Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• přeložil Otokar Fischer

AKT PRVNÍ

SCÉNA ČTVRTÁ

Felix, Albinus, Pavlína, Stratonika.

FELIX: Má dcero, sen tvůj, běda, v mé duši jako v tvé hlas hrůzných předtuch zvedá, a, v dálku zíraje, v hrůz temno zří můj zrak.
PAVLÍNA: Zvěst jaká poplašná tě rozrušila tak?
FELIX: Severus nezemřel.
PAVLÍNA: Ze živ, to smrtí naší?
FELIX: Sám císař Decius svou ruku nad ním vznáší.
PAVLÍNA: Když vyrval Decia ze spáru nepřátel, v tak velkou odměnu on právem doufat směl, ač osud uštve rád nejvznešenější muže, přec někdy za živa jim k právu dopomůže.
FELIX: A sám on přijde jsem.
PAVLÍNA: On přijde!
FELIX: Uhlídáš!
PAVLÍNA: On přijde! Odkud jen zvěst nemožnou tu máš?
FELIX: Zde Albinus ho shléd: Táh, k městu sem se blíže, byl dvorem obklopen svých milců jako kníže, že jeho prvenství je beze sporu již. Albine, opakuj, co od vojínů víš.
ALBINUS: O slavném víte dni, po pádu hrdinovu kdy štěstí válečné k nám připialo se znovu, kdy císař, Severem jsa chráněn, couvnul vzad a vdechl odvahu do zastrašených řad, co klesal onen rek, osa zdeptán od přesily. Též víte o poctě, jíž pamět jeho ctili, pod spoustou mrtvých těl když marně hledán byl: sám totiž perský král jej odnést nařídil. Jsa svědkem, nad všednost jak vzlétá převysoko, král perský zatoužil se nadívat mu v oko; víc mrtev nežli živ, byl nesen v králův stan a závist budil všech, byť pokryt věncem ran; tam k žití novému zas probudil se záhy a ctnému knížeti tak nad míru byl drahý, že nevzpomínal král na porážku svých sil, ba slavil hrdinu, jenž mu ji způsobil. Měl velkou péči oň a v ústraní ho choval, a po měsíci, když se zcela pozdravoval, mu nabíď spojenství, mír, úřad, zlato, zem a lákal nadarmo Severa darů stem. Tu stálost zahrnul vší uznalosti slovy a jeho výměnu sám nabíď Deciovi; ten, tona v rozkoši, mu za odpověď dal: "S mým vlastním bratrem sto - nechť vůdců přijme král!" Tak čacký Severus zas navrátil se k voji, by došel odměny za ryzí mužnost svoji: hle, přízeň císařská teď důstojnou mu mzdou. Boj začal. Naši však v něm obklíčeni jsou, a touto pohromou zas jeho vzrostla sláva; sám šiky seřadí, zas vítězem se stává, tak velkou, slavnou seč nám vyhrál bohatýr, že tribut nabídnut, že uzavřen už mír. A císař na důkaz, jak vděčný duch v něm žije, po slavném úspěchu jej slal do Arménie. Tu zprávu oznámit, v ta místa spěje sám, zde s díků obětí před bohy vstoupí v chrám.
FELIX: Ó, nebe! jaký mrak mé štěstí náhle kryje!
ALBINUS: To vše mám od muže, jenž z jeho družiny je; se zvěstí pospíchám, můj pane, k tobě sem.
FELIX: On, dcero, přichází tvým stát se manželem. Ze obětovat chce, mu mnoho neznamená; toť lichou záminkou, však důvodem je žena.
PAVLÍNA: Ba, možno. Přílišnou mne láskou miloval.
FELIX: Jak může daleko ho trpký věsti žal a kam až, běda nám, se pomsty vzedme vlna, jež má tak velký spád, a jež je spravedlna. Ó dcero, zhubí nás.
PAVLÍNA: Má srdce přespříliš.
FELIX: Ne, slovem lichotným strach otcův nezmýlíš. Má dcero, zhubí nás. Má lítost k nebi volá proč rád jsem neměl ctnost, když ctnost to byla holá!
Proč trpně poslechlas mých rozkazů a rad? Tys měla chovat vzdor, ne povinnosti dbát! tvé pouhé slůvko "ne" mne vznésti mohlo k spáse a zkázu zažehnat, jež neodvratnou zdá se! Mám naděj poslední v ten dnešní černý den: že tvému srdci on tak slepě podroben, že můžeš jeho cit mně řídit ku prospěchu, bych, odkud hrozí zmar, směl pro se čekat těchu.
PAVLÍNA: Já, já se s vítězem tak mocným setkat mám, zas cítit v srdci svém těch očí jeho plam! Jsem žena, otče můj, a znám své nebezpečí: již cítím: srdce mé zas jeho mluví řečí, přes věrnost manželskou se z prsou vyrve vzdech, jenž nedůstojný mne a tebe a nás všech. Ne, nechci zřít mu v tvář.
FELIX: Své mírni rozrušení.
PAVLÍNA: Jsem žena jako dřív, on míň mi drahý není. Hled jeho ovládnul mne silou tajemnou, mám strach, že zvítězí má láska nade mnou. Ne, v tvář mu nechci zřít.
FELIX: Je nutno, bys jej zřela, sic padne otec tvůj i rodina tvá celá.
PAVLÍNA: Ty kážeš, otče můj, mně zbývá poslechnout: však v nebezpečnou, věz, že vysíláš mne pout.
FELIX: Mně známa je tvá ctnost.
PAVLÍNA: A zvítězí, jsem jista. Ne výsledek to je, co strach mé duši chystá, však zápas zmatený a citu s citem spor mou děsí rozvahu, mých smyslů nití vzdor. Však zápasit-li mám se sokem, jejž mám ráda, můj cit se obrnit sám proti sobě žádá, nuž, přej mi krátký čas, než pohlédnu mu v líc.
FELIX: Před bránu za město já vyjdu jemu vstříc. Nechť zatím okřeje tvá mysl poděšená, a pomni, osud náš že v rukou má teď žena.
PAVLÍNA: Svůj cit chci krotit zas, tvým přáním hověti, chci přikázání tvých se stát zas obětí.

Konec prvního aktu.