Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• ukázka

U večeře Petra pomalu do sebe soukala bramborovou kaši. Necítila se nejlépe a neměla nejmenší chuť k jídlu. "Prosím tě, Petro, co to zase s tebou je, od oběda si nejedla, chceš si úplně zničit žaludek," zvýšila mamka hlas, když už nesnesla pohled na dceru s jakou nechutí jí večeři.
"Mě se zdáš v poslední době nějaká divná," přidal se táta, "nechceš nám říct, co se s tebou děje? Nemáš nějaký problémy? Podívej se na sebe, si pořád tak nezdravě bledá a chodíš jako tělo bez ducha."
Oba rodiče se na ni dívali a v Petře se najednou něco zlomilo, uvědomila si, že už se jí ani trochu nechce dál lhát. Věděla, že tentokrát je stejně jen tak neoblafne a zrovna teď jí nenapadala ani žádná dobrá výmluva, kterou by mohla použít.
"Musím jim říct pravdu, vždyť i kdybych se dneska z toho nějak vykroutila, tak určitě poznají, že něco tajím. Jsou to moji rodiče, jestli před všemi dokážu tajit svou nemoc před nimi to nepůjde. Byla jsem blázen, když jsem si někdy myslela, že to dokážu. Zkrátka tohle utajit nejde."
Petra se zhluboka nadechla a chvilku přemýšlela, jak tuto šokující zprávu má rodičům podat. "Já... já... Mám leukemii," vyrazila ze sebe a podívala se na oba rodiče.
Tátovi vypadla vidlička z ruky a nebyl schopen ze sebe vydat jediné slovo. Máma nápadně zbledla a vyděšeně zírala na svou jedinou dcerku.
"Co, cože? A odkdy to víš? A proč si nám nic neřekla?" zahrnul jí otec otázkami, když se mu konečně vrátila řeč.
"A co ti říkal doktor, víš to vůbec jistě nebo si to jenom myslíš?" přidala se matka. "Vím to jistě byla jsem asi před týdnem s Tomášem u jeho bratrance, který pracuje jako doktor na neurologii a ten mi udělal testy, jejichž výsledek zněl právě tak, že mám leukémii."
"No a proč si nic neřekla, musíš se začít léčit, co chemoterapie, mluvila si o ní s doktorem?" zeptal se otec.
"No, on to není ten druh leukémie, který se dá vyléčit pomocí chemoterapie. Je to vzácný druh leukémie a způsob léčby zatím žádný není, ale v laboratořích se na tom pracuje a dělají dost velký pokroky, takže by ten lék měli objevit, co nejdřív."
Máma s tátou si vyměnili zděšené pohledy a otec se mírně roztřeseným hlasem zeptal, jak se jmenuje doktor, který jí udělal vyšetření a v jaké nemocnici pracuje.
Když mu to Petra řekla, zavolal do nemocnice a zjistil si, že tam ještě je. "Zajedeme tam s maminkou, abysme si s panem doktorem popovídat. Chceme se dozvědět, jak na tom opravdu jsi," řekl trochu zastřeným hlasem táta a pohladil ji po vlasech.
"Nechceš jet s námi?" zeptala se mamka. "Ne, zůstanu doma," odmítla Petra vstoupit znovu do ordinace, kde se nedávno dozvěděla krutou pravdu.
Petra se za nimi dívala z okna. Cítila se zvláštně. Přemýšlela, jestli udělala správně. Na jednu stranu cítila úlevu, že už se nemusí před nimi přetvařovat, ale zároveň jí bylo líto rodičů, v tuhle chvíli ještě víc než sebe.
Rozhodla se zavolat Tomovi, aby mu oznámila, co se stalo. "Ahoj Tome, už to prasklo, naši to ví a zrovna teď jeli do nemocnice za tvým bratránkem," vychrlila na něj, když zvedl telefon.
"Opravdu? Z toho si, Petro, nic nedělej, alespoň ti teď můžou být větší oporou a David stejně říkal, že tajit to před nimi nemůžeš psychicky zvládnout."
"Takže si myslíš, že jsem udělala dobře, když jsem jim to řekla?" ujišťovala se. "Rozhodně," ujistil jí. "Tak dík a ahoj," rozloučila a zavěsila. Popravdě jí to ale moc nepřesvědčilo.

***