Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Slovo za slovem čteš dopis můj?
Či jiná žena ti brání?
Pozorně čti jej,
nepsala dopis ten žena z Mykén.
Oinóné nymfa,
jejíž slávu hlásají hvozdy na pláních fryžských,
já sama, ponížená
zradou toho,
jemuž jsem říkala "můj"
- snad smím to říct -
tu lkám - - -

Který to bůh nepřeje lásce mé?
Co vinou je mou, že navěky já nebudu tvou?
Váhavě jen si zvykneme nést, zač trpíme právem.
Bez viny trest
jen s bolestí v srdci můžeme nést.

Mocný jsi nebyl, ne,
když já, nymfa, mocného toku dcera,
tebe, manžela svého, jsem milovala.

Ty, který nyní jsi Priamův syn
- buď pravda víc než úcta má -
tys otrokem byl
a já, nymfa,
otroka manželem mít jsem odvahu měla!

Často ve stínu stromů neb uprostřed stád jsme odpočívali
a trávník vystlaný listím byl naším lůžkem.
Na slámě často a na seně do výše nakupeném
v chatrči nízké před mrazem pronikavým
byli jme ochráněni.
Kdo vodil tě stráněmi na kořist bohatými,
ve skalách doupata ukazoval,
kde šelmy svá mláďata mají?
Často, ach, družka tvá,
lovecké sítě s tebou jsem napínala,
psy hbité štvala jsem často po hřbetech nekonečných - - -

Do kmenů buků vyrytá jména má trvají dosud.
"Oinóné" lze dosud přečíst, jak jsi je vyryl sám.
Jak kmeny stromů rostou, rostou i jména má.
Výš, jen výš a celé buďte mým jménem!
Vzpomínám, na břehu řeky stával topol
a na něm písmena, vzpomínka milá na mne...
Topole, prosím, žij, jenž nad vodou na břehu čníš
a v kůře vrásčité máš tyto verše:
"Bude-li Paris moci naživu být, až opustí Oinónu nymfu,
k pramenům, nazpět ať vody Xanthu tekou!"
- - -

Zpátky, zpátky pospěš si, Xanthe,
k pramenům spějte, proudy obrácené!
Měl, ach, měl Paris sílu opustit Oinónu svou!

Prokletí osudu nade mnou ubohou vyřkl ten den,
v ten den se počala trýzeň z tvé zrady nejpalčivější,
kdy Afrodíté přišla a Héra a Pallas obnažená
- ač v plné zbroji mnohem je líbeznější -
k soudu krásy.
Úžasem srdce se rozbušilo,
při slovech tvých až do nitra pronikal mrazivý děs...

V bezmezné hrůze já starců se na radu ptala i stařen:
"To zločin je," soudili svorně.

Jedle za jedlí padá,
tram k trámu,
již loď je zbudována,
již vlny siné objaly boky
lodice vyztužené.

Odplouvals, slzy v očích,
Za tuhle lásku jednou budeš se stydět,
alespoň k těmto slzám se znej!
ne za tu, jež pominula.
Plakals, do očí mých hleděl jsi uplakaných...
Jak slza k slze jeden pláč,
tak k žalu žal byl jeden obou žal.
Tak révou přilnavou ověnčen není jilm,
jak paže tvé objaly bílou mou šíj - - -
Kolikrát smáli se průvodci tvoji,
když smuten jsi říkal,
že vítr ti v odplutí brání,
a vítr příznivý vál.
Kolikrát jsi mě z náruče pustil,
líbal a opět líbal,
jak těžko "Sbohem" šeptal ret tvůj.

Na strmém stěžni
napjaté plachty vzdouvá lehký vánek,
vesly zvířená voda se do běla pění.
Očima sleduji, nebohá, pokud jen mohu, plachty mizející
a v proudu slz mých vlhne písek.
A abys rychle se vrátil,
modlím se k půvabným Néreovnám,
aby ses rychle vrátil
ke zhoubě mé - - -
Mocí modliteb mých mně jenž měl jsi se vrátit,
k jiné ses vrátil!
Cizoložnici kruté, já bídná, štěstí jsem vyprosila!
Na moře širé a hluboké od věků zírá skála.
Snad dávná to hora, dnes vlna za vlnou
tříští se o její bok.
Odtud ponejprv plachty tvé lodi jsem uviděla
a touha mne jala na vlnách jít tobě vstříc.
A zatímco váhám,
nahoře na přídi, vidím - zaskvěl se purpur!
Rozchvím se předtuchou zlou,
ty v purpur nebyl jsi oděn!
Blíží se loď,
prudčeji zaduje vítr,
loď dotkne se břehu...

V úderech srdce já poznala ženy tvář!
To bylo mně málo:
K čemu já bláhová váhala ještě?
Nestoudná družka se tiskla k tobě ve klíně tvém...
A tu jsi strhla šat svůj,
pěstmi se do prsou bila,
tvář svou jsem tupými drásala nehty,
posvátnou Ídu já žalným nářkem jsem naplnila,
zde na skalách rodných žal jsem vyplakala.
Právě tak Helena ať pod žalem padá
a manželem opuštěná ať lká
a sama ať trpí vším tím,
čím dříve zraňovala.
Nyní ti lichotí snad,
že ženy za tebou plaví se slepě širými moři,
zákonité muže své že opouštějí.
Když však jsi býval jen chudickým pasákem stád,
Oinóne sama tvé chudoby bývala družkou - -

Bohatství neobdivuji,
královský palác tvůj mě nechává chladnou,
jednou z velkého počtu snach Priamových netoužím slout.
Ne proto, ne snad že by
odpíral Priamos tchánem být nymfě,
ne proto, ne snad že by Hekabé za mne,
za snachu svou, se musila stydět!

Půvabná jsem a toužím já
vznešenou paní se stát silného vládce!
Mám ruce, mám,
jimž dobře by slušel lesk žezla vladařského.
Zanech již, zanech pohledů pohrdavých,
že s tebou já spávala na lůžku ustlaném
jen z listí bukového.
Na lůžku purpurovém
já hodna jsem spát.

Konečně láska má k tobě
prosta je obav i nebezpečenství všech.
Kvůli ní války žádné se nepovedou,
po moři výpravy trestné nepřiplují - - -
To dceru Tyndereovu jen,
poběhlici, žádati budou nazpět
zbraněmi neblahými.
To bude-li nutno Danaům vrátit,
Hektora bratra se ptej
nebo Polydamanta spolu s Déifobem,
co Anténór vážný soudí,
Co Priamos myslí, sám se ptej,
jimž život dlouhý byl
nejlepším rádcem.

Jaká to hanebná vášeň
než vlast
milovat víc
milenku uloupenou!
Stydět se budeš jednou, musíš,
za vinu svou!
Za věc spravedlivou zbraně se chopí
muž!

Neslibuj sobě, ne,
jen trochu-li s rozvahou myslíš,
že Lákonka tobě snad bude věrná,
kterou tak brzy objímals sám.
Tak jako Meneláos proklíná svazek lásky zneuctěné
a ponížený k cizinci láskou trpí,
tak také ty budeš jednou lkát!
Způsobem žádným znovu získat se nedá
cudnost poskvrněná,
navždycky zajde
jednou!

Tebe že horoucně ráda má?
Stejně tak Meneláa, vím, horoucně milovala.
Na lůžku zrazeném nyní důvěřivý
spí sám - - -
Šťastná Andromaché,
ta věrného manžela má!
Já za muže měla se provdat jak Andromaché!
Ty však jsi lehčí než list,
jenž zvadlý a suchý,
rozmarným utržen větrem,
vzlétne a padá - - -
Jsi prázdný a lehký jak klas,
jenž vypráhlý žárem nepřetržitým
holý do výše ční.

Vzpomínám, kdysi sestra tvá rodná věštila toto,
vlas majíc pro šíji rozpuštěný,
takto mne věštecky napomínala:
"Oinóné, šílíš?
K čemu ty osíváš písčinu pustou?
Nadarmo břehy spřežením býků rozoráváš!
Přijde jalůvka řecká.
A pokud je čas,
ve vodách zhoubných potopit dejte
nečistou loď!"
Domluvila.

Rychle ji odvlékly družky,
svatého šílenství plnou,
mně pak plavými vlasy prochvěl mrazivý van.

Příliš, ach, příliš mně bídné
jsi věštila pravdu!
Hle, Řekyně mladá
lesnatých strání mých se stává paní!
Tvář její jakkoliv buď jsi krásná,
pouhou je cizoložnicí!
Pro lásku k cizímu hostu
zradila otcovské bohy.

Před tím již Théseus,
znám-li dobře to jméno,
Théseus z vlasti ji unes.
Je možno věřit,
že ohnivý jinoch ji vrátil
panensky čistou?
Tak dobře odkud to vím, se ptáš?
Miluji já!
Říkej si násilí, chceš-li,
a slovem tím zahaluj vinu.

Kolikrát byla uloupena,
tolikrát sama se uloupit dala.
Oinóně ženou čistou zůstává choti,
i když ji oklamává!
A mohla tě klamat -
žila by jen jak ty sám.

Když v lesích já hledala úkryt,
satyři bujní toužili po mně, smečka nevázaná,
i Faunus sám, jenž rohatou hlavu má
chvojím ověnčenou na pláních širých,
kde Ída se do výšin zvedá.

Bůh slavný, jenž nalezl lyru
a opevnil Tróju, byl milencem mým.
Ten má kořist panenství mého.
A také tu jen zápasem získal.
Já přece vlasy mu rvala,
tvář jsem mu do krve rukama rozdrásala.
Čistotu zneuctít
a za to perlami, zlatem se vyzdobit
já nezatoužila.
Hanbou je za dar nabídnout
čistotu těla!
Apollón sám mně umění léčiti svěřil,
když poznal, že jsem toho hodna,
a jako dar svůj do rukou vložil mých.
Cokoliv léčivých bylin roste
i kořenů majících hojivou moc,
ty všechny já znám.
A nejsem ubohou já,
když láska bylinou žádnou se vyléčit nedá?
Umění léčby znalá chřadnu, uměním opuštěná - - -
Apollón sám, jenž objevil v bolestech pomoc,
když férské pásával krávy,
jak vypráví pověst, stejně jak já
byl mučivou poraněn touhou.

Pomoc, již ani úrodná země,
jež zázračné byliny plodí,
ni bůh mně nemůže dát,
ty jediný sám mně můžeš dát,
ty můžeš a já jsem jí hodna.

Jen slituj se nad dívkou svou,
jež hodna je slitování.
S Danajskými já tobě
krvavou válku nezpůsobím.
Tvá jsem,
dívčí svá léta tobě jsem darovala
a jenom se modlím,
bych navždy já
byla tvou - - -