, paní, kdyby raněn byl můj bratr, věřte, zde bych neprodléval, ne, Don Juan raněn není. Nebojte se, nebylo by správno, bychom, kdežto zdráv jest, vzájemně oň trápili se, zármutkem já a vy bázní. Zármutkem dím, když vás vidím mučenou a přemoženou smýšleným jen prázdným hořem, s větší silou jež vás týrá.
DOŇA BEATRIZ: Done Luise, dobře víte, jak ctím vděčně vaši něžnost podle práva, že je od vás, lásky že je rovněž znakem, odměnit ji však mi nelze, neb to mohou pouze hvězdy. A kdo může od těch žádat, co nechtějí dáti samy? Co jen zřídka přihází se, u dvora co nejvíc platí, dík můj vemte za zklamání pouze proto, že s tím zřídka u dvora lze setkati se. Buďte s bohem!

6. scéna

(Odejdou Doňa Beatriz i Klára.)

Don Luis, Rodrigo.

DON LUIS: Buďte s bohem! Co jen podnikám a dělám nezdaří se, Roderigo. Uvidím-li krásnou ženu, poznat chci ji, chvátám za ní, ihned vyskytne se hlupák a pak souboj, jenž mne zdrží a co horší, nevím věru. Bojuji-li, přijde bratr, z nepřítele hned je přítel. Mám-li při nějaké dámě zastoupit jej, je to dáma, jež mi tisíc trudů dělá. Zakuklená uteče mi, hlupák, ten mne darmo týrá, cizí člověk napadne mne, vlastní bratr mi jej vyrve, jeho by byl doma hostem a pak druhá dáma k všemu zavrhne mne. Zlý můj osud!
RODRIGO: Uhodnu-li, z těchto trudu co tě asi nejvíc trápí?
DON LUIS: Neuhodneš.
RODRIGO: Nejvíc tebe žárlivost na bratra trápí a na krásnou Beatriz?
DON LUIS: Ty se mýlíš.
RODRIGO: A co tedy?
DON LUIS: Pravdu chceš-li na mně zvědět, (tobě pouze bych se svěřil) toto nejvíce mne trápí: že můj bratr bez rozmyslu mladého v dům bere muže ač, jak sám víš, Roderigo, spanilou má doma sestru, která mladá je a vdova a tak žije ve zátiší - jak též víš - že samo slunce sotva v domě uhlídá ji, nebo pouze Beatriz její příbuzná k ní chodí.
RODRIGO: Ovšem vím, že byl muž její v bohatém přímořském městě správcem královských všech dávek; po své smrti, vím též, králi velké sumy dlužen zůstal. Ke dvoru tu tajné přišla doufajíc, že může lépe žijíc prostě, ve zátiší vyrovnati svoje dluhy. To omlouvá tvého bratra: nebo, uvážíš-li dobře, její vdovství zakazuje a též výhod nepřeje jí, aby návštěv přijímala; že Don Manuel, ač nyní tvým je hostem, nedozví se že s ním v jednom domě žije taká žena, nelze tudy neslušným zvát, že jej přijal. Zvlášť Don Juan když tak dbalý jest, že do jejího bytu z druhé ulice vstup zřídil, a že dále vnitřní dveře, (aby zahnal podezření, ze strachu že zavírá se, aneb proto, aby snadněj podruhé moh otevříti,) velikou, skleněnou skříní tak dal pevně zatarasit, že by nikdo nikdy neřek, že tam jednou byly dvéře.
DON LUIS: A to má mi dáti poklid? To spíš smrt mi připravuje, sám teď pravíš, za ochrance svojí cti že nemá víc než sklo křehké, které v kusy rozpadne se první ranou.

(Oba vejdou do domu.)