Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Srpen 2026
Přijdou vlahé deště

V obývacím pokoji zpívaly hodiny: Tik - tak - tik - tak, sedm - vstát, sedm - vstát, jako by měly strach, že nikdo nevstane. Dům byl po ránu prázdný. Hodiny tikaly a tikaly a vytrvale opakovaly do prázdna: Sedm - dvě, snídaně, sedm - dvě.
V kuchyni zasyčela kamna a z jejich teplých útrob vyklouzlo osm nádherně opečených topinek, osm smažených vajec, šestnáct plátků slaniny, dvě kávy a dvě sklenice přihřátého mléka.
"Dnes je čtvrtého srpna, dva tisíce dvacet šest," ozval se jiný hlas z kuchyňského stropu, "jsme ve městě Allendale v Kalifornii." Opakoval datum třikrát, aby si je každý zapamatoval. "Pan Featherstone má dnes narozeniny. Tilita slaví výročí svatby. Dnes je splatná pojistka a účet za vodu, plyn a elektřinu."
Kdesi ve stěnách cvakala relé a pásky s pamětí se posouvaly před elektrickýma očima.
Tik - tak - tik, osm, jít do školy, do práce, tik - tak - tik, osm, jít! Ale nebouchly ani jedny dveře a ani jeden koberec neztlumil lehké kroky gumových podpatků. Venku pršelo. Povětrnostní budka u vchodu tiše prozpěvovala: "Prší, prší, obuj se do galoší." Bubnování deště se rozléhalo po opuštěném domě.
Venku se ozvalo zazvonění z garáže, vrata se otevřela a objevil se připravený vůz. Čekal hezkou chvíli a pak se vrata zase zatáhla.
V osm třicet byla vejce vysmahlá a topinky jako kámen. Aluminiová podběračka je seškrabala do výlevky, v níž zavířila horká voda a smetla je do kovového jícnu, který je pohltil a spláchl do vzdáleného moře. Špinavé nádobí bylo naskládáno do mycího stroje a ve chvíli se vynořilo suché a nablýskané.
Devět šest, zpívaly hodiny, uklízet.
Z doupat ve stěnách vyrazili droboučcí roboti-myšky. Pokoje se hemžily malými čističi z gumy a kovu. Vrážely do židlí, vířily kartáčkovýma nožkama, prohrabávaly se tkanivem koberců a pozorně do sebe nasávaly každé zrníčko prachu. Potom, jako nějací tajemní nájezdníci, zmizely zase ve svých norách. Jejich růžové elektrické oči pohasly. Dům byl čistý.
Deset hodin. Dešťovou clonou problesklo slunce. Dům stál sám ve městě rozpadlých trosek a popela. Byl to jediný dům, který zůstal stát. V noci město vydávalo radioaktivní záři, viditelnou na mnoho mil.
Deset patnáct. Rozprašovače zkrápěly zahradu zlatými vodotrysky a sytily mírný ranní vzduch třpytivou svěžestí. Voda orosila okenní tabulky a stékala dolů po zuhelnatělé západní stěně, kde byl bílý nátěr z domu opálen. Až na pět míst byla celá západní fronta domu černá. Na jednom místě byla v nátěru silueta muže kosícího trávu. Jinde zase, jako na fotografii, shýbala se nějaká žena a trhala květiny. O kousek dál byl v jediném titánském okamžiku vypálen do dřeva obraz hošíka se vztaženýma rukama; o něco výše obrázek letícího míče a proti němu děvčátko, chytající do vztažených ruček míč, který už nikdy nedopadl.
Těch pět skvrn v nátěru - muž, žena, děti a míč - se zachovalo. Zbytek byl pokryt tenkou zuhelnatělou vrstvou.
Jemný rozprašovač sytil zahradu lesknoucími se krůpějemi. Jak vzorně tenhle dům až do dneška zachovával svůj pořádek! Jak pečlivě se tázal: "Kdo to jde? Jaké je heslo?"