Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• přeložila Jarmila Urbánková
• název originálu: Ode to the West Wind
• Jaroslav Vrchlický tuto báseň přeložil pod názvem Óda větru západnímu

I.

Divochu větře, dechu Jeseně,
ty, před kterým se spadlé listí žene
jak před kouzlem houf duchů zděšeně,

pestré i zčernalé, jak zasažené
skvrnitým morem: ty, co nosíš rád
semínka rostlin, nažky okřídlené,

do zimních lůžek, kde je necháš spát,
jak mrtvé v hrobě, až tvá sestra zase
- blankytná Vesna - začne vyhrávat

(vyžene poupata, ať vzduch je pase!)
a zem hned zelná se výš a výš
a stero vůní krajem rozlévá se:

ty vichře, který všude doletíš,
ty ochránče i škůdče, slyš mě, slyš!

II.

Ty, v jehož proud jsou mraky strhovány
jak zvadlé listí zemské, které rvou
z oblačných korun, vrostlých v oceány,

andělé nepohody: mraky jdou,
vlají jak v obří vybělené kštici,
přes modrou báň se ježí nad hlavou

jakési zdivočelé tanečnici,
až k zenitu nad mlžný nebesklon -
beránky blízké bouře. Ve vichřici

skučivě oplakáváš brzký skon
léta, nad kterým udělals už kříž,
chystáš mu hrobku, tavíš chmurný dóm,

z par dusáš klenbu, než z ní provalíš
černý déšť, blesk a krupobití - slyš!

III.

Ty, který probouzel jsi z letních snů
průzračné vlny, když se kolébaly
v zátoce modravého Jadranu,

šplounaly o pemzové Bajské skály
a vídávaly v světle tišiny,
jak dole paláce a věže spaly,

obrostlé modrou faunou hlubiny
křehkou jak sen. Ty, který na své pouti
rozdráždíš atlantické hladiny,

že hory vln se do propastí hroutí
a tvůj řev doléhá i mnohem níž,
kde háje řas a chalupové proutí

třesou se hrůzou, tak je vyděsíš,
že se jim lámou zbledlé stonky - slyš!

IV.

Kdybys mě s sebou jako lístek bral,
Kdybych byl mrakem, který s tebou letí,
Kdybych jak vzdutá vlna nabíral

Rozmach tvé síly, i když bez rozpětí
tvé svobody, ty volný! Kdybych byl
zas malým furiantem, jedním z dětí,

a kamarádsky s tebou závodil,
hračkou by bylo předhonit tě svým
klukovským během - to bych neprosil,

jak se dnes k tobě v tísni obracím:
Zdvihni mě jako vlnu, list či mrak!
Stojím tu nahý, v trní krvácím!

Čas spoutal toho, který právě tak
jako ty býval hrdý bouřlivák.

V.

Ber si mě za svou lyru jako háj!
Co na tom, že tvůj dech též očeše mě!
Nás oba mocným hmatem rozehraj

v podzimní chorál, který hučí temně
i dojemně. Vlaj, Duchu vzpoury, vlaj
v mém duchu! Zůstaň, nezdolný, dál ve mně!

Zestárlé myšlenky mi odvívej
jak listí pro budoucí setbu tlící!
A zaklínadlem zpěvu lidstvu sej

Má slova, ať jak jiskry řeřavící
z nehaslé vatry letí v širý svět!
V mých ústech proměň svůj vzkaz na polnici

pro spící zemi! Když ji spoutal led,
což není, vichře, jaro na dohled?