Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• přeložil Otokar Fischer

AKT DRUHÝ

SCÉNA PRVNÍ

Severus, Fabianus.

SEVERUS: Co Felix k obřadům vše připravovat velí, smím šeptat modlitbu, jíž proniknut jsem celý? Rci: spatřím Pavlínu a krásným zrakům vzdám ten svrchovaný hold, s nímž pospícháme v chrám? Vždyť jsem ti neskrýval, co v tento kraj mne pudí; vše jiné záminkou a potěchou mé hrudi; že obětovat chci? jen kouzlu jejích vnad; jen její božstvo chci v svém srdci uctívat.
FABIANUS: Můj pán ji spatřit smí.
SEVERUS: Ó, jak mé srdce jásá, když pohled popřeje ta nejdražší mi krása! Však, zda jsem ještě tím, v nějž věří její cit? Zda u ní vzpomínku lze na mou lásku zřít? Zda bledost, ruměnec můj příchod v líc jí vhání, zda šťasten být, zda vše smím čekat od shledání? Spíš smrt - než vnutit jí svůj od císaře list, bych sňatek nabídl a souhlasem byl jist; list pro Felixe mám, jí nemá hrozbou svírat, neb jejím přáním já se nikdy nechtěl vzpírat, a v strast-li vrhla ji má sudba nebohá, svých práv se zřeknu všech, sám sebe přemoha.
FABIANUS: Se smíš ji zřít: toť vše, co je mi možno říci.
SEVERUS: Proč třese se tvůj hlas? Proč bledost na tvé líci? což - na to odpověz - mne ráda nemá již?
FABIANUS: Ó pane, odejděm, ó pane můj, mne slyš: své zraky pozvednout rač k cíli strmějšímu, dost jiných milenek ti nalézti lze v Římu; když lásku vyzná ten, kdo všechny převýší, i nejvznešenější ho ráda vyslyší.
SEVERUS: Jak směšně zbabělé se zdá mi pomyšlení, že mému osudu Pavlína rovna není! Líp sudby užila, to také můj buď cíl: své štěstí miluji, jen jí bych vydobyl. Tvých nepříhodných slov mi déle nelze snésti, jdu k jejím nohám klást to vznešené své štěstí, jímž oblažil mne boj, když místo ve věnec jsem doufal pouze v skon, co smutný milenec. Má pocta její jest, jí náleží má sláva, já nemám ničeho, než co mi ona dává.
FABIANUS: Můj pane, nepřej si ji vidět, vyslyš mne.
SEVERUS: Aj, vysvětli mi, proč, toť věru přílišné. Což byla výsměchem tvá prosba přivítána?
FABIANUS: Mně v hrdle vázne hlas: Pavlína...
SEVERUS: Nuž?
FABIANUS: Je vdána.
SEVERUS: Tvou ruku! vrávorám, jsem blesku ranou sklán. Tak i čistá jasna blesk, tak zcela nečekán.
FABIANUS: Ó pane, pane můj! kde odvaha je muže?
SEVERUS: Ach, neochvějný duch co pomoci mi může! I nejmužnější ctnost vší síly pozbýt smí, i velké srdce lká v tak velkém neštěstí, a, žár tak vznešený když láskou v duších plane, smrt zarmucuje míň, než slovo nečekané. V mém sluchu stále, ach, táž hrůzná slova zní: Je vdána Pavlína!
FABIANUS: Od několika dní; teď mocný Polyeukt, jenž prvý v Armenii a za ženu ji má, se mladou láskou zpíjí.
SEVERUS: Ne, nelze vyčítat, že volba byla zlá, je slavný Polyeukt, za předky krále má; jak slabá útěcha v tak bezútěšné strasti! mám vidět jiného, Pavlíno, tobě vlasti! Ó, nebe, jež jsi tep mých obnovilo žil, ó, krutý osude, jenž's naděj v lásku vlil, proč jen jste vyrvaly mne nešťastníka zmaru, proč nedaly jste smrt na místě všech svých darů! Však vidět chci ji přec; nechť dodýchá má hruď, zde v neblahých těch zdech až řeknu s bohem buď: mé srdce v podsvětí kéž její obraz nese, kéž v sledním vzdechu mém se její jméno třese!
FABIANUS: Můj pane, uvaž jen...
SEVERUS: Jest uváženo vše. Nač bát se, zoufalství když padlo do duše? Což ona nesvolí?
FABIANUS: To ano, sice...
SEVERUS: Svolí!
FABIANUS: Pak dvakrát zabolí, co teď už prudce bolí.
SEVERUS: Vždyť nechci úlevu, lék' nehledám svých běd: chci zřít ji, povzdychnout a vzdechnout naposled.
FABIANUS: Své vlády pozbudeš, jat její přítomností: Když prohrál milenec, všech ohledů se zhostí, je v rozhovoru hluch, je vášní bezhlavý, a pány jeho slov jsou vztek a bezpráví.
SEVERUS: Suď o mně jinak: čest mým heslem jest i dále, je sžíravý můj bol, však zbožňuje ji stále. A jak bych vinit moh' ji z poklésků či z chyb! či z čeho nařknout tu, jež nedala mi slib? Ni křivopřísežná, ni zrádná není; do běd mne její otec vrh', můj los a její obět. Však obět počestná a otec moudrý byl. Jen los můj neblahý mou bídu zavinil. Míň štěstí dožit se, však dožit se ho dříve, a byl bych zachráněn a srdce měl bych živé: teď štěstí mám, jen v čas. je mít jsem nedoveď, i nech, bych zřel ji, lkal a výdech' naposled.
FABIANUS: Jdu, bych ji ujistil, že v nejkrutší té chvíli sám sebe přemoci dost troufáš si mít síly. Strach měla jako já z těch prvých výbuchů, jež hrozí milenci, když mimo předtuchu mu láska urvána, a když on hněvem sálá, byť družka přítomná ho nerozdmychovala.
SEVERUS: Můj druhu, vidím ji.
FABIANUS: Ó, pane, vzchop se už!
SEVERUS: Má ráda jiného! Kdos jiný její muž!

SCÉNA DRUHÁ

Severus, Pavlína, Stratonika, Fabianus.

PAVLÍNA: A že ho miluji, mně omluv třeba není: nechť jiný utíká se ku lži, k lichocení, mé duše vznešené je nedůstojná lest. Tvou zkázou nebyla o záhubě tvé zvěst: Mně kdyby nebesa vši volnost byla přála, tvé ctnosti samotné já byla bych se vzdala, a krutá nepřízeň tvých počátečních běd by byla nemohla mých citů umlčet. Já v tobě takou zář jsem viděla i chválu, že tebou zastíněn byl nejšťastnější z králů; však moje povinnost mi jiný vtiskla řád, bych muže zvolila, jejž chce mi otec dát: Nuž, kdybys k moci té, již možnost zaručuje, byl přidal zlata lesk, jejž žezlo vyzařuje, a kdyby otec byl mi vnukal nenávist - můj mohl slyšet vzdech, však ve zraku přec číst, že jsem ho poslušná, můj rozum nad vášněmi, nad záští, nad vzdechy byl vítěz nade všemi.
SEVERUS: Ó, jak jsi blažena, že malý stesk a vzdech tě lehce vyléčí z tvých rozrušení všech! Tak svrchovaná vždy jsi královna svých přání, tak změna nejkrutší ti v klidu nezabrání: Od lásky planoucí se můžeš v neštěstí až ku lhostejnosti, až k zášti přenésti. svou věrnost, důslednost dáš mileráda v sázku, neb v záští náklonnost a v odpor změníš lásku. Kéž lehounká tvá ctnost či lehká mysl tvá mé duši zničené jen trochu klidu dá! Vzdech, slza, alespoň hlas slitováním jatý mne mohly usmířit s tím hořkým citem ztráty; nad láskou ochablou by rozum vládu měl, já byl bych lhostejný, ba snad bych zapomněl, můj cit by příště tvým dal příkladem se vésti a v cizím náručí snad nalezl by štěstí. Ty příliš rozkošná, jíž příliš byl jsem jat, zda milovala's mne? zda láskou lze to zvát?
PAVLÍNA: Můj pane, sám to víš, a víc mi nelze říci. Ach, kdyby v duši mé zhas' plamen doutnající, ó, bozi, jaký bol bych mohla potlačit! Je pravda, rozum můj že tlumí všechen cit, však pudy prsou mých ač jsou jím ovládnuty, jim nevládne co král, však jako tyran krutý, a třeba nehnuta spí duše hladina, jest její nitro vír a vzpoura jediná: Mne kouzlo jakési vstříc tobě stále žene; můj rozum silný-li, tvé nitro víc je cenné, a stále je to týž, jenž roznítil mne, čár, a stále silněji se ve mně vzmáhá žár, neb nad tvou hlavou plá moc taková i sláva, že všecko před tebou vždy na ústup se dává; tvá ctnost, tvůj jemnocit mne nikdy neraní, tvůj věhlas překonal mé očekávání. Však stejná povinnost, jež zvítězila v Římu a zde jež vydala mne muži mocnějšímu, též nyní rozlomí ten příliš mocný čár; nechť hyne duše má: ctnost nesmí přijít v zmar! Toť ctnost, jíž za oběť má padnout naše touha a kterou schvaluješ, ač jazyk tvůj se rouhá. Jen dál broj proti ní, však přísnost její chval, jíž zmírá srdce mé, jíž také tys se vzdal: Vždyť nezaslouží ctnost, jež upřímná je méně. by velký Severus své srdce připjal k ženě.
SEVERUS: Ó, promiň, paní má, můj zaslepený žal, jenž pro svou přemíru tvou cenu neuznal: Já zval jsem nevěrou, já zval jsem zločinností, v čem byla zásluha, v čem triumf povinnosti. Mým smyslům zoufalým rač, prosím, zatajit, jak velká ztráta má, jak vznešený tvůj cit, skryj soucitně svou ctnost, jež tak bez příkladu je a zdvojuje můj žár, tím že nás odlučuje; kéž spíše chyby tvé mi viditelný jsou, by zdusily můj bol a spolu lásku mou.
PAVLÍNA: Žel, tato vzácná ctnost, jíž pranic neporuší, až příliš odkrývá mou přecitlivou duši. Je svědkem toho pláč i zbabělý ten vzdech a krutá vzpomínka na naší lásky žeh; mne lítost přemáhá, žes hoden milování, a že ni povinnost se citům neubrání! Však, jestli v úctě máš můj nejčestnější cit, mé šetři pověsti! již nepřej si mne zřít! ach, slzy uspoř mi, jež svědectvím jsou studu, ach, vášeň uspoř mi, již marně tlumit budu, ach, posléz uspoř mi ten trudný rozhovor, jímž vzrůstá tvoje strast i mojich citů spor!
SEVERUS: Bych přišel o rozkoš, jíž duch můj rovnu nemá!
PAVLÍNA: Ach, pohledu se střež, jenž zkázou je nám dvěma.
SEVERUS: Toť úspěch lásky mé! to námahy mé plod!
PAVLÍNA: Toť možnost jediná, by strasti ztupěl hrot.
SEVERUS: Chci zemřít hořem svým: nuž, buď ti posvěceno.
PAVLÍNA: Chci zhojit hoře své: sic poskvrní mé jméno.
SEVERUS: Ó, dobré jméno tvé když proneslo můj trest, má bolest ustoupí, by stkvěla se tvá čest. Což slavná památka mi nade všechno není? já musím pomýšlet i na své obhájení. Buď s bohem: odcházím, bych slepě bojoval, bych smrtí vítěznou se nesmrtelným stal, bych splnil důstojně svým proslaveným pádem vši naděj, v hrdinu již mladistvého kladem' - po ráně smrtící, jíž sklál mě osud sám, ač ještě, hledat smrt, dost života-li mám.
PAVLÍNA: A já, v tvé blízkosti jež zvětšuji svou trýzeň, se vzdálím, bohové by vrátili ti přízeň, a v pokoj samotná pak uzavru svůj bol a s tajnou modlitbou jim klesnu před prestol.
SEVERUS: Kéž nebi dobrému má zkáza stačí pouhá, s Pavlínou Polyeukt kéž léta žije dlouhá!
PAVLÍNA: Kéž najde Severus po přemíře svých běd slast, jíž svou zásluhou si získat nedoveď!
SEVERUS: Tou slastí byla's ty.
PAVLÍNA: Já otce byla dcerou.
SEVERUS: Ó, že tvá poslušnost mne ranou stihá sterou! Buď s bohem, ctnostná ty a příliš půvabná!
PAVLÍNA: Buď s bohem ty, jenž běd i ctností příliš má!