Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• přeložili Jiří Pober s Jaroslavou Vojtělkovou, Taťána Peřinová a Olga Kořánová (Albatros, 1969)

Robinsonů v ostrov

Seznámil jsem se svým záměrem posádku plachetnice a projevil jsem zájem o koupi zásob, výzbroje a všeho ostatního, co je na palubě i v podpalubí a ještě mi nepatří. Za vysokou cenu mi docela rádi prodali rezervní plachtu a lana, krabici s nářadím, několik beden a soudků, železná kamínka, lucernu a nože, kuchyňské nádobí, kompletní rybářskou výbavu - a Adama, kterému jasně nebylo ani dost málo proti mysli rozžehnat se s plavidlem, na němž tolik trpěl mořskou nemocí; stejně malou lítost, že přijdou o psa, projevovali i jeho majitelé, neboť Adam byl skutečně nejhloupější tvor, jakého si lze představit.
Naložil jsem uvedené věci do loďky, přidal k nim zásoby jídla a své zavazadlo a nakonec jsme si plácli ještě stran té loďky samé.
Plachetnice se vydala na další cestu vlastně úplně bez výstroje, ale do Puerta de Espani neměla víc než šestatřicet hodin plavby, a tam si lodníci hodlali za část peněz, které ode mne získali, opatřit všechno potřebné.
Sotva jsem vytáhl loďku na břeh a vyložil z ní svůj nově nabytý majetek, dostal jsem pekelnou chuť na jídlo. V barelu s aprovizací jsem objevil balíček sucharů a soudek rumu, kdysi vlastnictví kapitánovo. Toho nápoje jsem si dopřál důkladný doušek, po němž jsem získal skvělou náladu a kuráž pustit se do podnikání, které by za jiných okolností mé možnosti zdaleka převyšovalo.
Na vrcholu útesu jsem našel bambusovou houštinu. S vynaložením nesmírného úsilí jsem sekyrkou porazil pár kmínků a vyrobil si z nich v nitru jeskyně několik poliček na potraviny, aby se mi nerozmáčely, když tu v tomto ročním období prší takřka každý den.
Ukázalo se, že jsem zásoben líp, než jsem se zpočátku domníval. Zjistil jsem, že mám všechno jídlo pro tři lidi na dva týdny jen bez dávek, které jsme spotřebovali v uplynulých pěti dnech.
Jak jsem se záhy přesvědčil, byla mým nejdrahocennějším ziskem škatule s nářadím, neboť v sobě skrývala pilu, kladivo, železnou paličku, sekyrku a velký sáček hřebíků. Měl jsem tedy možnost zhotovit si všechno potřebné.
Z toho musel po poličkách přijít na řadu jako nejdůležitější předmět nějaký kalendář. Bez něho bych ztratil povědomí o čase a nerozeznal bych den Páně od dnů pracovních. Abych se proti takovému poklesku zajistil, napodobil jsem Robinsona: vyryl jsem do prkna datum svého příchodu - 30. května - a předsevzal si, že každý další den přidám jeden vrub.
Když jsem si takto dal do pořádku obydlí i kalendárium, vypravil jsem se na obhlídku, abych se s ostrovem blíže obeznámil. Adama jsem nechal doma hlídat, ačkoli to byl hlídač velmi chabý, protože v jednom kuse spal, a kdyby zloději chtěli, mohli ho klidně odnést se všemi mými cennostmi.
Po necelém kilometru ležérní procházky jsem narazil na travnatou pěšinu, která vedla od hájů kokosových palem, rostoucích podél pobřeží v hustých řadách, do vnitrozemí. Všiml jsem si rovněž, že tu žijí kozy, neboť mě kroky vedly kolem jejich stáda hlídaného malým černouškem. Tak jsem poznal, že má říše není neobydlena. Anglicky jsem se toho kluka zeptal, zdali je poblíž nějaká vesnice, a on stejnou řečí odpověděl, že ano, že se jmenuje Scarboro, a půjdu-li po téhle pěšině pořád rovnou za nosem, dorazím k ní přibližně za tři hodiny.
Cestou jsem mnoho trpěl, protože jsem byl prostovlasý a slunce nemilosrdně pražilo. Ale konečně jsem se do té osady dostal a dověděl se, že v ní bydlí skoro výhradně lidé temné pleti. V několika obchodech jsem se sháněl po doplňcích k svému robinzonskému vybavení, neboť jsem ve skutečnosti neměl ani desetinu toho, čím osud obdařil můj vzor a příklad.
Potřeboval jsem především pušku na ptáky - vždyť ta se stala Robinsonovi oporou ze všech nejdůležitější. Jestliže jsem ho chtěl věrně následovat, musel jsem dále mít bibli. Obojí jsem sehnal bez nesnází, stejně jako lopatu, velkou sekyru, jehlu a nitě, otvírák na láhve, náhradní petrolej do lampy, několik starých čísel časopisu Punch a síť proti nezřízeně dotěrným komárům. Narazil jsem rovněž na neobyčejně velký a spanile vytištěný kalendář s reklamou Sdružení skotských mechaniků, a třebaže jsem právě toho dne věnoval tolik hodin výrobě kalendáře zářezového, koupil jsem si v přesvědčení, že bude asi přesnější a určitě dekorativnější, i tenhle papírový.
Pak vyvstal další problém: jak to bude s kočkou a papouškem. Koček bylo ve vesnici habaděj. Domorodci mě jimi přímo zahrnuli, ale já si vybral jen jedno šedivé kotě. Pokud jde o papoušky, vyskytoval se na ostrově pouze jediný, miláček jisté staré černošky. Podařilo se mi vylákat ho na ní výměnou za dolarovou bankovku. Nazýval se Zuzka a tímto jménem skřehotavě obdařoval každého člověka. Později jsem se mořil hodiny a hodiny, abych ho naučil říkat mi chudák Richard Crusoe, a ne Zuzka, což se mi nakonec podařilo.
Všechny ty nově nashromážděné poklady bude třeba dopravit do jeskyně, uvědomil jsem si při pohledu na tu spoustu věcí. Z úvah mě vytrhl podivný zrezivělý a neobyčejně rámusivý vehikl, který se ke mně přikodrcal s mladým černým gentlemanem u volantu. Otázal jsem se ho, co je to za muzeální exponát, a on mi prozradil, že fordka, která se prohání po ostrově déle, než sahá paměť i nejstaršího zdejšího usedlíka, a že je to jediný povoz toho druhu na celém Tobagu. Napadlo mě, že by tento samohyb mohl dopravit mne a můj nákup domů, což skutečně s nesmírným pohazováním, vrzáním a drnčením učinil. Rozhodl jsem se, že si tu káru najmu a budu si ji sám šoférovat, poněvadž jsem záhy postřehl výhody, jež bych získal při výpravách za potravou, kteroužto činnost jsem měl v úmyslu provozovat víceméně každý den. V noci může parkovat na trávníku,?
kde sice vždycky pořádně zmokne, ale to té starožitnosti naprosto neuškodí, když na ni beztak pršelo už celé věky.
V tomto stadiu jsem se zabral do vážných úvah o poměrech, v jakých jsem se octl, a abych je nemusel každý den přemílat v hlavě, hodil jsem zhodnocení své situace na papír. Chtěl jsem svůj případ porovnat s případy ještě horšími, a tak jsem si bez zaujetí sepsal vymoženosti, kterých jsem požíval, a konfrontoval je s útrapami, jež jsem zakoušel.

Došel jsem k závěru, že vzato kolem a kolem, dalo by se existovat i za horších podmínek a že nad stinnými stránkami mého způsobu života ty dobré určitě převažují.
S myslí uspokojenou a smířenou s osudem jsem se poté jal věnovat vylepšování životního prostředí. Rozpomněl jsem se, že Robinson Crusoe míval stádo koz, které mu skýtaly mléko a maso. I koupil jsem od mladého černého pastevce, s nímž jsem se poznal hned první den, kozu s dvěma kůzlaty a obohatil jimi své hospodářství. Jedno z kůzlat bylo šedivě žíhané, druhé sněhobílé. První jsem pojmenoval Quelques Fleurs, bílé Listerina. Matku jsem pokřtil na Hyacintu.
Pokoušel jsem se ji každé ráno podojit do železného kotlíku, který jsem si přinesl z plachetnice. Protože jsem však vůbec nevěděl, jak začít, ani jak si přitom počínat dál, a protože jsem měl pokaždé za soupeře Quelques Fleurs s Listerinou, které se dožadovaly svého přídělu - a pokud možno i větší dávky současně se mnou, setkávala se má snaha zásobit se mlékem s výsledky jen zcela nepatrnými. Nakonec jsem ten problém vyřešil tak, že jsem si nařezal náruč bambusových stvolů a zahradil jimi ústí velké trhliny ve skálách nedaleko jeskyně. Nazval jsem ten prostor chlévem. Zaháněl jsem tam své stádo na noc a zvykl si uvězňovat zde obě kůzlata na dobu, v níž jsem podroboval Hyacintu mučení.
Zbaven konkurence žravých mláďat naučil jsem se časem dojit docela normálně. K tomu, co mi uštědřila Hyacinta, jsem přidal čokoládu, vařil jsem to v železňáku, a tak si připravoval výživnou krmi.
Všude kolem rostly kokosové palmy a poskytovaly mi nejen potravu, nýbrž i nápoj. Šťáva v zeleném kokosovém ořechu je vždycky studená a osvěžující i za největšího vedra. Ježto nikde v okolí nebyl žádný sladkovodní pramen, nehasila moje zvířata ani já po celou dobu mého pobytu v jeskyni žízeň ničím jiným než kokosovým mlékem a tahle náhražka nám šla znamenitě k duhu.
Jakmile jsem aspoň prozatímně vyřešil otázku zásobování, obrátil jsem pozornost k jiným nezbytnostem, napřed k těm nejdůležitějším, bez nichž - jak jsem se přesvědčil - bych se nemohl těšit z věcí, které jsem už měl. Šlo zejména o stůl a židli, abych mohl řádně jíst a psát a věnovat se řadě dalších příjemností.
Pustil jsem se tedy do díla. Stejně tak jako jsem nikdy nedojil kozu, nedržel jsem jakživ v ruce nějaký nástroj, a přece se mi po čase usilovnou prací a vytrvalostí podařilo vyrobit stolek a sedačku z prken vybraných na zbořeništi domu, který stával asi půldruhého kilometru od jeskyně; před několika lety ho zničil uragán a od té doby zůstal neobydlený. Ten můj nábytek za mnoho nestál, tím méně vynikal krásou, charakterizoval bych ho nejspíš jako humpolácký nebo primitivní, ale svému účelu vyhovoval a já s ním byl docela spokojen, přičemž jsem děkoval nebesům, že nemusím jako Robinson pokácet celý strom a dřít se s jeho otesáváním, abych z jeho kmene získal na své truhlářské výrobky jednu jedinou fošničku.
Robinson Crusoe měl proti mně zase tu výhodu, že dovedl lépe než já vychovávat zvířata. Mně při truhlaření neustále překáželi jak Adam, tak číča Kitty i Zuzka, která si mi sedala na pilu i na hlavu, všichni lezli po stole a po nářadí, rozhazovali hřebíky, pletli se mi pod nohama a vůbec mi bránili v práci co možná nejvíc.
Zvlášť tyransky si v pohrdání mými osobními právy počínala Zuzka. Když jsem se pokoušel dojit nebo něco uříznout, s oblibou se mi uhnízdila za krkem, a jakmile jsem se nechoval podle jejího gusta, hned mi od plic vynadala a klofla mě do ucha.
Se spícím Adamem u nohou jsem v útulném bezpečí své jeskyně, pod níž tiše šuměl oceán, bral na sebe úkol vzdělat Zuzku a snažil se vštípit jí do hlavy trochu spisovné angličtiny. Obdobně jako v případě mazlíčka Robinsonova nedostavily se výsledky ihned, nýbrž až později. Když už jsem si zoufal a došel k názoru, že Zuzka nemá žádný talent, aby se naučila říkat něco jiného než jen své jméno, znenadání ze sebe začala chrlit: "Chudák Richard Crusoe, chudák Richard; chudák Zuzka; hodný papoušek, hodný; krucinál, jedeš mi z toho krku; Adame, nechrápej už zase!" a všechno ostatní, co jsem před ní říkával nahlas. Od té doby jsem si proto před tou žvanilkou dával víc pozor na jazyk.