Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• nebo též Polyektos či Polyeucte
• přeložil Otokar Fischer

Poznámka překladatelova

Polyeucte, hraný a tištěný poprvé roku 1643, tvoří, dle jednomyslného takřka úsudku znalců, spolu s předcházejícími třemi tragediemi Cid, Horace a Cinna vrchol Corneilleovy tvorby tragické, vyniká však vyspělostí techniky a ryzostí přednesu, velkým předmětem a hrdinským duchem nad veškerá básníkova díla, podávaje ve zhuštěné formě celou poetiku i poezii Corneillea jako dramatika i jako klasika. Odlišně od dřívějších svých prací, sáhl autor Polyeuctea po podání církevním; pramenem byla mu mučednická historka Certamen Sancti Martyris Polyeucti, kterou podle řeckého hagiografa Symeona Metafrasty zaznamenal v 16. století Surius ve svých Životech svatých. Zde nalezl básník zbožné vypsání - jakých je na sta a sta - martyria, jež ve 3. století za vlády císaře Decia podstoupil arménský Šlechtic Polyeuktos. Erotická zápletka, vztah hrdinky dramatu ku dvěma mužům, tedy též to, co tvoří jednu z největších předností dramatu, totiž vítězství Pavlíniny lásky manželské, dále vývoj a otřes i přelom citů rodinných, vše to jest výmyslem básníkovým, kdežto v závěrečné situaci, že pronásledovatel sám se odhodlává přijmout křest, zůstává Corneille věren všeobecnému podání martyrologickému, ač i zde se uplatňuje jeho snaha o psychologickou motivaci zázraku.
Vedle Calderonova Statečného prince je Polyeucte z předních zastupitelů dramatu mučednického, geniu to, proti kterému se ozývá mnoho závažných hlasů. Celý problém, jenž zasahuje do živé dramatické produkce např. všude tam, kde běží o scénické znázornění osudů Kristových anebo třeba o tragiku Husova zjevu aj., zasluhoval by snad býti podroben důkladné revisi; myslím zvlášť, že dnešní pojetí antického dramatu, pohled na trpitele rázu Filoktetova i Herakleova neklade dramatisovanému martyriu nijakých překážek: při čemž zdůrazniti nutno, že křesťanský trpitel je aktivní ve vyšším smyslu, umíraje za svou pravdu a jsa živým a účinným příkladem těm, kdo jsou svědky jeho heroismu. Předsudky osvícenské doby, která byla současně osvobozující i úzkoprsá, znemožňují též moderním posuzovatelům nalézti přímý vztah k nadlidsky, až nelidsky silnému zjevu Polyeuktovu. Byl to ve Francii Voltaire, jenž dle vzoru Saint-Evremondova vynašel jednu složku hry, totiž tragiku Pavlíninu, na úkor celku, a byl to v Německu především Lessing, jenž, vycházeje od slabších imitací, došel k zápornému stanovisku vůči křesťanské tragedii vůbec.
Vydávaje překlad dramatu v téže sbírce, jež přinesla před lety Vrchlického překlad Cida, mám přání, aby Corneilleovo thema - boj křesťanství s pohanstvím -, aby (pokud ovšem není setřen ráz originálu) corneilleovská vášeň i corneilleovský pathos staly se, byť nepřímo, vzpruhou našeho dramatického umění, znázorňujíce v čisté formě onu velkost, po níž z hloubi srdce voláme.

V září 1911.

AKT PRVNÍ

SCÉNA PRVNÍ

Polyeuktos, Nearchos.

NEARCHOS: Co slyším? Ženské sny že mír tvé mysli ruší? Tak matné předzvěsti tak velkou kalí duši? A ten, kdo tolikrát byl válkou zocelen, se leká pohromy, již věstí ženský sen?
POLYEUKTOS: Vím, co jsou sny, a vím, že pramálo jen víry těm kouzlům přísluší, jichž pestrost nezná míry, vím, že to mátohy jsou hodin půlnočních, že mizí, sotva den do jejich změti dých'. Však tobě tajemstvím, co znamená nám žena, a duše veškerá jak jí je naplněna, když touha milostná nás připoutala k ní, a Hymen zamával nad námi pochodní. Pavlína neprávem je hrůzou vyděšena: v snách viděla mou smrt a nad mrtvým už sténá.
Svým pláčem překáží mým dnešním úmyslům a chce mne uprosit, bych neopouštěl dům. Slz jejích poslechnu ač cizí mi je bázeň; mne věru neděsí, mne jímá její strázeň; mů j duch ne hrůzami, však něhou přece jat. ty oči předrahé by nechtěl rozplakat.
Což úkol, Nearchu, spěch taký na mně žádá. že nutno nedbati slz té, jež má mne ráda? Snad malým odkladem jí s duše sejmem děs, pak v klidu podniknem, co sužuje ji dnes.
NEARCHOS: Rci, je tvé vědomí tak zcela neochvějné, že budeš na živu, že vůle budeš stejné? A slibuje ti bůh, jenž dnů a duše pán, že zítra ku spáse krok týž ti bude přán? Je stejně spravedliv a dobrý vždy; však není vždy milost jeho ta, by vedla k vykoupení. Když naším váháním je zmařen jistý čas, pak spása ztracena, pak srdce bloudí zas; a zatvrzelcův blud když zavrh' boží milost, pak štědrá ona dlaň se zavře, zarputilost by byla ztrestána, pak záře svatosti jen zřídka, nadarmo se v duši rozhostí. Ten plamen, jenž tě hnal, křest přijmout od křesťanů, se kalí, shasíná, jak svíce v prudkém vanu. Pro vzdechů několik, jež vniklo ve tvůj sluch, se zasmušil tvůj žár, se odrodil tvůj duch.
POLYEUKTOS: Ó, jak mne špatně znáš! žár týž v mé duši pálí, má touha roste jen, byť zdar mi prchal v dáli. Ty slzy. na které jen zrakem chotě zřím, přec pohnout nemohly mým srdcem křesťanským; mé čelo posvátný kéž kříže symbol cítí! chci čistou vodou křtu své všechny hříchy smýti, chci s duší zbožštěnou a milost v očích svých, zas nabýt oněch práv, jež prvý vzal nám hřích: však, ač to větší cíl, než slavné dobýt říše, a touha vysoká, že nelze toužit výše, přec, myslím, posvátnou jsem láskou omluven, když krok chci odložit o jeden pouze den.
NEARCHOS: Zlý rodu lidského tak ovládl tě škůdce, jenž sáhá k uskoku, když v přímé prohrál půtce. Zášť chová proti ctnými a dobrým skutkům všem: co silou nezmůže, to zkouší odkladem. Tvůj záměr potírat teď počne překážkami: dnes pláč a každým dnem cos jiného tě zmámí; sen onen, plný hrůz a černých vidění, toť prvý pokus jen je jeho mámení. Stem svádí jazyků, i doráží i vábí, vztek jeho útoků se nikdy neseslabí; kde ještě neproveď, přec míní provést svou, vše činy překazí, jež odloženy jsou. Zmař jeho nástrahy; nechť Pavlína se souží! bůh nechce v srdci vlast, jež světským věcem slouží, jež, hledíc v minulost, je mdlé a hloubavé, a jinam naslouchá, když boží hlas je zve.
POLYEUKTOS: Vší lásky zřeknem se, jestli se bohu vzdáme?
NEARCHOS: Vše smíme milovat, ba milovati máme; však, abych vše ti děl, chce svrchovaný pán být prvou poctou ctěn, být prvý milován. Před jeho nesmírném svět celý lesk svůj tratí: až po něm lze, jen v něm vše jiné milovati: cti, ženě, bohatství proň výhost nutno dát: pro boha každý tvor svou krev má cedit rád. Však, ó jak vzdálen tys tak svatých odhodlání, jež by tě zdobila, v nichž mé je pro tě přání! Mně z očí proudí pláč, jak s tebou rozmlouvám:
Když, Polyeukte, štve nás všude záští plam, když na nás bezpráví se páše jménem - státu, když křesťan nevinný dnes vydáván je katu, jak tobě takým zlům, ach, čelit bude lze. když ztrácíš bojácně svou vůli pro slze?
POLYEUKTOS: Jen vyčítej mi dál; cit, jenž mé nitro raní, je silných silná ctnost a sluje slitování. Čár očí vládne všem, kdo cítí jako já: nás bolí jejich bol, však smrt nás neleká. A mám-li podstoupit vše muka nejkrutější, z nich rozkoš vychutnat, jež bolest ukonejší, tvůj bůh, jejž netroufám si dosud zváti svým, mi k tomu sílu dá, dá sílu s křesťanstvím.
NEARCHOS: Nuž pospěš, by ji dal.
POLYEUKTOS: Tam spěji už, můj milý. Už plane touha má po slavném onom cíli. Však teskná Pavlína i neústupná, žel: snu nezapomene a nesvolí. bych šel.
NEARCHOS: Tím větší její slast, až přijdeš zpět. Vždyť brzy, snad za hodinu již jí s oka slíbáš slzy, pak bude shledání jí sladké dvojnásob, když pláčem skropila již lásky svojí hrob. Nuž pojď, jsme čekáni.
POLYEUKTOS: Buď ty jí tedy štítem! slib, že dáš duši lék v tom jejím děsu lítém. Zde jest.
NEARCHOS: Ó, pospíchej!
POLYEUKTOS: Mně nelze.
NEARCHOS: Pryč jen, pryč! To hříšná nástraha, to svádí zraku chtíč, to nepřítel tvůj hled chce luznou vnadou zmásti, on, jehož uštknutí po rajské chutná slasti.

SCÉNA DRUHÁ

Polyeuktos, Nearchos, Pavlína, Stratonika.

POLYEUKTOS: Když nelze jinak, jděm. Pavlíno, s bohem již. Za malou hodinu mne zas tu pozdravíš.
PAVLÍNA: Co neodkladně tak tě žene v nebezpečí? Jde o čest? O život?
POLYEUKTOS: Jde o věc mnohem větší.
PAVLÍNA: Ten taj mi vysvětli!
POLYEUKTOS: Vše zvíš, až přijde čas. Je líto mi, že jdu, však srdce mého hlas tu zcela lhostejný.
PAVLÍNA: Rci: máš mne rád?
POLYEUKTOS: Ví nebe, že stonásobně víc tě rád mám nežli sebe, však...
PAVLÍNA: Však v mých prsou cit se pro tě marně chví! Ty halíš přede mnou svůj život v tajemství! Jak velké lásky znak! V manželství sladkém jméně: den tento jediný přej plačící své ženě!
POLYEUKTOS: Jen sen tě polekal!
PAVLÍNA: Jsou lichý předzvěsti. Vím.; však že miluji, mám hrůzu z neštěstí.
POLYEUKTOS: Jsem za hodinu zpět, proč tedy strachem kvílíš? Nuž s bohem. Slzy tvé mne podmaňují příliš; již cítím, ku vzpouře jak chystá se má hruď. mně jinak odolat ti nelze - - S bohem buď.

SCÉNA TŘETÍ

Pavlína, Stratonika.

PAVLÍNA: Jdi, nedbaje mých slz, jen vzdoru svého dbalý, spěj smrti vstříc, již v snách mi bozi zvěstovali; jdi, staň se obětí svých zkázonosných snah, běž, vběhni na dýku, již nastavuje vrah.
Hle, Stratoniko má, toť obraz dnešních času: slyš, muži našeho jak poslouchají hlasu; bez moci prosba má, bez moci pláč i vzdech, to konec obvyklý je mužských přísah všech. Pokud jsou milenci, pod naší úpí vládou, jak před královnami před námi v prach se kladou; po svatbě každý však chce královati sám.
STRATONIKA: Vždyť také Polyeukt je láskou připiat k vám. Když teď vám odpírá, proč vzdaluje se. říci, je opatrný spíš, než nedůvěřující. Nuž, nermuťte se již a slovům věřte mým: Ze důvod jakýs měl, svůj důvod skrývat, vím, ač netuším ni já, proč tajně se tak choval. Je dobře vždy, by choť nám cosi zatajoval, svou volnost podržel a tak se nesnížil, by říkal, krok co krok, co cesty jeho cíl, Je srdce jedno jen, jež lidi pojí dva. však v smutku dvojité si city uchová; a jestli třesoucí se strachem vidí vás, řád sňatku nekáže, by také on se třás'. On cítit nemůže tu hrůzu, vás jež jímá; neb Armeňanem on, vy občankou jste Říma, a jistě znáte přec dvou našich národů v těch citech základní a plnou neshodu: Sen čímsi nicotným zdá našemu se duchu, nám naděj nevnuká, ni obavu, ni tuchu; však u vás Římanů má posvátný jej cit za věrné zrcadlo, v němž osud možno zřít.
PAVLÍNA: Nechť národ Arménský snů sebe míň se bojí, přec, myslím, hrůza tvá by rovnala se mojí, sen kdyby jako můj na duši tvou se snes', ba, kdybych slovem jen ti svěřila svůj děs.
STRATONIKA: Již proslovit svůj bol, nám bývá konejšivé.
PAVLÍNA: Nuž, slyš. Však ještě cos ti svěřit musím dříve, bys pochopila, proč má slova smutná jsou, a slabost poznala i první lásku mou. Smíť žena počestná se přiznat beze studu ke zmatku smyslů svých, když nepodlehla pudu; jen v boji s úklady se daří pravá ctnost: je podezřelý duch, jenž bez zápasu rosť.
Já v Římě vyrostla, já v Římě milovala; po římském rytíři má touha, žel, se vzpiala. Měl jméno Severu. Můj, prosím, promiň žal, jejž zvuk ten předrahý mým ňadrům vylákal.
STRATONIKA: Je týž to, nedávno jenž nad Peršanů těly svou duši vydechl, když vyrval nepříteli Decia císaře? týž, který pádem svým los bitvy rozhodl, že triumfoval Řím? týž, tolik nepřátel jenž pro svého sklál pána, až jeho mrtvola, tou spoustou pochována, se nalézt nemohla? týž, k jehož paměti tak slavný náhrobek dal císař stavěti?
PAVLÍNA: Ach, ano, on to byl, a nikdy v našem Římu zor čistší nejasnil se muži čestnějšímu. Ty, družko má, jej znáš, i řeknu toto jen: byl cílem touhy mé, byl touhy důstojen. Než k čemu důstojnost, v cíl vyhlídky kde není?
Byl velký věhlasem, však nemnoho měl jmění: žel, krutá překážka, pro kterou pramálo ctných milenců svou při u otců vyhrálo.
STRATONIKA: Ku vzácné věrnosti jak vábná příležitost!
PAVLÍNA: Rci raděj, ku vzdoru, jenž dřív či pozděj v lítost se musí obrátit. Ta podezřelá ctnost krok dívčí vede tam, kde mizí počestnost.
Co vášní velikou já plála po Severu, chtěl otec chotěm sám svou obšťastniti dceru, a já se chystala, jej z jeho rukou vzít, a nikdy v zraku mém se neprozradil cit. On pánem byl mých snů, mých myšlenek a přání a velmi jasně zřel mé teskné milování. My hořem společným se bolně kochali, nám naděj nesvitla, zněl pláč jen zoufalý, nám nezbýval než vzdech, tak sladký a tak milý, můj otec a můj los však neúprosní byli. Pak Řím i miláčka já opustila jsem a v provincii k vám jsem plula za otcem; Severus, zoufalý, šel do války, by skonem se velkým posvětil po žití bezúhonném. Ze k vám jsem přišla, víš, i vše, co bylo dál: že, sotva Polyeukt mne zahleď, láskou plál, a otci mému zeť že zdál se nejmilejší on, který uznanou je hlavou šlechty zdejší a jehož spojenství mu bylo zárukou, že rozmnoží svou moc a zvýší slávu svou. Žár jeho rozdmýchal a svatbu naši strojil; a já, když osud můj mne s jeho ložem spojil, mu přála, z lásky ne, však z povinnosti přec, to, na co nárok měl můj prvý milenec. Mým citům nevěříš? hle, suď je podle strasti, jíž v teskný dnešní den mne celou zříš se třásti.
STRATONIKA: Toť zřejmé svědectví, jak vřelý je váš cit. Nuž, rcete, jaký sen vám zčeřil smyslů klid?
PAVLÍNA: Dnes v noci přede mnou Severus bědný stanul, v své ruce třímal mstu a hněv mu z očí planul. Však nebyl žalostně do cárů přiodín jak chabý, zoufalý, jenž z hrobu vyvstal, stín, a nebyl zahalen do krvavého hávu ran, které život rvou a povznášejí slávu: jak triumfátor byl a Caesara měl vzhled, na hrdé kvadrize jenž v Řím se chystá vjet. Když podívané té jsem překonala trýzeň, ta slova zazněla: "Přej komukoli přízeň, jíž mně jsi povinna. Až shasne dnešní den, pak nad mužem si plač, jímž já byl zastíněn." Tu zaúpěla jsem bez síly, bez života. A hříšných křesťanů se přihrnula rota, by v skutek uvedla zlou hrozbu: nebohý můj manžel sokovi byl vržen před nohy. A tu jsem o pomoc se obrátila k otci. Ach! zjev to nejhorší té hrůzyplné noci, můj otec přikvapil a zvedl dýky hrot, by Polyeuktovi v hruď bezbrannou jej vboď. Tu příliš krutý bol mi přerval moje snění, choť zabit, vrahové se ztiší, nasyceni. Já nevím, v který čas ho zabili, ni čím; ze všichni jeho smrt však uchystali, vím. To tedy je můj sen.
STRATONIKA: Ba, příšerný je vskutku, však statečný váš duch, se musí vzepřít smutku; tak sama o sobě ač hrůzná vidina, přec k bolné předtuše snad není příčina. Nač bát se mrtvého? Nač před otcem se chvíti, když zeť ho v úctě má, on k zeti lásku cítí, když správnou volbou sám - vás jemu za choť dal, by na základě tom svou vládu budoval?
PAVLÍNA: To také on mi děl a tuchám smál se mojím. I svodů křesťanských i piklů však se bojím. Mám strach, že na choti ten rozkacený dav se pomstí za množství mým otcem sťatých hlav.
STRATONIKA: Jich sekta bez smyslu a svatokrádežná je, a při svých obětech zná kouzelnické taje, jich vzteklé rouhání chce potřísnit náš chrám, na bohy míří jen, a neplatí přec nám. Vždy přísněj, krutěj vždy jich odpor nutno sevřít, však trpí bez reptu - a slastí je jim zemřít; za státní zločince ač vyhlášeni jsou, přec nelze prokázat jim vraždu jedinou.
PAVLÍNA: Již dost, zde otec můj.