Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• přeložil Vladimír Mikeš

Vskutku, zkroťme, co nám dříme
v povaze, tu temnou zlost,
běs a ctižádostivost,
když je tomu tak, že sníme,
a potom snad pochopíme,
že život je pouhé snění
v světě, jenž je tím, čím není:
už chápu tu světskou lest,
člověk sní o tom, čím jest,
nežli přijde probuzení.

Král sní o tom, že je král,
a v tom poblouzení řídí
běh věcí a osud lidí:
a potlesk, o který stál,
do větru a větrem psal
a smrt (smrt! ach jak to drtí)
obrátí to v dým a prach
a co byl? vždyť to byl strach,
vládnout tuše procitnutí,
které čeká ve snu smrti.

Sní boháč, když vidí hrst
plnou zlata strachem sklíčen,
sní, kdo myslí, že je zničen,
a je sen, že drží půst,
sní ten, kdo začíná růst,
jen sní, kdo se dře den ze dne,
sní, kdo vsadil tisíc k jedné,
zkrátka v spleti lidských cest
je sen vše, čím člověk jest,
byť to nikdo neprohlédne.

Všichni sní, sním i já sám,
že v žaláři přebývám.
Sním, že je to nyní těžší,
sním, že jsem byl svobodnější.
Co je život? - Přelud, klam.
Co je život? Potřeštění,
smyšlenka, stín, to, co není.
Vše velké je malé jen.
Dnes už vím: život je sen
a také sny jsou jen snění.

***

PRVNÍ VOJÁK
Velký princi Segismunde (pane všech a přede všemi,
kdo jdeme pod tvými znaky, byť víc proto, že jsme věrní)
tvůj otec král Basilio, v domnění, že zmaří nebi
splnit věštbu, podle níž ty mu máš přinést ponížení
a zlomit jej, chce tě zbavit práva na trůn a dát zemi
vévodovi z Moscovie, ano, tomu cizozemci.
Shromáždil dvůr, už se sešli a rokují o té věci,
ale lid Astolfa nechce, pochopil, vždyť není slepý,
kam by přišel. Ne, to nechce. A to kruté předurčení
odmítá a pohrdá jím, proto si jde do vězení
pro tebe, chce, abys vyšel ze své věže, se zbraněmi
přitáhl do té tvé pouště, pojď, vyjdi z té hrozné cely,
plebejci, buřiči, chátra, nuzáci jsou připraveni
vydobýt ti moc a žezlo, o které jsi oloupený,
volají tě: to tě čeká svoboda. Slyšíš, co chtějí!
HLASY ZVENČÍ
Ať žije král Segismundo!
SEGISMUNDO
Zas! nebesa! byste chtěli,
abych snil o velikosti, z které čas udělá střepy?
Zase chcete, abych viděl mezi stíny, než se setmí,
majestát a okázalost rozvívanou do povětří?
Zase chcete, abych prožil zklamání či nebezpečí
z moci, jež se rodí zjihlá a živoří v zneklidnění?
Ne, to nesmí být, to nesmí, abych byl zas porobený
svým údělem, pochopil jsem, že život je sen, jen snění:
jděte, stíny, jež mým mrtvým smyslům lžete, že jste těly,
že jste hlasem, stíny stínů bez hlasu a bez přítelí;
nechci slávu, nechci lživou velikost a pompu, nechci
přeludy a poblouznění, které, jak když do pápěří
dechne vánek, odlétají, rozplynou se, jako květy
dubnového mandlovníku, sotvaže je vítr zčeří,
znenadání, neodvratně nedočkavě plátky svěsí,
z poupat vytřásají krásu, vykroužené světlo sněží.
Já vás znám, ach, znám vás dobře, vím, že je to s vámi všemi
jak se spáčem v tůni spánku. Pro mne už ten přelud není,
vyléčen jsem, pochopil jsem: život je sen, sen a snění.