Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Voda se šťávou

***

"V neděli mě otec poslal pro pivo a jeden úděsný idiot od vedle mi hodil z okna na hlavu žárovku. Měl jsem co dělat, abych se smíchy nepochcal. Přišel jsem domů ubrečený a hned jsem bratrovi žaloval. Nějaký čas nato jsme spolu jeli na kolech a poměrně daleko od naší čtvrti. A koho tam nepotkáme jako toho ferinu s žárovkovým humorem! Brácha po něm skočil a řekl mu:"Vyber si. Buď ti utrhnu prdel, nebo dokaž, že nejsi srab a projeď tamhletím živým plotem."
Kluk si řekl, co by ne. Je lepší se trochu poškrábat o proutí než jistá rána pěstí. Rozšlapal to jako ďábel. "Teď se dívej," řekl mi bratr,"protože tohle není žádnej živej plot, to je zídka porostlá břečťanem." Než domluvil, ten kluk to do té zdi napral.
"Vybral si sám," komentoval to bratr, když jsme sedali na kola. Kluk se válel na zemi a musel být v hrozném šoku, protože volal pořád dokola:"Pumpu! Kde mám pumpu!", jako by na tom záleželo, když z jeho kola zbyla jen divná změť trubek. Líbilo se mi to, ale zároveň jsem si nebyl jist, jestli je to správné, protože v té době jsem byl pod zhoubným vlivem Foglara.
Jednak se mi ty knížky fakticky líbily, a pak: nečíst Foglara - o čem bych si povídal s kamarády? I když, popravdě řečeno, mě některé věty přiváděly do rozpaků. O jednom chlapci jsem se dozvěděl, že měl hezky zasazené nohy.
"Kam?" zeptal jsem se na to bratra. Ten jen pokrčil rameny a řekl: "Nejspíš do prdele."

***

Jednou učitelka přivedla do třídy živého esenbáka, který měl vyprávět o svých zkušenostech s nepřáteli socialistického zřízení.
Bylo to v době, kdy se po ulicích potulovaly skupinky trampů, vracejících se ze Sázavy či odjinud. Ty jsem miloval, a zároveň jsem se jich bál. Byli nádherně divocí a skoro pořád opilí a vyřvávali, že chtějí "anglickou sobotu", a to jejich "vykašlem se na robotu!" mi tenkrát mluvilo přímo z duše.
Tenhle esenbák měl uniformu, ale zato neměl pistoli, čímž v našich očích přišel hned o několik bodů najednou. Začal zeširoka: vyprávěl, jak je nepřítel rafinovaný a úskočný a jak je obtížné s ním vést boj. Učitelka ho uprosila, aby se s námi podělil o nějaký dobrodružný příběh ze života. Chvíli se kroutil a říkal, že je to v podstatě spíš "mravenčí práce" a podobně, ale pak neodolal. Pohodlně se usadil na první lavici a začal: "Jednou jsem se zúčastnil akce."
"Proti komu?" nevydržela napětí učitelka.
"Proti špiónovi," řekl dutě.
"Tak oni si nedají pokoj!" zasyčela.
Esenbák si sundal opasek, položil ho vedle sebe na lavici a pokračoval: "Není dohromady co vypravovat. Dostali jsme prostě rozkaz zlikvidovat diverzanta na motorce. Muže s koženou brašnou na zádech." Učitelka ani nedutala. "Zaujali jsme pozice v zatáčce a skryli se za padlý kmen. Potom jsme odjistili zbraně..."
"Kolik vás bylo?!" přerušila ho hrůzou ztuhlá učitelka. "Specialista a já," prozradil esenbák. "Okolo půl třetí se ozvala motorka. Přijížděl k nám muž s koženou brašnou."
"Co jste udělali?" vzdychla učitelka.
"Splnili jsme rozkaz," odpověděl esenbák a protáhl se.
Učitelka byla zmatená: "Vy jste ho...?"
"Dvěma dávkami," pokýval esenbák hlavou.
Učitelka se na nás zadívala a vysvětlovala: "Takhle se na ně musí. Jsou horší než rakovina. Kdybychom proti nim nebojovali, zachvátili by naši zem jako kobylky!" Ale bylo na ní trochu vidět, že to ještě nestrávila. Mně se to zdálo celkem slabý. Esenbák však ještě neskončil.
"Jen dozněly naše výstřely," pokračoval, "objevil se na silnici další motocykl." Učitelka vyjekla. "A na něm muž s koženou brašnou. Co dělat? Rozkaz zněl jasně – nesmí projet, za žádnou cenu. Nebyl zkrátka čas lámat si hlavu, kdo je kdo."
"Chcete říct...," zašeptala učitelka.
"Dvě dávky," potvrdil její obavy esenbák a připevnil si opasek.
Učitelka na nás zírala a vypadalo to, že nevnímá. Esenbák se krátce rozloučil a odešel.
"Takhle se na ně musí...," šeptala stále zmatená učitelka.
"Ty vole, to je dost drsný," řekl do ticha Kovboj.

***