Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

9. kapitola

(...)
Vytáhla jsem z komody blok a tužku a sedla si znovu na postel. Pak jsem co možná nejčitelněji začala psát. Nejdřív hádanku:

Bláznivá slavnost v Kai Tsing! Fén, vítr z hor se
na kopec žene a květy na větvích ovívá horce.
Tam stojí chrám a skrývá skvostů pokladnici.
Za rubem zlatého odvráceného světa,
z veliké dálky probuzeny medvídětem,
nehnutě leží hvězdné tygří zřítelnice.

Potom jsem se jala zaznamenávat řešení.
"Slova Kai Tsing Fén tvoří anagram. Když se zpřeházejí písmena, dávají název Tsin Kai-feng. Misie, jež kdysi bývala chrámem, stojí na vršku nad Tsin Kai-fengem."
Řešení jako by spadlo z čistého nebe toho večera, když jsme si zadávali anagramy a já jsem si pohrávala s názvy čínských měst. Až do té chvíle jsem pokládala za vyloučené, že by naše misie mohla být oním chrámem, protože koryto řeky vedlo úplně jinudy. Ale pak jsem si vzpomněla na něco, co jsem se jednou dozvěděla ve vesnici. Asi před třiceti lety říčku regulovali, aby vesničané získali víc orné půdy. Mapa zaznamenávala krajinu, jak vypadala předtím. Tahle skutečnosti a jistota, že tou pravou svatyní je naše misie, dávaly klíč pro celou hádanku.
Psala jsem dál: "Na severní straně misie stojí stará švestka. To vysvětluje slova a květy ve větvích ovívá horce..."
Na chvíli jsem přestala a vzpomínala, jak často jsem za letních nocí ležela při okně dokořán a bděla a ve svém zrcadle z bronzové desky na protilehlé stěně pozorovala hvězdy. Nikdy mi nenapadlo ptát se, proč se celé hvězdné nebe nemění, nýbrž se jen otáčí kolem jedné pevně stojící hvězdy. Dnes už to vím, protože v High Coppice jsem si přečetla dlouhou stať o astronomii.
"Medvídě," pokračovala jsem ve psaní, "je malý medvěd. V hádance ten výraz označuje souhvězdí Malého medvěda, jehož nejjasnější hvězda Polárka svítí na bronzovou desku připevněnou na zeď v jednom pokoji. Když se ta deska důkladně vycídí, pěkně se leskne. Na rubu zlatého odvráceného světa... to nepochybně znamená - za tím štítem."
Četla jsem po sobě, co už bylo na papíře, a povšimla jsem si, že něco chybí. Význam posledního verše znali zatím jenom Greshamové. A tak jsem pokračovala: "Pod pojmem tygří oči se v tom kraji Číny rozumí smaragdy."
V podstatě mi ani nebylo jasné, proč tak důkladně vypisuji na papír řešení hádanky... Snad jsem se především chtěla vypořádat se svou nespavostí, a pak došla k závěru, že bude lepší, když tajemství napíšu černé na bílém - když nezůstane jen v mém vědomí.
(...)

10. kapitola

(...)
V následujících čtyřech týdnech jsem byla občas šťastná a pak zas téměř zoufalá. Malý dům jsem si zamilovala. Působilo mi radost udržovat všechno v čistotě a připravovat chutná jídla. Hned druhá den jsem utratila osmnáct pencí za kuchařskou knihu. Chodila jsem ráda nakupovat nebo na procházky k řece, kde si malíř postavil štafle. Obyvatelé Chelsea byl veselý nárůdek. Chudí i bohatí tu bydleli namačkáni vedle sebe v uvolněné, rozjařené atmosféře.
Nick mu zůstal cizí. Vídali jsme se jen zřídka. Dověděla jsem se, že tráví denně několik hodin na londýnské burze kovů. Obchodovalo se tam s mědí, cínem a všemi možnými kovy, ale všechny transakce se prováděly jen na papíře. Nick nikdy neviděl na vlastní oči ani kousek z těch kovů. Když jsem se ho zeptala, co to má znamenat, s úsměvem řekl - bohužel, jindy to dělal málokdy -, že to není nic jiného než jakási hazardní hra a je opravdu výnosná, když má člověk dobrý nos.
Večery trávil ve svém klubu. Jednou přišel domů opilý. Půlnoc už dávno minula, když jsem slyšela na schodišti dupot. Šla jsem dolů, abych mu pomohla do postele, ale on chtěl za každou cenu do kuchyně. Musela jsem mu tam nad umývadlem lít na hlavu vodu tak dlouho, až zase mohl stát - sice rozkývaný, zato však se nemusel podpírat. Měl sám na sebe zlost. Nedokázala jsem potlačit smích, když tam tak stál - lehce se pohupoval, hlavu měl mokrou a temně zíral do světla.
Od Mr. Falcona jsem věděla, že černá káva je nejlepší prostředek proti velkému množství alkoholu. Postavila jsem proto na kávu. Nick prohlásil, že žádnou kávu nechce a že mám jít do postele. Když jsem ho neposlechla, rozkřikl se na mne. A pak jsem se k vlastnímu velkému překvapení poprvé v životě rozkřikla i já na něho. Vždyť to byl koneckonců můj manžel a měla jsem právo o něho pečovat. Po celý svůj život jsem měla na starosti děti - a oč byly větší, o to se mi zdály hloupější. A jestli si myslel, že mě bude obtěžovat, když jednou vypije o skleničku víc, pak ovšem byl ze všech nejhloupější.
Všecek ten rámus se seběhl ráz na ráz a postrádal logiku, ale Nick se posadil na kuchyňskou stoličku, strčil hlavu do dlaní a smál se, div se nezalkl. Pak byl najednou velice tichý a pozoroval mě, jak vařím kávu. Poslušně vypil dva koflíky a celou tu dobu se na mne díval.
(...)