Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• ukázka (první dvě kapitoly z první části knihy)
• sci-fi román o budoucnosti lidstva
• přeložil Pepa Hajný (Odeon, 1983)
• název francouzského originálu: La Planète des singes

ČÁST PRVNÍ

I.

Jinn a Phyllis prožívali nádherné prázdniny v prostoru co možná nejvzdálenějším od obydlených hvězd. V té době byly meziplanetární cesty běžnou záležitostí a mezihvězdné putování nebylo ničím výjimečným. Rakety přivážely turisty k podivuhodným krajinám Síria, finančníky k vyhlášeným burzám na Arkturu nebo Aldebaranu. Pár bohatých zahálečů, Phyllis a Jinn, se však v kosmu vyznačoval originalitou, ba trochou poezie. Vesmírem pluli pro zábavu - na plachetnici. Jejich loď vypadala jako koule s podivuhodně jemným a lehkým obalem - plachtou - a pohybovala se vlivem tlaku světelného záření. Když připlul tento stroj do blízkosti některé z hvězd (avšak tak daleko, aby se nedostal do gravitačního pole), pohyboval se vždycky přímočaře proti směru této hvězdy. Ale hvězdný systém Jinna a Phyllis byl určen třemi od sebe relativně nepříliš vzdálenými slunci, takže jejich loď přijímala světlo ze tří různých stran. Jinn proto vymyslel důmyslné zařízení, jímž se dal let řídit. Plachtu opatřil na vnitřní straně druhou vrstvou, sestávající z černých rolet, které libovolně stahoval nebo vytahoval, čímž dosahoval různého účinku světelného tlaku, protože měnil odrazovou schopnost jednotlivých částí plachty. Navíc mohl pružnou plachtu svinovat nebo roztahovat podle libosti. Chtěl-li Jinn například zrychlit běh lodi, roztáhl plachtu úplně. Světelné záření se tak opíralo do ohromné plachty a loď se řítila kupředu šílenou rychlostí, z níž jeho přítelkyně Phyllis dostávala závrať, která se zmocňovala i jeho a oba je přinutila, aby se k sobě přitiskli s pohledem upřeným do záhadných propastí, kam směřovali ve svém letu. Když si naopak přáli zpomalit, Jinn zmáčkl knoflík a plachta se zmenšila natolik, že se do ní přitisknuti k sobě sotva vešli. Světelný tlak se stal zanedbatelným a miniaturní kulička znehybněla, jako by visela v prostoru na neviditelném vláknu. Oba mladí trávili celé hodiny v opojné nečinnosti ve svém zmenšeném vesmíru, vybudovaném na míru a jen a jen pro ně, který Jinn přirovnával k porouchané plachetnici a Phyllis k vzduchové kuličce podmořského pavouka. Jinn znal i další finty, které byly považovány za vrchol kosmonautského plachtění, například k otáčení uměl využívat stínu některých planet a satelitů. Naučil tomu všemu i Phyllis, která byla pomalu stejně šikovná jako on, ba bývala i odvážnější. Když řídila ona, někdy ze žertu roztáhla okraje plachty tak, že se dostali až na hranice svého hvězdného systému, nedbajíc o magnetickou bouři, která rozbouřila světelné vlny a začala jejich korábem zmítat jako ořechovou skořápkou. Dvakrát nebo třikrát se stalo, že Jinna bouře probudila a musel se rozzlobit, pak jí vyrval řízení a zapnul nouzovou raketu, aby se co nejrychleji vrátili do přístavu. Pomocnou raketu, kterou vozili s sebou proto, aby ji zapínal jen v případě nejvyššího nebezpečí, na což byl patřičně pyšný. Ten den leželi Jinn a Phylhs vedle sebe ve středu balónu a jedinou jejich starostí bylo, aby využili prázdnin k opalování v paprscích tří sluncí. Jinn měl zavřené oči a snil jen o své lásce k Phyllis. Phyllis ležící na boku se dívala na nesmírnost světa a nechala se, jako už často předtím, hypnotizovat kosmickým pocitem nicoty. Najednou procitla ze svého snění, zamračila se a nadzdvihla se na loktech. Nicotou projel podivný záblesk. Za několik vteřin uviděla nový záblesk, jako by se od nějakého lesklého předmětu odrazil paprsek světla. Cit pro kosmos, který si při cestách osvojila, ji nemohl klamat. Upozornila proto Jinna, který získal tentýž dojem, přičemž bylo nepravděpodobné, že by se v něčem podobném mýlil: třpytivý předmět plul v prostoru ve vzdálenosti, kterou nemohli ještě přesně určit. Jinn vzal dalekohled a namířil ho na tajemný předmět. Phyllis se mu opřela o rameno.
"Je to něco malého," řekl. "Jakoby ze skla... Počkej, já si to prohlédnu. Přibližuje se to k nám. Letí rychleji než my. Řekl bych, že je to..." Zvážněl, upustil dalekohled, kterého se ona hned chopila. "Je to láhev, miláčku."
"Láhev!" Podívala se také. "Ano, je to láhev. Zřetelně ji rozpoznávám. Z průhledného skla. Je ucpaná. Vidím zátku. A uvnitř je něco bílého... papír. Určitě je na něm něco napsáno. Jinne, musíme ji chytit!"
Jinn si to myslel také a začal už důmyslně manévrovat, aby se dostali na dráhu podivného předmětu. Rychle ho dostihli a Jinn zmenšil rychlost koule, aby je dohonil. Mezitím si Phyllis oblékla skafandr a dvojitým průlezem vylezla z lodi. Jednou rukou se držela provazu a druhou vzala podběrák na dlouhé násadě, aby do něho chytila láhev. S podivnými tělesy se setkali už mnohokrát, a podběrák jim už několikrát dobře posloužil. Když se tak pomalu pohybovali, nebo když někdy v prostoru úplně znehybněli, zažili překvapení a objevy, které cestující v raketách nikdy nepoznají. Phyllis do své síťky už sebrala hezkých pár předmětů, zbytky rozpadlých planet, zlomky meteoritů, které přilétly z hloubi vesmíru, a kousky satelitů z počátků dobývání vesmíru. Byla na svoji sbírku ohromně hrdá; ale s láhví se dosud nesetkali, navíc s láhví, která obsahuje rukopis, o tom teď už nepochybovala. Celá se roztřásla netrpělivostí. Zmítala se na provaze jako pavouk na konci vlákna a křičela do telefonu na svého společníka: "Pomaleji, Jinne! Rychleji, předhoní nás, doleva, doprava... Dobrý! Mám ji!" Vítězně vykřikla a vrátila se na palubu s úlovkem. Byla to větší láhev, jejíž hrdlo bylo pečlivě zalito voskem. Uvnitř byl smotek papíru.
"Jinne, honem ji rozbij!" vykřikla nedočkavě Phyllis.
Jinn, větší kliďas, pomalu a opatrně odstranil vosk. Stočený papír se však z láhve vytáhnout nedal. Poslechl tedy svou přítelkyni a rozbil láhev kladivem. Papír se rozmotal. Bylo to větší množství tenkých listů popsaných drobným písmem. Rukopis byl psán jazykem Země, který Jinn dokonale znal, protože část svých studií absolvoval právě na této planetě. Nechtělo se mu ale začít číst rukopis, který se jim dostal do rukou tak podivnou cestou. Teprve po nedočkavém Phyllisiné naléhání se rozhodl. Sama dobře jazyk Země neuměla a potřebovala, aby jí pomohl.
"Jinne, prosím tě!"
Zmenšil průměr koule tak, že se měkce houpala v prostoru, přesvědčil se, že před nimi není žádná překážka, lehl si vedle své přítelkyně a začal číst.

II.

Svěřuji tento rukopis prostoru nikoli s úmyslem, že se mi dostane pomoci, ale proto, abych možná pomohl odvrátit strašnou pohromu, která ohrožuje lidskou rasu. Nechť se nad námi smiluje Bůh...!
"Lidská rasa!" zvolala překvapené Phyllis.
"Je to tady napsáno," řekl Jinn.
"Nepřerušuj mě hned na začátku." A začal zas číst. Já Ulyxes Mérou, jsem se znovu vydal s rodinou na cestu kosmickou lodí. Můžeme cestovat celé roky bez zastávky. Pěstujeme na lodi zeleninu, ovoce a drůbež. Nic nám nechybí. Možná že jednou najdeme pohostinnou planetu. Je to naše přání, které se skoro bojím vyslovit. Zde však věrně vylíčím, co mě potkalo. Roku 2500 jsem nastoupil na loď s dvěma přáteli, měli jsme v úmyslu dorazit do těch končin kosmu, kde vládne hvězda obří velikosti Betelgeuze. Byl to velmi odvážný plán, největší, jaký se kdy na Zemi zrodil. Betelgeuze, neboli jak ji nazývali naši astronomové. Alfa Orionu, je od naší planety vzdálena asi tři sta světelných let. Je pozoruhodná z několika hledisek. Především svou velikostí, její průměr je tři až čtyřistakrát větší než průměr našeho Slunce, čili kdyby střed této hvězdy byl shodný se středem Slunce, sahal by tento obr až k dráze Marsu. Svou září je to hvězda první velikosti, nejjasnější v souhvězdí Orionu, ze Země viditelná pouhým okem přes ohromnou vzdálenost. Je pozoruhodná svým světlem. Září červeně a oranžově, což působí nádherným dojmem. A konečné tato hvězda mění velikost. Intenzita jejího světla se periodicky mění, podle toho, jak se mění její průměr. Betelgeuze je pulsující hvězda. Proč jsme si vybrali za cíl prvního mezihvězdného letu právě tuto vzdálenou hvězdu, když jsme předtím prozkoumali všechny planety slunečního systému, které jsou neobydlené? Rozhodl o tom učený profesor Antelle. Stal se hlavním organizátorem tohoto podniku, do něhož vložil celý svůj nesmírný majetek. Sám navrhl konstrukci lodě, na jejíž stavbu osobně dohlížel; stal se velitelem výpravy. Cestou mi vysvětlil, co ho vedlo k tomuto rozhodnutí.
"Můj milý Ulyxi," řekl mi, "není pro nás o nic obtížnější a o mnoho delší dosáhnout Betelgeuze než dosáhnout některé mnohem bližší hvězdy. Například Proximy Centauri."
V tu chvíli jsem považoval za vhodné zaprotestovat a uplatnit čerstvě nabyté astronomické znalosti. "Není o mnoho delší! Vždyť přece Proxima Centauri je od nás necelé čtyři světelné roky, zatímco Betelgeuze..."
"Tři sta, já vím. A přece nám to bude trvat necelé dva roky, než se tam dostaneme, zatímco k Proximě Centauri bychom letěli jen o málo kratší dobu. Vy jste přesvědčen o opaku, protože jste zvyklý na ty bleší skoky, kterými jsou cesty na ostatní planety, pro které stačí několikaminutové silné zrychlení, přičemž samotná rychlost letu je přímo směšná a vůbec se nedá srovnat s naší... Je načase, abych vám podal vysvětlení týkající se letu naší lodi. Díky zdokonaleným raketám, které jsem měl tu čest sestrojit, se může naše loď pohybovat vesmírem největší rychlostí představitelnou pro hmotné těleso, to jest rychlostí světla minus epsilon."
"Minus epsilon?"
"Znamená to, že se jí blíží až na nekonečné malou hodnotu, řádově miliardtinu."
"Dobře," řekl jsem. "Rozumím."
"Musíme také vědět, že při rychlosti našeho letu se náš čas citelně liší od času na Zemi, přičemž odchylka je o to větší, oč rychleji letíme. Od začátku našeho rozhovoru jsme prožili několik minut, které odpovídají několika měsícům na naší planetě. Ke konci naší cesty se pro nás čas téměř zastaví, dokonce si ani nebudeme vědomi žádné změny. Několik vteřin, několik úderů srdce bude totéž co několik let na Zemi."
"Jistě, i tomu rozumím. Z toho důvodu také můžeme doufat, že doletíme dřív, než zemřeme. Ale pročpak tedy dva roky? Proč ne jen několik dní nebo hodin?"
"K tomu se právě chci dostat. Je tomu tak proto, že potřebujeme skoro rok ke zrychlení, abychom dosáhli rychlosti, kdy pro nás přestane existovat čas, a zároveň toho, aby to náš organismus snášel. Druhý rok budeme zase brzdit. Už chápete plán našeho letu? Dvanáct měsíců zrychlování, dvanáct měsíců brždění. Mezitím jen několik hodin, během kterých proletíme největší část dráhy. A tak, chápejte, trvá cesta k Betelgeuze a k Proximě Centauri přibližně stejně dlouho. Při cestě k ní bychom museli rovněž jeden rok zrychlovat, druhý rok brzdit a mezi tím snad jen několik minut místo několika hodin letu. Rozdíl je však vcelku zanedbatelný. A protože stárnu a nebudu už určitě nikdy mít sílu podniknout další cestu, vydal jsem se raději hned do vzdálenějších končin a doufám, že tam naleznu jiný svět, než je ten náš."
Takovým způsobem jsme se bavili na palubě a já jsem měl zároveň možnost ocenit zázračné znalosti profesora Antella. Neexistovalo odvětví, které by neprobádal, a já jsem byl šťastný, že mám takového velitele při tak odvážném podniku. Cesta trvala asi dva roky našeho času, jak předpokládal, během nichž na Zemi nejspíš uběhlo tři a půl století. To byla také jediná nevýhoda tak vzdáleného letu: kdybychom se jednou vrátili na Zemi, našli bychom ji starší o sedm nebo osm set let. Nás to ale vůbec netrápilo. Dokonce jsem se domníval, že perspektiva, že utečeme lidem své generace, je dalším cílem profesora. Často říkával, že ho unavují...
"Lidé, pořád lidé, "poznamenala Phyllis.
"Lidé," potvrdil Jinn. "Stojí to tady."
Cestou se nepřihodilo nic vážnějšího. Startovali jsme z Měsíce. Země a ostatní planety brzy zmizely. Slunce se rychle zmenšovalo, až se z něho stal pomeranč na obloze, potom meruňka a pak už jen svítící bod bez rozměrů, obyčejná hvězda, kterou mohl mezi miliardami hvězd galaxie rozpoznat jen profesor. Žili jsme tady bez slunce, ale nevadilo nám to. Loď byla vybavena světelnými zdroji stejné hodnoty. Ani jsme se nenudili. Moje rozhovory s profesorem byly velmi zajímavé: za ty dva roky jsem se dozvěděl víc než za celý předešlý život. Naučil jsem se i nezbytným základům řízení lodi. Bylo to dost jednoduché: stačilo dát příkaz elektronickým přístroj ům, které provedly výpočet a uskutečnily manévr. Dostatečným a příjemným rozptýlením byla i zahrada. Zabírala značnou část paluby. Profesor Antelle, protože se mimo jiné zabýval i botanikou a zemědělstvím, chtěl využít své cesty k ověření některých svých teorií růstu rostlin v kosmu. Tomu účelu sloužila krychlová místnost o hraně asi deset metrů. Jejího prostoru bylo maximálně využito díky přihrádkám. Zem byla regenerována chemickými hnojivy a ani ne dva měsíce po startu jsme s radostí pozorovali, jak začíná vyrážet zelenina všeho druhu, která nám zaručí dostatek zdravé stravy. Nebylo zapomenuto ani na krásu: jedna část byla vyhrazena květinám, o něž se profesor s láskou staral. Tento originální vědec přinesl s sebou i několik ptáků a motýlů a dokonce i malého šimpanze, kterého jsme pokřtili na Hektora a který nás bavil svými kousky. Je jisté, že vědec Antelle, aniž byl mizantrop, se o lidi příliš nestaral. Často prohlašoval, že od nich nic velkého nečeká, a to také vysvětluje...
"Mizantrop?" řekla zase překvapené Phyllis. - "Lidi?"
"Jestli mé budeš každou chvíli přerušovat," poznamenal Jinn, "nedostanu se nikdy na konec. Snaž se jako já pochopit."
Phyllis přísahala, že bude až do konce mlčet, a slovo dodržela...a to také vysvětluje, proč na loď, kde bylo dostatek místa pro několik rodin, vzal s sebou velké množství rostlin, několik zvířat a jen tři členy posádky: sebe, Arthura Levaina, mladého fyzika s velkou budoucností, svého žáka a mě, Ulyxe Méroua, celkem neznámého novináře, se kterým se profesor náhodou setkal při jednom interviewu. Navrhl mi, že mé vezme s sebou, když se dozvěděl, že jsem svobodný a hraji obstojně šachy. Pro mladého novináře to byla nevídaná příležitost, přestože moje reportáž měla být publikována teprve za osm set let, nebo možná právě proto měla mít jedinečnou hodnotu. Nadšeně jsem nabídku přijal. Cesta tedy proběhla bez komplikací. Jedinou nepříjemností bylo zvýšené přetížení během roku zrychlení a roku brždění. Museli jsme si zvyknout na to, že naše tělo váží jedenapůlkrát víc než na Zemi, což nás zpočátku unavovalo, ale zakrátko jsme si toho ani nevšimli. V mezidobí jsme prožili stav beztíže, se všemi zvláštnostmi, které s sebou tento úkaz přináší. Trval však jen několik hodin a my jsme ho snášeli dobře. Až jednoho dne jsme po dlouhé cestě spatřili s pohnutím hvězdu Betelgeuze, která se zjevila na nebi v úplně novém rouše.