Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• přeložil Otokar Fischer

AKT DRUHÝ

SCÉNA TŘETÍ

Pavlína, Stratonika.

STRATONIKA: Mně líto obou vás, já pláči nad oběma, však duch váš příčiny už k rozrušení nemá, neb jasně vidíte, jak lichý byl váš sen: Severus nepřišel, by mstil se, ozbrojen.
PAVLÍNA: Když se mnou soucit máš, nech, bych se zotavila; k mé slasti palčivé jsi strach zas přidružila, přej, duch můj zmatený by okřál poněkud a nelij nový bol v můj nevýslovný trud.
STRATONIKA: Jak, stále ještě strach?
PAVLÍNA: Zříš sama, jak se třesu: a třeba příčina i právo schází k děsu, můj bezdůvodný strach je neustále týž, mám stále na mysli zjev hrůzný, o němž víš.
STRATONIKA: Vždyť on je šlechetný.
PAVLÍNA: A přes ctnost Severovu smrt Polyeuktova mne poleká vždy znovu.
STRATONIKA: Vždyť domnělý ten sok zde pomodlil se zaň.
PAVLÍNA: Ba, v nebezpečí snad by pro něj tasil zbraň: však ať už pravdivá či lživá moje víra, že on mi na blízku, to úzkostí mne svírá, a vím, ať cokoli dí vznešený mu cit, má moc, mne v lásce má a ženou chtěl mne mít.

SCÉNA ČTVRTÁ

Polyeuktos, Nearchos, Pavlína, Stratonika.

POLYEUKTOS: Již osuš slzy své, již nářku bylo dosti, již zažeň zármutek a předtuch zlých se zhosti! Tví bozi falešných jsou milovníci zpráv, jak vidíš, paní má, se vracím živ a zdráv.
PAVLÍNA: Je dlouhý ještě den, a co mne děsí více, jest, prorocký že sen se splnil z polovice: jenž pro nás mrtev byl, on žije: Severu.
POLYEUKTOS: Vím. Však ni tato zvěst mi nenahání hrůz. Byť sebe větší byl, já žiju v Meliteně, kde vládne otec tvůj, kde věhlas při mém jméně. a věru, nemyslím, že jakýchkoli zrad od muže jako on se máme obávat. Mně bylo řečeno, že mešká u mé ženy, i přicházím, bych hold mu složil zasloužený.
PAVLÍNA: Teď právě odešel. Byl zoufalý a bled, neb slib mi musil dát, že zřel mne naposled.
POLYEUKTOS: Jak, což se domníváš, že ohrožen jsem vskutku?
PAVLÍNA: Já ráda všechny tři nás zbavila bych smutku. Před jeho pohledem chci býti v bezpečí, neb sudbu vyzývat ctnost nesmí největší; kdo v nebezpečí jde, sám do zkázy se řítí. A, chceš-li bez roušky mou celou duši zříti, když pravá zásluha v nás rozdmychala žár, vždy blízkost milence v nás nití nový čár; když přistiženi jsme, nám rudost barví líci, ba odpor náš i vzdor jsou stejně sužující, a byť i naše ctnost v nás potlačila pud, je těžko vítězit, a zápas plodí stud.
POLYEUKTOS: Ta přísnost upřímná a ctnost tvá dokonalá co vzdechů lítosti Severa asi stála! Jak oblažuješ mne, svůj krásný dusíc plam! jak sladkou milenku, jak láskyhodnou mám! Čím více chyb tvých zřím, tím víc má láska plane, a též můj obdiv...

SCÉNA PÁTÁ

Polyeuktos, Pavlína, Nearchos, Stratonika, Kleon.

KLEON: V chrám tě Felix zve, můj pane; jest obět vybrána, je na kolenou lid. Jak ty se objevíš, smí obřad započít.
POLYEUKTOS: Jdi, příjdem' za tebou. Jdeš se mnou, moje paní?
PAVLÍNA: Můj pohled Severa do hloubi srdce raní; já slibu dostojím a nespatřím ho již. Buď zdráv a pamatuj, až jej tam uvidíš, jak velikou má moc, jak velká jeho sláva.
POLYEUKTOS: Že milcem císaře, mi strachu nepřidává, já znaje šlechetný a ryzí jeho cit, jen míru zbraněmi s ním budu zápolit.

SCÉNA ŠESTÁ

Polyeukios, Nearchos.

NEARCHOS: Kam hodláš odejít?
POLYEUKTOS: V chrám povolal nás všecky.
NEARCHOS: Jak! Pomodlit se chceš, kde dav je nevěrecký? Což jsi už zapomněl, žes křesťanem se stal?
POLYEUKTOS: A ty si vzpomínáš, jenž jsi mi víru dal?
NEARCHOS: Mně modly hrozné jsou.
POLYEUKTOS: A já je nenávidím.
NEARCHOS: Jim sloužit je mi hřích.
POLYEUKTOS: A já v tom zhoubu vidím.
NEARCHOS: Nuž, chrámu jich se straň.
POLYEUKTOS: Já jdu je pokácet, jich oltář rozmetám, či nevrátím se zpět. Pojď, drahý Nearchu, pojď před očima lidí se vzepřít modlářství, nechť víru naši vidí: To na nás nebe chce, to dokázat je nám, a co jsem přislíbil, to plnit pospíchám. Buď blahoslaven bůh, jejž tys mne učil znáti, že chvíli příhodnou mi v brzku ráčil dáti, kdy jeho milostí mi kyne svatozář a kdy mám dokázat, zda křesťan jsem či lhář.
NEARCHOS: Tvůj žár je přílišný; kéž ještě v nitru dříme!
POLYEUKTOS: Dost nelze žáru mít pro boha, jehož ctíme!
NEARCHOS: Smrt jistou nalezneš.
POLYEUKTOS: Proň rád ji podstoupím.
NEARCHOS: A klesne-li tvůj duch?
POLYEUKTOS: On ochráncem je mým.
NEARCHOS: Však on ti nekáže se vrhat v nebezpečí.
POLYEUKTOS: Čím ochotnější smrt, tím zásluha je větší.
NEARCHOS: Však stačí, nehledat, jen čekat, trpěti.
POLYEUKTOS: Duch klesne, odvahu když nemá k oběti.
NEARCHOS: Však v tomto chrámu zde je záhuba ti jistá.
POLYEUKTOS: Však onde v nebesích, již palma se mi chystá.
NEARCHOS: Tu můžeš získati též svatým životem.
POLYEUKTOS: A ztratit mohu ji, neb k hříchu svádí zem. Proč vydat náhodě, co smrt mi zajišťuje?
POLYEUKTOS: Smrt vede k mebesům: proč tedy krutou sluje? Jsem křesťan, Nearchu, a jsem jím docela, má víra mladistvá již plodu dospěla. Kdo strach má, dokázal, že mrtva jeho víra.
NEARCHOS: Kdo boha miluje, pro boha neumírá; žij dál, bys ochráncem zde být moh' křesťanů.
POLYEUKTOS: Což, smrt-li podstoupím, se vzorem nestanu?
NEARCHOS: Ty vskutku zemřít chceš?
POLYEUKTOS: A ty chceš vskutku žiti?
NEARCHOS: Proč bych se nepřiznal? mně krušno s tebou jíti, mám strach, že hrůzou muk můj duch se zviklat dá.
POLYEUKTOS: Strach nemá z porážky, kdo pevnou chůzi má; bůh sám dá posilu, na muka věrných patře; již v srdci zapřel ho, kdo strach má, že ho zapře: ač věří v jeho moc, své víře nevěří.
NEARCHOS: Kdo strachu nechce znát, své síly přeměn.
POLYEUKTOS: V svou slabost nedoufám, já spoléhám jen v nebe. Však místo, co ty mne, já přemlouvat mám tebe? Proč jsi tak lhostejný?
NEARCHOS: Bůh sám se smrti bál.
POLYEUKTOS: Tím, že ji podstoupil, nám příklad svatý dal. Nad model troskami mu stánek zřiďme nový, neb, smím-li vlastními to tvými říci slovy, cti, ženě, bohatství proň výhost nutno dát, za boha každý tvor svou krev má cedit rád. Žel, kde je láska tvá, kde cit ten dokonalý, jejž ty mně, tobě já jsme navzájem si přáli? a v duši tvé-li zbyl, což nijak nežárlíš, že, sotva křesťanem, jsem lepší křesťan již?
NEARCHOS: Tys právě přijal křest: tvá vůle je tak smělá, že ještě žádný hřích ti milost nesmyl s čela; teď bezúhonná je, moc plnou ještě má, vše prudké vášni tvé se ještě možným zdá. Já stejnou milost mám, však netknuta již není, neb ztenčována stem je lidských provinění a k skutkům vznešeným tak pomalá, tak mdlá, že její chabosti vše nemožným se zdá. Ta slabost zbabělá, strach nedůstojný, lichý, toť spravedlivý trest za všechny moje hříchy; však bůh, v nějž v každý čas je třeba spoléhat, tvou vzácnou statečnost mi dává za příklad. Jděm, Polyeukte můj, jděm před očima lidí se vzepřít modlářství, nechť víru naši vidí. Kéž jsem ti příkladem, že možno trpěti. jak tys můj světlý vzor svou vůlí k oběti!
POLYEUKTOS: Ó, převrat blažený, jejž nebe sesílá ti! Já pláču radostí, zas druhem smím tě z váti. Nuž pojďme, hotovo je všechno k obřadu; když boha hájit chceš, znát nesmíš odkladu. Pojď oheň zadupat a vyrvat blesk ten lživý, jejž dřevům zpuchřelým dav dává důvěřivý. Pojď vnésti světlou zář v to množství zmámené, pojď rozbit mrtvý kov i bůžky z kamene! Pro nebeský ten žár svých životů se vzdejme; nechť triumfuje bůh, pak vše mu přenechejme.
NEARCHOS: Jděm, všemohoucí bůh by z očí planul všech, jděm krví zaplatit ten zápal, jejž nám vdech'.

Konec druhého aktu.