Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• přeložil Jaroslav Vrchlický
• název anglického originálu: Stanzas

Dál! - Močál tmavý jest pod luny paprskem;
a rychlé mraky svit večera bledý vpily:
Dál! přijít pokynul tmám černých mraků sněm
a záře oblohy se v půlnoční hloub skryly.

Čas minul! Rychle spěš! Hlas každý křičí Dál!
Nač vzdor své milenky chceš slzou obměkčiti?
Ten chladný, ledný zrak tě nežádá, bys stál,
tě volá povinnost a samota, sám býti.

Dál, dál! Ty pospíchej v svůj tichý, smutný dům;
ať hořké slzy tvé v krb pustý dopadají,
tam, bludných duchů sbor, ty hlídej stínů tlum,
jež z truchlých radostí si divnou přízi tkají.

Tam hvozdů uvadlých šperk přeletí tvou skráň,
květ jarní porosen pod tvojí nohou zkvete,
tam s duší, v které svět měl shasnout v mrtvých daň,
než s mírem ty, než noc se s jitrem, obejmete.

I mraky půlnoční v svém stanou pospěchu,
když zdmlený vichr ztich', kdy měsíc v strž se stápí;
i moře dopřává svým bouřím oddechu,
mžik spánku vše tu má, co žije a se trápí.

Ty v hrobě spočineš! - Než v nic se roztaví
atomy, jimiž drah' ti dům ten, sad, s tou plání
tvá lítost, vzpomínka, tvé dumy nezbaví
se hudby hlasů dvou, jednoho pousmání!

Jen dál! v anglickém originálu (Stanzas)

Away! the moor is dark beneath the moon,
Rapid clouds have drank the last pale beam of even:
Away! the gathering winds will call the darkness soon,
And profoundest midnight shroud the serene lights of heaven.

Pause not! The time is past! Every voice cries, Away!
Tempt not with one last tear thy friend's ungentle mood:
Thy lover's eye, so glazed and cold, dares not entreat thy stay:
Duty and dereliction guide thee back to solitude.

Away, away! to thy sad and silent home;
Pour bitter tears on its desolated hearth;
Watch the dim shades as like ghosts they go and come,
And complicate strange webs of melancholy mirth.

The leaves of wasted autumn woods shall float around thine head:
The blooms of dewy spring shall gleam beneath thy feet:
But thy soul or this world must fade in the frost that binds the dead,
Ere midnight's frown and morning's smile, ere thou and peace may meet.

The cloud shadows of midnight possess their own repose,
For the weary winds are silent, or the moon is in the deep:
Some respite to its turbulence unresting ocean knows;
Whatever moves, or toils, or grieves, hath its appointed sleep.

Thou in the grave shalt rest-yet till the phantoms flee
Which that house and heath and garden made dear to thee erewhile,
Thy remembrance, and repentance, and deep musings are not free
From the music of two voices and the light of one sweet smile.