Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

V životě nejsou žádné chyby. Události, které na sebe přivoláváme, ať podnikneme jakékoli kroky, vždycky bývají nutné k tomu, abychom dosáhli míst, k nimž jsme se rozhodli dojít.
Leslie Parrishová seděla mlčky na své straně šachovnice složené z ořechových a borových čtverečků a já seděl naproti ní. Taková krásná tvář! Kde jsem ji mohl vidět? V televizi? Ale na filmovou hvězdu v džínách, seprané košili a modrém kabátě z výprodeje námořnictva nevypadá. Určitě tu natáčí exteriéry, rozhodl jsem se v duchu. Bylo by nádherné ji poznat. Ale je tak vzdálená...
Kdybych tak dokázal objevit nějaký způsob, táhlo mi hlavou, jakým by si lidé v tomhle světě vzájemného míjení dokázali jeden druhému říci, okouzluješ mě a rád bych poznal, kdo jsi. A aby se ještě mohli omluvit, kdyby kouzlo neúčinkovalo vzájemně. Ale rozešli jsme se za dveřmi hotelového výtahu. Ale zjistil jsem, že moje neznámá je ta slavná hollywoodská herečka Leslie Parrishová.
Rok po setkání ve výtahu, který nás dovezl z hotelové haly do třetího poschodí, jsem žaloval režiséra za to, že provedl bez mého vědomí změny ve scénáři filmu natáčeného podle mé knížky. Vyslali za mnou zprostředkovatele, aby záležitost urovnal. A zprostředkovatelkou byla právě Leslie Parrishová. Teď se měl natáčet další film podle mé nejnovější knihy, a protože Leslie Parrishová byla jediná bytost, které jsem v Hollywoodu důvěřoval, odletěl jsem za ní do Los Angeles. Když jsme projednali úřední záležitosti, zahráli jsme si šachy a pustili se do soukromého hovoru. Vládla mezi námi taková zvláštní alchymie! Mlčky jsem předpokládal, že měla tolik mužů, s nimiž prožívala své romantické vztahy, kolik já měl žen. Ale u předpokladu jsme oba zůstali; nikdo z nás nevyzvídal, oba jsme měli bezmeznou úctu k soukromí toho druhého. Na konci rozmluvy se na mě zářivě usmála, aby mě ujistila, že naše přátelství je bezpečně zpečetěno; věděla, že jsem si poprvé všiml, jaké má tělo, a vůbec jí to nevadilo. Ale určitě by to vadilo jejím známým mužům a s tím by mohly nastat potíže. Bez debaty, bez jediného slova jsem potlačil sebemenší představu o jejím těle. Pro romantické příběhy jsem přece měl svou perfektní ženu a pro obchodní partnerku a přítelkyni jsem si musel Leslie Parrishovou uchovat takovou, jaká byla.
"Úplný konec světa to zrovna není, ale" - oznámil mi můj finanční poradce Stan, "ale na jisté burze nastal včera krach a ty jsi přišel o trochu peněz."
"O kolik asi?" vyzvídal jsem pro jistotu.
"Asi o šest set tisíc dolarů."
Měl jsem pocit, že se mě ta událost netýká. Je to přece staré známé klišé: autor vydělá milióny a do rána o ně přijde. Pustil jsem všechno z hlavy.
"Mám pro tebe překvapení," oznámila mi a spiklenecky se při té představě usmála.
"Leslie, nesnáším překvapení. Promiň, nestačil jsem ti ještě říct, že zcela a naprosto nesnáším překvapení a pohrdám dárky."
Přiletěl jsem ji navštívit a teď jsme si povídali o jejím novém filmu.
"Jaké to vlastně je být herečka, Leslie? Vždycky mně ta otázka vrtala hlavou, ale vůbec nic o tom nevím."
"Jestli to opravdu chceš vědět, tak je to různé. Máš-li dobrý scénář a dobrou partu, tak může být filmování báječný zážitek. Ale to se stává zřídka. Jinak je všechno jen obyčejná práce, která lidstvu většinou nepřináší žádný zvláštní užitek."
Namítl jsem, že herec může být slavný a slavní lidé jsou na světě od toho, aby byli pro ostatní lidi příkladem, jak žít zajímavě, jak změnit hudbu naší doby. Všichni potřebujeme vidět, že jsou mezi námi lidé, kteří se rozhodli pro určitou volbu a stali se bohatšími bytostmi. "Ty jsi přece byla modelka?"
"Nenávidím to slovo. A krása může modelce připadat jako cizí věc, kterou ji obdařil někdo jiný. Navíc se stává otrokyní vlastního obrazu. A můžu ti prozradit, že všechny herečky v Hollywoodu jen předstírají, že jsou krásné, a přitom se třesou hrůzou, že se na to dříve či později stejně přijde."
"Blázníš," zavrtěl jsem hlavou.
"Když jde o krásu, tak blázní všichni."
"Je pravda, že všechny krásné ženy prožívají svůj život tragicky? Dospěl jsem k tomuto závěru po zkušenostech se svou perfektní ženou. A když ne tragicky, tak alespoň bolestně a těžce, zkrátka žijí život, na němž není nic k závidění."
Zamyslela se a odpověděla: "Jestli se domnívají, že jsou samy vtělením krásy, tak si koledují o prázdný život."
Vybavil jsem si, že Leslie v době, kdy já sloužil ve vojenském letectvu, organizovala mírové hnutí a protestovala proti válce ve Vietnamu. Stala se populární v losangeleských televizních stanicích, ale filmovou kariéru si pokazila, protože odmítala hrát všechny role obsahující nahé scény. Zarážel mě rozdíl v našich životních postojích. Já jsem si říkal, že když někdo chce válčit, je to jeho věc, od toho je přece svobodný člověk.
Jediný svět, na němž mi záleželo, a záleží, je svět každého jednotlivce, svět, který si všichni vytváříme sami pro sebe. Kromě šachů a slabosti pro nugát jsme toho měli opravdu málo společného - snad ještě že jsme byli oba rozvedeni a nechtěli jsme se ani ženit, ani vdávat.
"Dneska ti volala Kathy z Floridy," oznámila mi Leslie a stavěla si figurky na šachovnici.
"Vyloučeno," vyhrkl jsem. "Žárlivost nemá co pohledávat v mých vztazích k žádné ženě."
Najednou jsem cítil potřebu vysvětlit Leslie, kdo vlastně jsem, co mě zajímá a jak jsem žil předtím, než jsme se potkali.
Psát jsem začal na střední škole. Když jsem odešel na vysokou, přestal jsem. Zajímal jsem se nanejvýš o lukostřelbu. Můj život změnily teprve kursy sportovního létání. Sloužil jsem ve vojenském letectvu, oženil se a zjistil, že nevydržím v žádném zaměstnání. Začal jsem znovu psát, ale většinou mě odmítali. Přesto jsem se učil...
"Mat," zašeptala Leslie.
Zbledl jsem a nevěřil svým uším. Potom jsem si prostudoval její tahy, sáhl po zápisníku a popsal v něm půl stránky.
"Co sis psal?"
"Nádherný nový nápad," odpověděl jsem. "Při učení jde koneckonců o tohle: ne jestli vyhrajeme hru, ale jak prohrajeme a jak jsme se přitom změnili a co nového si z toho odneseme do příštích her. Prohrát kuriózním způsobem znamená vyhrát."
"Když jsem byla malá, udělala jsem si z papíru klaviaturu, protože naši neměli na klavír. Matka mi vyprávěla, že už dávno předtím, než jsem se naučila chodit, jsem na návštěvě dolezla ke klavíru a pokoušela se na něm hrát."
Chtěl jsem odletět zpátky na Floridu, ale na letišti jsem si to rozmyslel a zavolal jsem Leslie. Přijela a v její přítomnosti jsem si najednou uvědomil, že si s ní připadám úplně svobodný, na těle, i na duši.
JSEM. JSI! A LÁSKA JE VŠECHNO, NA ČEM ZÁLEŽÍ!

***

Například intuitivně vím, že jsme bytosti světla a života, a ne slepé smrti. Vím, že k sobě nejsme připoutáni mimo čas a prostor a nejsme vázáni na milióny měnících se teď a tady, na spousty různých variant dobra a zla. Představa, že jsme tělesné bytosti, pochází z primárních buněk ve výživných polévkách a tato představa skutečně znásilňuje mou intuici, pošlapává ji a dupe po ní ve fotbalistických botách.
Představa, že pocházíme od žárlivého boha, který nás stvořil z prachu tak, abychom museli volit mezi modlením na kolenou a plameny zatracení, ta po mě šlape ještě hůř. Něco takového mi žádná víla spánku nikdy nepředložila jako nápad. Pro mě je prostě celá představa původu omylem.
Přesto jsem však nedokázal najít jiné místo ani nikoho jiného, kdo by mi dokázal odpovědět kromě mého vnitřního já a právě svému vnitřnímu já jsem se bál důvěřovat. Musel jsem plavat vlastním životem jako velryba a nasávat do úst obrovská kvanta slané vody - toho, co napsali jiní, a taky co si mysleli a co říkali, a musel jsem ochutnávat sousta poznání veliká jak plankton, která odpovídala tomu, čemu jsem chtěl sám uvěřit. Každé vysvětlení toho, co jsem věděl sám, bylo správné, a právě to jsem hledal. Od jednoho autora kousek, od jiného útržek myšlenky. Jsem přesvědčen, že si postupně budujeme systém vědomého chápání, s jehož povědomím se už rodíme: to, čemu naše vnitřní já chtějí věřit, je pravdivé. Ale naše vědomé nitro není šťastné, dokud to nedokáže vysvětlit slovy. Má někdo další otázku?"
"Já se chci zeptat Leslie," ozvala se paní vpravo vzadu. "Jak člověk pozná, že potkal spřízněnou duši, druhou polovinu vlastního já?"
"Jak člověk pozná, že potkal spřízněnou duši, druhou polovinu vlastního já?" opakovala si otázku moje žena, tentokrát po celé vystoupení před veřejností naprosto klidná. "Když jsem potkala svou, nepoznala jsem ji: Bylo to ve výtahu. "Jedete nahoru?" zeptala jsem se tenkrát. "Ano," odpověděl mi. A ani jeden jsme nepochopili, co ta slova budou znamenat pro lidi, jimiž jsme teď.
Po čtyřech létech jsme se důkladně poznali a najednou se z nás stali nejlepší přátelé. Čím víc jsem ho znala, tím víc jsem ho obdivovala, tím víc jsem přesvědčena, že je úplně báječný člověk!
A to je taky klíč k té záhadě. Hledejte milostný vztah, který je časem čím dál hezčí, rozjasňuje se obdivem a důvěrou, která roste v průběhu bouře.
Jedině s tímto mužem jsem viděla, že je pro mě možná intenzívní důvěrnost a radost. Kdysi jsem si myslela, že to byly moje zvláštní potřeby, moje osobní poznávací znamení spřízněné poloviny mé duše. Teď jsem přesvědčena, že je může hledat každý, ale že v životě propadáme zoufalství, že je nenajdeme, a zkoušíme se spokojit nižšími nároky. Jak se vůbec odvažujeme žádat o důvěrnost a radost, když můžeme najít nanejvýš vlažného milence a chabé štěstíčko. Vždyť v duši stejně dobře víme, že vlažné nakonec vystydne a z chabého štěstíčka zbyde bezejmenný smutek provázený neodbytnými otázkami: Je tohle má životní láska? Je to všechno, co náš čeká? Jen pro tohle jsme tady? V duši však víme, že toho musí být víc a toužíme po člověku, kterého jsme nikdy nenašli.
Až příliš často se stává, že jedna polovina dvojice se pokouší vzlétnout vzhůru, kdežto druhá ji strhuje zpátky a tíží jako kámen na krku. A spřízněná duše, která je druhou polovinou našeho já, je člověk se zámky, k nimž se hodí naše klíče, a zároveň s klíči, které se hodí do našich zámků. Když si s ním připadáme v takovém nebezpečí, že jsme ochotni otvírat zámky, vystoupí z nás naše nejpravdivější já a my můžeme být poctivě a naprosto tím, kým jsme; můžeme být milováni za to, jací jsme, a ne za to, zač se vydáváme. Každý odhalí nejlepší část toho druhého. Ať se kolem nás děje cokoli, s touto osobností žijeme v bezpečí ve vlastním ráji. Spřízněná polovina naší duše je bytost, která sdílí naše nejhlubší tužby, náš smysl pro směřování. Jsme-li dvěma balóny a směřujeme-li vzhůru, máme velkou naději, že jsme našli toho pravého partnera. Spřízněná polovina naší duše je člověk, který v nás probudí život k životu."
Leslie překvapilo, že ji shromáždění posluchači zahrnuli ovacemi. Když se obecenstvo ztišilo, zeptal jsem se, jestli smím dodat pár slov:
"Věci kolem nás - domy, zaměstnání, auta - jsou jen kulisy, výprava pro naši lásku. Věci, které nám patří, místa, na nichž žijeme, události našich životů - to všechno jsou jen prázdné kulisy. Až příliš snadno podléháme klamu a pro honbu za vnějším prostředím zapomínáme na diamanty skryté v zemi. Jediná věc, na níž záleží na konci pobytu zde na zemi je, jak nádherně jsme milovali, jaká byla hodnota naší lásky."

Toho dne jsme se do večera prokousávali záplavou otázek:
Proč máme problémy?
Může nás smrt rozdělit?
Existuje vůbec zlo?
Je naše láska jiná než před rokem?
Měníme se oba?
Dokážeme vidět vlastní budoucnost?
Změnili jsme někdy vlastní minulost?
Jak se pozná, že dnes manželství ztratilo smysl?
Kolik lidí vidí svět jako my?
Kde můžeme potkat člověka, kterého bychom milovali?

Čtenářský deník	-	Iluze
	-	Jonathan Livingstone Racek, Jonathan Livingstone Racek (2), Jonathan Livingstone Racek (3), Jonathan Livingstone Racek (4)
	-	Mimo sebe
	-	Most přes navždy, Most přes navždy (2)

Čítanka	-	Jonathan Livingstone Racek
	-	Most přes navždy