Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Motám se tady a myslím na to, jak bych sehnal nějaký nový maso do postele. Je studený zimní odpoledne a pořád na to myslím, jsem úplně mimo, když -
Nějaká velká holka, božejakjámiluju velký holky, si to štráduje po ulici ke mně, je úplně v pohodě, jako nějaký mladý zvířátko v levičkách. Musí mít tak aspoň metr osmdesát a má na sobě modrej svetřík. Nemá podprsenku a prsa se jí pěkně houpají.
Nemá obutý žádný botky.
Je to prostě hipíska.
Má dlouhý vlasy.
Vůbec neví, jak jí to sluší. To se mi líbí. To mě vždycky vzrušuje, a není na tom nic těžkýho, protože právě teď nemyslím na nic jiného než na holky.
Právě, když mě míjí, otočí se ke mně, úplně nečekaně a řekne: "Neznáme se náhodou?"
Páni! Teď stojí těsně vedle mě. Je opravdu velká!
Zblízka se na ni dívám. Snažím se vybavit, jestli ji náhodou opravdu neznám. Možná, že jsme to kdysi spolu dělali, nebo jsem se ji pokoušel sbalit, když jsem byl ožralej. Pozorně se na ni dívám, je nádherná, takovým tím svěžím mladým způsobem. Má ty nejkrásnější modrý oči, ale já si opravdu nemůžu vzpomenout.
"Vím, že jsem tě už někde viděla," říká a dívá se mi přímo do tváře. "Jak se jmenuješ?"
"Clarence."
"Clarence?"
"Jo, Clarence."
"No, tak to tě teda neznám," říká.
Ta mi to teda dala.
Na tom chodníku ji musí zábnout nohy a ke mně je teď taky pěkně chladná.
"A jak se jmenuješ ty?" ptám se, možná bych ji měl přece jen zkusit sbalit. To bych vážně měl. Ale to už jsem půl minuty pozadu.
"Vrbová žena," říká. "Chci se dostat do Haight-Ashbury. Právě jsem dojela ze Spokane."
"To bych nezkoušel. V Haight-Ashburu je to dost špatný."
"Ale já tam mám kámoše," říká.
"Je to tam vážně špatný," říkám.
Pokrčí rameny a dívá se bezmocně na svoje nohy. Potom zvedne oči a jejich pohled je o trochu přátelštější.
"To je všecko, co mám," říká.
(Tím myslí to, co má na sobě.)
"Plus to, co mám v kapse," říká.
(Oči se jí nenápadně stáčejí k zadní kapse leviček.)
"Moji kámoši mně pomůžou, když se tam dostanu," říká.
(A hledí tři míle daleko směrem k Haight-Ashbury.)
Najednou se úplně sesype. Vůbec neví, co má dělat. Ustoupí dva kroky zpátky, směrem dál po ulici.
"Jjá...," říká.
"Jjjá...," a dívá se zase na mrznoucí nohy.
Pohne se ještě o půl kroku zpátky.
"Já."
"Nechci se doprošovat," říká.
Je tím vším opravdu znechucená. Chystá se odejít. Nevyšlo to tak, jak chtěla.
"Já ti pomůžu," říkám.
Sáhnu do kapsy.
Přistoupí ke mně, je vidět, že se jí ulevilo, jako by se stal nějaký zázrak.
Dávám jí dolar, nějak jsem úplně ztratil chuť ji balit, přestože jsem to měl původně v úmyslu.
Nemůže uvěřit tomu, že je to opravdu celý dolar, obejme mě a políbí na tvář. Její tělo je teplé, přítulné a povolné.
Třeba by nám to spolu šlo. Mohl bych něco říct, nějak tomu pomoct. Ale neříkám nic, protože jsem už nějak ztratil nit, nevím, kam se poděla, nemám už chuť ji balit. A ona nádherně odchází, za všemi těmi lidmi, které kdy v budoucnu potká, ze mě zbude přinejlepším jen nejasná vzpomínka, za všemi těmi životy, které bude žít.
Ten mezi námi dvěma už skončil. ODEŠLA.