Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• přeložil Otokar Fischer

AKT TŘETÍ

SCÉNA PRVNÍ

Pavlína.

PAVLÍNA: Co bludných starostí, co roztěkaných mraků se v bolné změně chví na obzoru mých zraků! Proč nesmím doufati ve vytoužený klid, jenž božským paprskem by tmu směl prozářit! Sto zmatků, obav sto se v chabé střídá duši, bol rodí nový bol, jen strastí strast se ruší, mně naděj nesvitá, jíž směla bych se hřát, mnou hrůza nevládne, jíž celá smím se vzdát; teď toho poslušná, teď onoho zas hlasu, zříc brzy zkázu svou a brzy svoji spásu, jsem bludná, bez cíle se stápím v myšlenkách, v nichž naděj nevelí a nevítězí strach. Navždycky Severus mou mysl zbavil míru: že žárlí, hrozím se, ač v jeho ctnost mám víru, a doufat nemohu, že muž můj neschmuří svůj pohled, na blízku když soupeř jeho dlí. Tu přirozená zášť, a jista jsem, že v krátku dvou soků rozhovor se lehce zvrhne v hádku: Zříť jeden zcizeno, nač sám snad nárok měl, a druhý jenom zří, jak soptí nepřítel; ať jejich odvážnost um sebe vyšší řídí, přec jeden závidí a druhý nenávidí. Máť každý z obou strach, že ztupen v něm byl muž, a zítra urážka že nová hrozí už; tak shovívavost jich se v nevraživost mění, hněv přijde po smutku, po hněvu podezření; tak milenec, tak choť, svou vlastní zlobou spit, ať chce či nechce sám, jen pomsty chová cit. Pryč, hrůzné chiméry! proč příkrými tak slovy o choti soudím svém, proč křivdím Severovi! Což nemůže se ctnost těch slavných soků dvou bez citů vyrovnat, jež nejvšednější jsou? Vždyť duše obou jich jsou moci svrchované, vždyť tma se skrčí v kout, žár vznešený kde plane; dva vzácní mužové až spolu vstoupí v chrám a uvidí se... žel! Toť, z čeho hrůzu mám. Je pravda, že můj muž je v Meliteně doma: však hrozí Severus a s kohortami Roma, můj otec, jenž tu pán, se milce bojí teď, a již již by si přál, by on byl jeho zeť. Je matná naděj má, jen lživým světlem svítí; jak vzplane, zhasne zas, a novou hrůzu nití; jak trochu prohlédnu, již tápu zase v tmách; ó bozi, učiňte, by lichý byl můj strach! ó jistotu jen mít!

SCÉNA DRUHÁ

Pavlína, Stratonika.

PAVLÍNA: Nuž, Stratoniko milá, rci, jak se děkovná ta oběť ukončila? Zda v chrámu shlédli se ti vzácní soci dva?
STRATONIKA: Pavlíno!
PAVLÍNA: Neplodná má byla modlitba? Tvé oko věstí zmar. Co nejistot já snáším! Rci, měli prudký spor?
STRATONIKA: Nearchos s mužem vaším, ti křesťané...
PAVLÍNA: Nuž dál: ti křesťané?
STRATONIKA: Kéž dál bych mluvit nesměla!
PAVLÍNA: Jak zlý mi chystáš žal!
STRATONIKA: Ba věru. větší žal, než o němž se vám zdálo.
PAVLÍNA: Mluv: zavraždili jej?
STRATONIKA: Ó, to by bylo málo. Váš sen je vyplněn, váš manžel není víc...
PAVLÍNA: Je mrtev!
STRATONIKA: Ne, je živ. Pláč nezmůže tu nic! Ten božský jeho duch, to mocné opojení již není hodno dne, Pavlíny hodno není, to není manžel už, jejž zrak váš měl tak rád i je bohů nepřítel, má v nenávisti stát, je lupič úskočný, je odpadlík, je zrádce, je zlosyn, buřič, vrah, je sketa, svatokrádce, je zhoubnou nákazou, jež čestným lidem všem se příčí jako mor, je, zkrátka, křesťanem.
PAVLÍNA: To slovo postačí i bez přívalu láni.
STRATONIKA: Což bídní křesťané tak neprávem jsou zváni?
PAVLÍNA: Je tím, co's pravila, když blud jich vyznává, však je můj choť, a mne též tknou se slova tvá.
STRATONIKA: Teď mějte na mysli jen boha, jehož vzývá.
PAVLÍNA: Má láska - povinnost: a ta je posud živa.
STRATONIKA: Teď k nenávisti však vás nutí neznaboh: kdo zradil bohy své, vás také zradit moh'.
PAVLÍNA: Mou lásku měl by dál, nechť zjevná jeho zrada; a překvapena-li's, že mám ho tolik ráda, věz, moje povinnost že neřídí se jím: nechť on se prohřeší, já svůj díl vyplním. Zdaž, kdyby láskou vzplál on k jiné, já bych směla dle jeho vzoru jít, kam pudí vášeň těla? Ze stal se křesťanem, to neplodí mi děs, já miluji ho dál, ač líto mi, že kles'. Však řekni, otec můj zda tiše se s tím smířil?
STRATONIKA: Vztek tajně vyvíral, pak celé nitro zvířil, však v hněvné duši přec se soucit jakýs chví, to k Polyeuktovi je zbytek přátelství, a proto ortel svůj dřív nad ním nevysloví, než vykoná se soud na zrádci Nearchovi.
PAVLÍNA: Nearchos účast má?
STRATONIKA: Vždyť Nearchos ho sveď; toť hříšné ovoce je svazku dávných let. Toť onen odpadlík, jenž vhodnou vyčkav chvíli, vám chotě odvlekl, by v úkrytu ho křtili. Hle, velká, posvátná to mystéria jsou, jichž nevylákala jste láskou slídivou.
PAVLÍNA: Vždyť jsi mne kárala, míň zvědavá bych byla.
STRATONIKA: Tak velké neštěstí ni já jsem netušila.
PAVLÍNA: Než bolu na pospas můj trpný duch se vzdá, chci pokusit se, pláč zda sílu ještě má. Buď dcera nebo choť zde triumf slavit může, buď otce obměkčím, buď zdolám svého muže; však pozbyla-li jsem své moci u obou, pak budiž zoufalství mou slední útěchou. Než, jak se chovali, když vešli ve svatyni?
STRATONIKA: Jich děsnou bezbožnost hřích žádný nezastíní. Jak na to pomyslím, jsem hrůzou jata hned, ba, za zločinné mám, již o tom vyprávět. Nuž slyšte: zprávu vám o nestoudném dám hříchu. Kněz obci nakázal, by poslouchala v tichu, a sotva k východu svůj zbožný upřel zor, když projevili už svůj neuctivý vzdor. Při každém obřadu i při modlitbě svaté druh s druhem závodil ve zběsilosti klaté, při čisté oběti ve sprostý vypuk smích a bohy zahrnul slov kalem rouhavých. Lid reptá, stěží jen svou zlobu Felix tají, ti dva jen k většímu se vzteku strhnout dají. "Jak!" zvolá Polyeukt, jed číší z jeho slov, "vy bohy vzýváte? vy ctíte dřevo, kov!" Zde račtež rouhání mi prominouti sterá, jež oba chrlili na sama Jupitera, hřích horší zříce v něm, než incest, smilnictví. Pak zvolal: "Všechen lid a celý svět nechť zví, že Polyeuktův bůh, bůh Nearchův že svírá i zem i nebe v kruh, že pán je všehomíra; je jeden, všemocný, jenž bude, jest a byl, on, věčný začátek, on, jenž svůj vlastní cíl. To bůh je křesťanů: jej děkovnými slovy za triumf vzývejte, jejž seslal Deciovi; on rozhoduje sám o slávě, o prohrách: dal slávu císaři a sklát ho může v prach, on právem všemocný a vševědoucí sluje, on sám, jenž dává trest, on sám, jenž odměňuje. Vy marně vzýváte svých směšných výtvorů!" Za slov těch k oltáři se vrhli nahoru a rozmetali dým a číš a víno k tomu, Felixe nedbalí a beze strachu z hromu. Jich vztek však neměl dost, ó nebesa, ó žel. o takém řádění kdo z lidí uslyšel! Na sochu onoho, jenž prvý mezi bohy, se vrhnou, zlotřilí, jej skolí před své nohy. Je konec obřadů. Vždyť pokálen je chrám. Lid prchá poděšen. Lid bojí se, že sám za hříchy odpyká, jsa stihán trestem bohů. A Felix... Řekne sám, co já jen tušit mohu.
PAVLÍNA: Zde jest. A pohled má, jenž svědkem hrůz a běd. A je tak pobouřen! a nešťasten! a bled!

SCÉNA TŘETÍ

Felix, Pavlína, Stratonika.

FELIX: Ta drzost nestoudná! On bohy naše kácí před lidem, přede mnou! Dám hlavu stít mu. zrádci!
PAVLÍNA: Ó, dovol, dcera tvá by klesla k nohám tvým!
FELIX: Já míním Nearcha, o druhém nemluvím: Ač pozbyl nároků na sladké zetě jméno, mé srdce v milosti mu přece nakloněno: ni veliký můj hněv, ni jeho rouhání mou lásku nezhasí, mou volbu nehaní.
PAVLÍNA: V tvůj cit jsem doufala, vím, nezklamu se v tobě.
FELIX: Moh' jsem ho vydat v šanc své spravedlivé zlobě, neb dobře jistě víš, že vzteklý jeho běs až nad vrchol všech hrůz i řádění se vznes'. Snad od Stratoniky máš spolehlivou zprávu.
PAVLÍNA: Vím: zřít má, Nearcha jak vedou na popravu.
FELIX: To rázem pomůže. Jsem jist, že zmoudří hned, jak bude viděti, že ztrestán, jenž ho sved'. Než dokrvácí druh, za kterým je nám jíti, děs hrobu zdolá nás a dravá touha žiti, strach, touha, lítost, bol tak těsně, sevrou hruď, že ten, kdo vidí skon, ke skonu ztrácí chuť. Dáť názorem se vést, kým hrozby nehnou žádné: Žár jeho vtíravý se obrátí a zchladne, a v brzku uvidíš, že zdušen jeho cit, že za svou bezbožnost mne přijde odprosit.
PAVLÍNA: Ty mníš, že vybočí z té hrdopyšné dráhy?
FELIX: Nechť z krve Nearcha mu moudré vzejdou snahy.
PAVLÍNA: Nechť vzejdou: ale, ach! já zřít to nebudu! A choť můj, do jakých se řítí osudů, když jeho nestálost mám volat ku pomoci, ač, doufám, obrátit se k dobrému smím otci.
FELIX: Až příliš, Pavlíno, jsem k němu milostiv; chci pouze, by se kál, a zůstane ti živ. Já stejnou pokutou měl stejné trestat viny; z dvou zrádců každému los přisuzuje jiný, jsem zradil práva cit pro lásku otcovskou, teď k vůli němu mé též skutky špatné jsou, a čekal jsem, že ty v svém strachu převelikém od výtek upustíš a zahrneš mne díkem.
STRATONIKA: Zač tomu děkovat, kdo nic mi nenechá? Vím, co je křesťana i duch i útěcha, je zatvrzelý, vím, až k poslednímu stonu: chtít jeho pokání - toť povel k jeho skonu.
FELIX: Nad žitím, nad smrtí mu rozhodnouti dám.
PAVLÍNA: Ó spas ho docela!
FELIX: Nechť on se spasí sám!
PAVLÍNA: Tak chceš, by křesťané se mstili na něm lítí?
FELIX: Chci, by se podrobil pod řád, jejž mně je ctíti.
PAVLÍNA: Toť láska slíbená? tak zetě chrání tchán?
FELIX: Víc činit nemohu, je sám svých činů pán.
PAVLÍNA: Však on je zaslepen.
FELIX: A nese to tak lehce. Kdo miluje svůj blud, se k bludu přiznat nechce.
PAVLÍNA: Slyš, otče, při bozích...
FELIX: O bozích nemluv svých, neb kážou, životem by mrzký splatil hřích.
PAVLÍNA: Je nebe soucitné.
FELIX: Ať tedy vzývá, nebe!
PAVLÍNA: Ve jménu císaře, jenž ustanovil tebe...
FELIX: Já místo císaře zde vládu převzít směl, bych ztrestal každého, kdo jeho nepřítel.
PAVLÍNA: Což jest jím Polyeukt?
FELIX: Je buřičem, kdo křesťan.
PAVLÍNA: Ó, slyš, kéž zákonem tak přísným není trestán, kdo chotěm Pavlíny a krví krve tvé.
FELIX: Jen jeho zločin znám, a ne, jak on se zve. Když k svatokrádeži se druží velezrada, i krev i přátelství mu marně přispět žádá.
PAVLÍNA: Ó, jak jsi ukrutný I
FELIX: Jak patří zlosynu.
PAVLÍNA: Ta hrůza převýší mou noční vidinu. Víš, s jeho záhubou že dcery smrt ti hrozí?
FELIX: Víc než má rodina je císař mi a bozi.
PAVLÍNA: Což nezadrží tě ni záhuba nás dvou?
FELIX: Mám k bohům, k císaři mám hrůzu posvátnou. Než k bázni příčina nám dána dosud není; což může vytrvat v svém hrůzném zaslepení? My mylně hádali, že řítí se v svůj zmar, to novokřtěnce jen byl počáteční žár.
PAVLÍNA: Máš-li ho ještě rád, nech naděje, že změní za týž den podruhé své pevné přesvědčení: Je tvrdo křesťanství, ba vtělený to vzdor, a také jeho duch je důslednosti vzor. Vždyť o blud neběží, jejž ssál už z prsou matky a beze zkoumání jenž zdál by se mu sladký; křest přijal Polyeukt, že odhodlal se sám, a s myslí nezdolnou a vzpurnou vstoupil v chrám. Suď, že se chová tak, jak všichni jeho druzi: Smrt není potupná, smrt nemá pro ně hrůzy, zášť proti bohům všem, toť sláva jich a čest, bez smyslu pro zemi, se k nebi chtějí vznést, a věříce, že smrt je v nebes vpustí bránu, vše muka snášejí, ať plvání či ránu, jim těla týrání je tím, čím nám je slast, neb zlo je uvádí v jich vytouženou vlast: smrt nejpotupnější jim mučednictvím sluje.
FELIX: Nuž, Polyeukt má mít to, čeho požaduje. Již dosti.
PAVLÍNA: Otče můj...