Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• povídka nese název podle hory Kostajnik
• hlavní dějovou linií je útok rakousko-uherského vojska na tuto horu, při němž vojáci vzpomínají na šťastnější období svého života i na svůj domov

Černého vrchu dobyla 17. divize - a my jsme celé odpoledne této šachové hře, která nám měla uvolnit defilé, od zabezpečeného lesního okraje jen přihlíželi. Vsunuli asi sedmnáctku místo nás jen proto, že naše hurá-brigáda měla za sebou řadu horkých dní. Postupovali jsme bystře, a poněvadž každá překonaná překážka jest pouze záminkou pro zrychlení postupu, byly naše obědy poslední tři čtyři dni hodně krátké a naše nocování jen na připomínku noci. - Dívám se na mlčelivou šachovou hru. Mám dojem, že moje zřítelnice jsou nehybné, jakoby atropinované, a upřeny k jednomu bodu: ke hrotu hory, kterou Srbové stupňovitě opevnili. A přece vidím zřetelně celé bojiště. Kolony proudí z lesíku, z koryt potoků, z kukuřičných polí, ztrácejí se v lesících, potočných korytech a polích jako říčky v krasu. A rozpadají se v řídké řetězce, které jako by kdosi kladl celé ráz, ráz po úbočích hory-mohyly, výš a zase výše, skoky a jaksi lehce. A stahují se v klubka jako smetaná rtuť a rozprýskávají se v černé malé krůpěje. Jsem všecek jakoby jen atropinovaným zrakem. Neslyším povelů, ne troubení, ne škemravého drnčení telefonů vedle, ne výstřelů. Kol dokola odnikud ani hlásku; vše stiženo kletbou němoty. I slunce. Vím, že se opírá, ale nepálí. A úpal je řečí slunce. V hrozném, chorobném tichu mám 17. divizi doslova za věc. A hnusně pošetilá nevěra mě napadá: nevěřím, že jsou v 17. divizi lidé, a nemám soucitu se 17. divizí. A nyní opravdové utišení. Vím: Černý vrch je náš. Mašírujeme skrze přirozené ticho. V něm opět slyším. Cítím, že je horko. Vím, že chalupy, sady, zahrady, louky jsou nejen proto, aby sloužily za bitevní štafáž. Tamto jde srbský sedlák, ponurý a shrbený. Po dlouhé době opět chápu, že aniž byli vojáky, mohou býti lidé. Je mi jasno, že jsou hory, jichž netřeba dobývati, a že jediným účelem lesa není, aby se jím procházelo s trojnásobným zabezpečením. Cítím, že mám hlad, a vím o své únavě. Přisvědčuji nezbytnosti zakřiknouti smutek a býti vesel. A jdu. Kráčíme přes pole. Jak dlouho tomu již, co mi byl zákaz šlapati po obdělaném poli zákazem neznásilnitelným. Z chalup vycházejí zbloudilí vojáci. Podivujeme se dobytým zákopům. Polozralá kukuřice mezi nimi zpřelámána, podupána. Z mečů budou pluhy učiněny.
Za Černým vrchem černý les na pláni. Dnes tedy budeme nocovati! Ano? Ano! Musím jen ještě uvést pět lidí své čety na silnici z druhé strany lesa. Musí býti střežena. Vracím se. A dovídám se, že nebudeme nocovati. Naší setnině přišel rozkaz: na pochůzku směrem ke Krupani. Noc černá, zlostná. Nemá nás ráda. Bojíme se promluviti, abychom jí nedráždili. Hledáme cestu. Jaká divná věc cesta, po níž jsme dosud nikdy nešli a kterou už nikdy nepůjdeme. Bloudíme trochu. Tu onde možná číhá nástraha. Jsme tomu povděčni. Neboť tutlány hlad a únava. Přistřihovány hodiny, házené v kolo Štěstěny. Točí se, točí; teď se zastavilo; vynímáme odtud bílý lístek, toť lístek dne. Přišel náhle. Bez přechodu, jaksi příliš bílý a jaksi příliš nevrlý. Vracíme se v něm, vracíme se stejnou cestou. A člověk chápe, naráz střízlivý, že nezáleží na tom, kolikrát cestou jdeme. Jen na jediném: kam a proč.
Praporu jsme na starém místě nestihli, nemáme o něm zpráv. Ale po dvouhodinovém hledání a doptávání jej nalézáme. Na takovém bezútěšném místě. Les na stráni, les jako vykotlaný chrup. A pod strání veliký potok, zahnilý, jakoby stižený zácpou. A obloha se šourala nad vyhlodanými špičkami stromů tak, jako by co chvíle chtěla spadnout jak tak a tam kam. Prapor si udělal ohníčky. Kolem nich, neduživých, umazaných, seděli ošklivě spokojeně. Cínové misky vojáků byly jakoby z olova a v očích, do nichž byla chvíle odpočinku vpravila takovou uondanou radost, sedělo jakési podivné štěstí. Jsou východy z nouze, jsou štěstí a radosti z nouze. Nejlépe vše podupati, nade vším zavzlyknout. Ale ne! Vzlyku tento obraz nezasloužil. - Usedáme. Naše setnina vystavěla pyramidy a jí, jí, jí. - Sluha mi donesl misku s polévkou. Hledím na její hladinu. Mastná! Kterak se jí příčí vejíti v můj žaludek!
"Lylo, snězte sám, chcete-li."
Potichu sám k sobě říkám: Nechci, nemohu. Lylo, mám ošklivé tušení. A možná že je to pouhopouhá ošklivost. Tím hůř. - Sedím. Obloha se konečně rozpomněla. Ale nepadá jak tak ani tam kam; rozplývá se v pichlavé, drobounké, neviditelné krůpěje, které se vsunou všude, i v úkryt nejstřeženější, havěť zlá a uštěpačná. Vlhneme; ne však v poctivém dešti-lijavci, nýbrž potutelně a záškodnicky. Jako bych za trest mokval. Mám trapný pocit nezasloužené pohany. Toužím po něčem, čím bych se dalším ústrkům dotěrného vlhka ubránil. Choulím se uvnitř nad sebou samým a cosi ve mně, co je lepší než já, politovalo náhle mého smutku, stydí se za moji nerozumnou a chabou vzpouru. Brzdím vědomě sestup k zoufalství, mysle na věci bolestné a kruté. Uznávám s polekanou radostí, že jsou nezaviněny a nezapříčiněny. Cosi, co se podobá přátelství, mne s nimi náhle sbližuje. Vím o jeho tíži, vím o obětech, které toto zachmuřené přátelství ukládá, ale přijímám je pokorně. Nechce se mi malého utrpení. Zamítám nezasloužené štěstí; hledám v sobě příčinu zla, jež snáším, a nenalézaje jí, říkám si, že jí nenalézám jen proto, že jsem pokrytec. A když přichází příliš časný a nenadálý rozkaz k dalšímu pochodu, krotce vstávám.
Jdeme hlubokým šerem, které hrozí tmou. A již je tu. Soukáme se jí v neznámém, trýznivě zvlněném kraji, zaplaveném lesy. Ukázali nám na mapě místo, ležící hluboko v lese, označené jménem Cip. Tam máme dojíti. Kde jest Cip? Co jest to? Teď nic než slovem označené místo v hlubokém, neznámém lese. Ale tuším přece jen, že cesta k němu je významná, třeba jsme jí nikdy nešli a nikdy asi už nepůjdeme. - Čeká tam cosi - říkají moje oči, do nichž nakapali stesku jako atropinu a které nyní hledí, hledí k bodu, k jedinému bodu, kterého však není.
Jdeme tmou, dusíme se jí. Jsem nákladní vůz tažený lokomotivou. Naše kolona: to celý vlak. Je ve mně jakési zboží, já sám nepromokavou plachtou. Zboží je chráněno, ale plachta trpí vlhkem. A vlhko padá. Zhrdinštělo. Ne už potměšilé mikroskopické krůpějky, nýbrž drobné, bodavé kapky. Cítím je jednotlivě; píchají do tváří a rukou. Touží vyprovokovati slzy. Nedám se však. Přimykám rty a zakouším perverzní slast fakírovu. Rozplývám se ve vlhku.
Hukot nad námi; orkán s roztaženými lokty dere se lesem. Svist, hvízdání, ryk, hukot, chrapot; jako by se své vlastní rozpínavosti bály. Nenadále se to cosi nad tímto krajem vzbouřilo, aby zachránilo jeho čest z potupy mělké letargie, vládnoucí nad ní za dne. Horám jakoby uloženo nezvyklé furioso, uchvátilo je, pomátly se. Třeští. Třesou kolonou, hledí ji roztrhati na kusy, zpřerážeti lidský vlak a nás pak jednoho po druhém zpřekáceti. Ale vlak se potměšilému útoku vzpírá. Ví, že to přestojí, jen zůstane-li celistvým. Jede po úzké stezce. Pravicí hmatáme stráň, pnoucí se vzhůru, ale levá noha má vědomí číhající propasti, o jejíž hloubce, zaplavené tmou, sobě činíme gigantické představy. Cpeme se k pravé straně a těžce se odíráme o ostružiny a každá oděrka vzrůstá nám na záruku, že jsme couvli na hony od pádu do propasti. Tma, liják a vichr pokoušejí se naši celistvost rozpustit, tak jako by z cukru byla; my, husím pochodem, klademe druh druhu ruku na rameno a takto sřetězeni hrajeme si s pocitem bezpečnosti. Časem se celý průvod zakymácí. To čelo naše, lokomotiva, tápe po směru a cestě. Dějí se tam směšně marné pokusy rozžati svítilnu a orientovati se na mapě. Vede nás bezpečnější průvodce, jistější jistota: na Cipu cosi čeká. Tam dojdeme. Ale kam potom? - Jsme řetěz, jsme jeden. Každý ví, major v čele že se osudově vyrovnal se šikovatelem, který šel vzadu. Není mezi námi rozdílu. Vím: kdyby nyní bylo zavoláno jméno jediného z nás, ozval by se celý prapor. Ale kdo by zde slyšel! S hrůzou myslím na to, smrt že by zde jednala mlčky. Prali by do nás a my neslyšeli bychom ani ran, ani hvízdání kulek. Padali bychom jakoby ranou morovou. Pod mojí rukou chvěje se předák a ruka toho, jenž jde za mnou, na mém rameni se chvěje. Vichr a déšť dorážejí nepříčetně. Úzkost průvodu jest celistvá a dělí se po nás jednotlivých. A poněvadž tomu tak, jedinec nese břemeno ne příliš těžké. Nevzpírám se ničemu; slíbil jsem tak, a hle - sklízím již za svou pokoru odměnu: mezi tímto tisícem lidí, kráčejících těžce jeden za druhým a sřetězených, není jediného, jehož bych neměl rád. A protože vedle mne 999 lidí strádá navlas stejnou bolestí, touží po témže ránu, lká po těchže radostech, lze mi bez závisti vzpomínat lidí u krbu, veselých kavárenských společností, shromáždění, oddávajících se touto chvílí čarozvukům božské hudby; a myslím-li na Nic, jeví se úžasným, nikoliv hrozným. Hroznáť jen opuštěnost v samotě, a já nejsem sám; a něco radosti je také v jistotě, že promoknouti ještě více už nelze...
Průvod se zastavuje. V mezerách vichru přilétají odpředu zmatená slova, volání; dokonce cosi jakoby vypravování. - Cip? - Černo, černo. Pravicí hmatám prázdno. Není tam tedy již stráně. Pravá noha má pocit širokého, nepřetržitého pásma nízkých křovin. Levá však stále ještě se děsí. Obracíme se čelem napravo a brodíme se křovisky, držíce se za ruce. Přebrodili jsme se. Stojím na měkké půdě, v mokru. Vím, že stojím bezpečně. Je mi neskonale blaze. Představuji si velmi povlovný svah, svažující se v ploché údolí. Přede mnou, v dálce, jistě je panoráma zalesněných a truchlých hor. Chci tomu, že stojím obrácen k severu, a vůlí nesu se do vlasti. Vztahy, do té chvíle neznámé, poutají mne objektivně k vysněnému celku. Tuším v daleku lidi, vzpomínám určitých míst, věcí a příhod a nechci, aby vytušení lidé vzpomínali na jiná místa, věci a příhody. - A padám do mokra, hlavu směrem ke chtěnému severu, šťasten, že není na mně už nic, co by mohlo zvlhnouti nad to, jak už zvlhlo, a spím, spím, spím.

Kéž by magnetická střelka dovedla lháti! Strašný, kdo si z pravdomluvnosti učinil zásadu. Magnetka je z nich. Ráno tedy jistě, jistě víme, že hledíme k jihu. Světlo je smutné, hatí-li noční iluze lidí, kteří žijí v temnu. A přece bych rád byl vděčen tomu slunci, které vyšlo a mě vysušilo, mě, jenž se s pocitem vlhka na dlouhou dobu smířil. A vděčen nebi, tak pravděnepodobně modrému. Nelze; nesmím býti nekomplikovaně vděčen ani šťasten, nesmím. Je válka. Lze býti pokorným, ale nelze nebýti skeptickým. Nic není prosté; vše jest pouze obměnou jediného složitého stavu. Jak to, že jsem včera mohl věřiti v hory, jichž netřeba dobývati, v pole, po nichž je hospodářem zakázáno kráčeti, ve smysl života mimo stejnokroj, v rány, způsobené slovem?
Ležíme a sušíme se. Kde jsme? Na Cipu - a je to hluboký a neznámý les. Čím jsme? Šuškají už: lidmi, kteří budou "dosazeni". Kam? Tam, dopředu. Co jest tam? - Nevíme, ale odnášejí mimo nás raněné. A kdy? - Až bude čas. - Hvízdne kulka, tu a tam, a dopadá mezi vlhké listy, zašustí jako chroust. Vím, že kulka, kterou je slyšet, neubližuje. Jaký to neocenitelný poznatek k metodě měření času - -
A před námi jest hora. Táhlá a nevysoká, hluboký, široký sráz mezi námi a jí. Dalekou se zdá. Temeno jest holé, vyzubené a nějak ztužené jako chrup silákův.
"Dobývají jí. Ale drží se dobře. My přijdeme také na řadu."
"Kdo ti to řekl, kadete Jandero? A kdy přijdeme na řadu? Zdá se, že je klidná."
"Zuří, není klidná."
Na mapě, okolo bílé, protáhlé lysinky šrafy se řadí hustě a v ostrých úhlech. Na lysince nakreslena dvě malá kladívka a vedle nich slůvko Bergwerk. A jiným písmem: Kostajnik.
Slabikuji: Kost-aj-nik. Zůstává: Kost -. Fuj! Kost, kosti, kostem. Vzor měkké ženské deklinace.
"Jak myslíš, že to dopadne, Jandero?"
"Hm! Dobýti se jí musí. Mysli co mysli, chtěj co chtěj, zde toužíme všichni dopředu. - Dobudeme jí."
"Slyšíš, Jandero!"
"No?"
"Měl jsem včera pocit, že na Cipu něco čeká."
"Ne na Cipu; na Kostajniku; pod Kostajnikem možná."
"Počkej - Kostajnik! Kostajnik! -"
"Hora."
"První slabika je kost. - Ale ne! v té souvislosti to není."
"I to může býti souvislostí. Proč ne? Není náhod."
Pravím: "Žil bys rok dva v Remeši. Šťastně žil. A náhle bys sloužil v armádě, která Remeše dobývá. Co by to pro tebe znamenalo?"
"Nic."
"A proč?"
"Poněvadž Remeš je velké město, kam se snadno dostaneš, cestuješ-li. Kdyby šlo o Paříž, znamenalo by to právě proto ještě méně."
Pravím: "V Champagni byla by nepatrná výšina s hospodou, zvaná Butte de la ferme. Všelijaký název pro všelijaký kopec. Daleko od dráhy i od silnice. Kdysi, bůhví jak, byl bys tam půl dne pobyl; půl krásného dne s děvčetem. A nyní sloužil bys v oné německé armádě, která má dobýti útokem bezvýznamné Butte de la ferme. Bylo by to totéž jako s Remeší?"
Jandera kouří.
"Nebylo, ale nebál bych se."
"Kostajnik! pravím, kdybych jen věděl! - Proč, vyslovuji-li jméno této hory, myslím na mnichovské Propyleje, na nic než na mnichovské Propyleje? A proč mi bylo včera, že na Cipu cosi čeká?"
"Ne na Cipu - na Kostajniku! Pod Kostajnikem možná."
"A nevěděl jsem přece, že cesta tam vede přes Cip - -"
Ležíme na břiše vedle sebe, Jandera a já. Vysušujeme záda. I já nyní kouřím. Dávno uplynulé dni a léta přiblížily na dosah laskání, dnešní odpoledne couvá; zdá se, že ani za rok k němu nedojde. Selanka. I kulka, doletší čas od času a zaprsknuvší na stromové kůře, zřejmě je neškodná.
Nějaký neklid však je pod hladinou. Jako první nepatrné bublinky dlouho předtím, než voda zavřela.
Kostajnik - mnichovské Propyleje! Co jsem viděl, co slyšel?
"Čím jsi v civilu, Jandero?"
"Já? Profesorem. Přírodopis. Mineralogie."
"Mineralogie?"
"Ano. Není to tak suché, jak se zdá."
Nad jevištěm se zvedají organtýnové mlhy. Jedna za druhou, pomalu.
"Počkej, počkej. Nestudovals s Antonínem Rýmkem?"
"Lala! Dobrý kamarád." Jeviště je mlh prosto; prospekt monumentálně svítí.
"Mám to, Jandero! Na Cipu cosi čekalo, čeká, Rýmek napsal pojednání o síře z Kostajniku."
"To je tahle hora."
Jak lhostejně to řekl! - To je tahle hora! - Hora jako hora. A já vím, že nikoliv. Od včerejška. Souvislost tajemně ve mně přede; dnes je tu již tenké vlákno, první hebký výpotek bource-osudu, jenž přede. Vím to. Butte de la ferme není Remeší, Kostajnik ne Montblankem. - Na Cipu cosi čeká. A přes Cip jde cesta na Kostajnik. Jakže to tehdy bylo? Tehdy před lety v Mnichově, kdy se mi Rýmkova brožurka s věnováním dostala do rukou? Postřehl jsem v oné drobné události cudnou výstrahu opravdu už tehdy, či konstruuji ji teprve dnes sub specie minuty, která přechází sem, odkud vyrazím po svahu dolů, v čele své čety, a z údolí vzhůru na horu Kostajnik? Jest mi, že se to musí přesně zjistiti. Zde klíčí cosi důsažného - a proto: vyvolejme si to chladně, důkladně a neukvapeně. Jakže to tedy bylo tehdy? Pomalu a souvisle! Takto: Byl jsem zaměstnán v mnichovském předměstí, ale bydlil v Mnichově. Poněvadž jsem se vracíval až k šesté večer a domů často ani nešel, dal jsem si posílati dopisy poste restante na nádražní poštu. Vyzvědal jsem je po příjezdu. Pamatuji se: Jednou večer měl vlak zpoždění. Poněvadž jsem na půl sedmou umluvil se slečnou Popovičovou dostaveníčko u Propylejí, nechal jsem pošty. Ale čekal jsem marně do sedmi, do půl osmé. Slečna Popovičova nepřišla. O dva dni později jsem se dověděl, že prý se už nikdy sejíti nemáme - O půl osmé jsem si vyzvedl poštu. Mezi dopisy byla tenká kvartová brožurka s titulem O síře z Kostajniku v Srbsku. Rozbalil jsem ji ještě cestou k domovu. Byla vydána Českou akademií a autor připsal na vnitřní list přátelské věnování. Řekl jsem si: Tak tedy Rýmek vykročil. Dalo se předvídat. K něčemu to přivede. A já - nu, hanba mluvit. Milena jest za šest neděl pátá, která mě zradila. - Měl jsem v té věci velmi dobré svědomí. Proto jsem si zmanul, zítra že budu mít šestou. A byť jen navzdory. A poněvadž člověk mívá v takovýchto rozpoloženích sklon snout vágní vztahy, byla mi shoda, že Milena je Srbka a Kostajnik v Srbsku, jakoby podivným znamením. Pamatuji se dobře na tuto myšlenku i na to, že jsem nad ní pohrdavě pokrčil rameny. - Doma jsem se dal do čtení! Téma rozpravy bylo mi velmi cizí. Krystalografický rozbor sirných krystalů, vyskytujících se sporadicky v dolech kostajnických. Ale četl jsem přece jen se značným zájmem, který, pravda, platil spíše osobě přítelově a tomu, že toto je jeho práce, než práci samotné. Zatímco jsem se dočítal o štěpných ploškách, o drůzách a shlucích, o světelné difrakci a refrakci, zabavoval jsem se jinak. Pamatuji se zřetelně. Četba byla vlastně jen záminkou ke glosám docela nevědeckým. Pamatuji se jasně i na ně. Představuji si Rýmka při práci. Znám jej dobře: hoch vážný. Vzrušil-li ho poněkud fakt, že krystal, jejž mikroskopuje a měří v pražském mineralogickém ústavu, vykonal dlouhou cestu a hlavně přišel ze země tak málo známé a z hory ještě neznámější? Jistěže nikoliv. Kdyby jeho krystal byl až ze severní točny, jistě by Rýmka zajímalo více, že tu má síru modifikace posud neznámé, než že měří nerost z kraje, kam posud nevkročila smrtelníkova noha. Takový je Rýmek. Když o síře, tedy o síře. A žádné divagace. - Chci-li, řekl jsem tehdy, mohu z tohoto rozdílného nazírání vyvoditi všechen povahový rozdíl mezi mnou a jím. Jemu slouží věc k tomu, aby koncentroval všechen zájem na ni jedinou a vedl odtud dedukce k věcem jiným, k univerzu, kdežto já uvažuji nad předmětem nazad k jeho původu a v nejlepším případě dostanu se k věci, od níž jsem vyšel. On dospívá dále; jest jen otázkou, kdo z nás více prožil. - Pamatuji se, pravím, na tuto úvahu velmi zřetelně. Také na to, že v ní nebylo nic samolibě osobního. Nemínil jsem se stavět nad Rýmka. Vím dnes, že to bylo odbočení docela krátké, jemuž jsem nepřikládal významu. Mnohem významnější byla mi exkurze o mém osobním vztahu k hoře Kostajniku. Ano, toť jisto! Slevuji ostatně na výrazu velmi značně, říkám-li, že jsem tu čil něco podivného. Jestliže můj přítel píše o síře z Kostajniku, zabývá-li se částkou útroby oné hory, nabývá tato hora významu také pro mě. Toť jasno. Ale zdá se vždycky fatálním - fatálním ve smyslu francouzském -, jsme-li nuceni přiznati závažnost věcem, které až posud naší představivosti chyběly. Krom toho je zde ještě cosi: Rýmek, byť mu síra znamenala neskonale více než Kostajnik, jistě alespoň na mapě ono místo vyhledal a poučil se zběžně o jeho topografii. Neboť jest důkladný a svědomitý. Skutečnost, že Kostajnik, o nějž má rozhodně méně zájmu než já, je mu lépe znám než mně, měla komickou příchuť. - Pro mě bylo pamětihodno, že tentokráte byla to bezvýznamná hora, která byla nepřímou příčinou, že jsem myslil na přítele Rýmka. Řekl jsem si: Kdyby jeho síra pocházela z Březových Hor, nepozastavoval bych se nad tím ovšem. Kdyby přišla z nesmírné, nepředstavitelné dálky - třeba z pólu -, i tehdy bych chápal, že mě naleziště nijak zvláště nezajímá. Neboť přílišná dálka a přílišná cizota překážejí, aby vznikly vztahy. Kdyby byla z místa neznámého, o němž bych však měl jistou, byť nejasnou představu, anebo z něhož bych znal jméno - i to bych přijal bez komentáře. Řekl bych si Cejlon, Madagaskar či Admirálské ostrovy, a dost.
Ale co je Kostajnik? Ignorovaný bod v zemi, o níž vím dosti, ale o níž mám představu lomenou a zakalenou. Nedovedu si jí představiti v nižádné obměně ani evropského Západu, ani své vlasti, ani Orientu. Jest pro mě neutrem. A tam stojí - zdá se - hora vzdálená silnic drah, patrně v divoké lesině. Jest mým minulým i budoucím poznatkům tak cizí, tak nedosažitelná mému názoru, že si mohu docela dobře představiti, jako by existovala jen proto, aby vydala kus síry pro Rýmkovu práci. Vždyť těžká je již sama představa, kterakže se tam vydali lidé a jakže tam žili, ba jakže se jich vůbec našlo k prosté této věci: k dobytí kusu síry pro Rýmka. Možná dokonce, že ona hora Kostajnik skutečně existuje. Než není-li pak její jsoucnost míň než mátohou, jestliže se vymyká mojí obraznosti a jestliže nevidím v budoucnu ani prostředku, ani nutnosti, abych k ní došel? - Řekl jsem tehdy také - pamatuji se - a postřehnuv, že včera i dnes se mi vrátila z prohlubně podvědomá, uvědomil jsem si onu větu nyní náhle se zvědavou úzkostí, řekl jsem tehdy: Cesta, po níž jdeme jen jednou - čím je? Ale čím je cesta, po níž nikdy kráčeti nebudeme? Nyní, když jsem vyhříval záda na Cipu, cestou ke Kostajniku, příšerně mě náhle zalechtala odpověď, již jsem včera na onu všetečnou otázku dal: Není významné, kolikrát cestou kráčíme. Významné je pouze, kam cesta jde - a proč po ní pokračujeme, jakmile byla naše noha na ni stoupla.
Ko-staj-nik! Věděl jsem nyní bezpečně, že jsem s tímto slovem vešel ve vztah již tehdy, kdy se znenadání přede mnou objevilo poprvé. Když stanuv dnes pojednou před zemskou vyvýšeninou toho jména, pracně se domáhám jasné představy o nepatrné, dávno minulé příhodě, jež již od včíra, ba od předvčerejška se do mě němě dobývá, aniž jsem se přičinil - je-li pak ještě možno pochybovati, že už léta se řetězí cesta má na Kostajnik, řetězí s mou pomocí, aniž vím - a že obskurní vrch v srbské zemi, jehož jméno jednou jedinkrát - a nic více - zaznělo prchavě v můj sluch s přízvukem, jehož tragický dosah si uvědomuji teprve dnes, má býti jevištěm jedné z mých katastrof? Není náhodou, že si Rýmek vybral k analýzi právě síru kostajnickou, není "jen tak", že dedikací svojí práce, která došla právě tehdy v onen den, pro mne tento fakt zdůraznil. I to, že Jandera leží vedle mne, i to, že jest Rýmkovým kolegou, a to, že vidím dnes dávnou mnichovskou epizodu nad den jasně; vše - též já - jsme nevědomými pomocníky smyslu, jenž má od věčnosti uloženo, aby mi vtiskl svou pečeť na hoře Kostajniku. A zmořen únavou i strádáním, oči nehybné a rty sevřené, neváhám říci zde na Cipu blasfemickou pravdu - jsou pravdy blasfemické -, že tato válka není ničím jiným než nejpohodlnějším způsobem, jak mě Kostajniku představit. Nejpohodlnějším? Proč ne - ježto lidské metody jsou příliš uboze relativní.

Proseděl jsem zbytek dopoledne mlčky a v tupém utkvění na jediném bodě, kouře cigaretu za cigaretou. Přesto zachoval jsem si podrobnou pozornost pro vše, co se dálo vůkol. Všechny zrakové vjemy měly reliéf spíše ještě ostřejší než jindy, zvuky se vřezávaly tak naléhavě, že jsem měl dojem, jako by byly hmatatelné, a soubor drobných epizod bitevního dne byl kupodivu souvislým výrazem dění, jehož symboliky jsem si byl vědom, ač jsem jí nerozuměl. Bavilo mě říkati při každé detonaci a při každém zasvištění projektilu: horské dělo - polní dělo - šrapnel - granát; rozeznával jsem štěkavý zvuk rakouské pušky od zvuku srbské, která zní jako prásknutí bičem, a od ruské, pro jejíž detonaci jsem objevil výraz "hrotité mňoukání". Došel jsem ke své četě a nařídil, čeho bylo pro případný útok třeba. Učinil jsem tak obšírně, s největší svědomitostí i detailně, jakož jsem tehdy vůbec v sobě vystopoval zálibu v detailu, jímž jako bych zhuštěně symbolizoval význam celku. Ale všechna tato sterá zaměstnání a pozorování nerušila mě podstatně v onom tupém utkvění, v němž bylo stejně očekávání, že budu vysvobozen, jako rezignace. Jakmile jsme nabyli jistoty, že se blíží osudná krize a že jí nelze uniknouti, nabýváme sebevlády, pevnosti a soudnosti, jichž je vlastně škoda pro stav, kdy naše činnost úplně ustává. Kéž bychom raději dosahovali této člověcké dokonalosti tenkráte, kdy jest nám jednati! Snad jest to vystupňovaný pud sebezáchovy, beroucí na sebe formu mimikri s mravní dokonalostí, proti níž nezmůže nic ani hrůza, ani děs a jež je jedinou zbraní, kterou se můžeme duševně prosekati, ačli fyzicky bude možno. - Mně však netanula na mysli alternativa života a smrti. Snad jsem tehdy pochopil poprvé - pochopil v zážitku -, že život a smrt nejsou synonymy trvání a konce a že v ději nějakém není nejvýznamnější to, že trvá, nýbrž že se děje. A přestože jsem si byl příbuznosti obou pojmů plně vědom, postřehoval jsem jejich delikátní rozdíl. I řekl jsem si, že neběží-li u mne při pochodu na Kostajnik o alternativu život-smrt, patrně tomu není stejně u ostatních. Všem, kdož byli určeni k útoku na Kostajnik, bylo zde splniti vyšší osobní určení - třebas tam přitom nechali život; a je-li tomu tak pod Kostajnikem pro nás, je tomu jinde pro jiné. A tak pro všechen souhrn dějů, které tvoří válku. Ne sociální, ne hospodářská, ne kulturní věc, do níž nás zapřáhli. Nikoliv - pro každého z nás vlastní, nejosobitější záležitost, vepsaná do knihy, a bez níž by náš život nebyl kruhem. Ale tendencí života právě jest míti podobu kruhovou. Podnikati něco proti tomu jest zločinem, jejž jediné snad omlouvá bláhovost. Tak smýšlí pokorný člověk. A jak jest to dobré!

K páté hodině po poledni přicválal k našemu praporu ordonanční důstojník, a dříve než zarazil koně a aniž posud doručil rozkaz, zmocnil se všech kvasivý neklid. Rozkaz brigádního velitele vstřebal se takto vlastní silou. A vzápětí poté šli už důstojníci k majorovi. Kupka ta vyslechla nařízení, roztekla se a dostavila se zformovaná jistota: jsme dosazeni jako záloha útoku na Kostajnik. Čety počaly se vzápětí poté řadit do dvojstupů, jedna za druhou, chmurně netrpělivé a s netrpkou rezignací těch, kteří nemají na vybranou ze dvou zel. Ale přestože netrpělivé, klidné. Dali jsme se na pochod, každý s nepřiznaným přesvědčením, že je v bezpečí. Šli jsme lesní stezkou, kryti před střelami, a nikdo ani slovem o nastávajícím útoku. Vše, co se v řadách tu a tam proneslo - nemnoho toho -, bylo bezvýznamné a důrazné. Pohledy se sobě vyhýbaly. Důvěrných oslovení střežil se každý jako něčeho, co se nepatří. - Konečně došli jsme na okraj lesa. I zde byli jsme kryti krátkým, povlovně vystupujícím svahem. Ale hlas bitvy zněl tu už plně. Prapor se rozpouštěl v střelecký řetěz, před linií mužstva stála vyrovnaná řidší linie šarží a důstojníků. Bylo zde jako v zákulisí divadla, my komparserií, jež se chystá na scénu. Přírodní útvary chránily inscenaci tak přirozeně, že se zdálo, jako by k tomu byly naschvál uzpůsobeny. Případ byl typický. Bylo, že se chystáme k čemusi přirozenému a dávno, dávno předvídanému. Vojáci poopravovali něco na výstroji, důstojníci a poddůstojníci vyrovnávali střeleckou řadu a postoje vojáků, tak jako by šlo o parádní přehlídku, ale činili tak vážněji i malicherněji. Vůbec všude rozhostil se smysl pro podrobnost a rozmohla bezstarostnost. Najednou jsem cítil, že nás neslyšený rozkaz sune po svahu vzhůru. Dopracovali jsme se jeho okraje, hrbíce se. Lehl jsem si na břicho. Počínalo se šeřiti, ale obraz, kterým se krajina zapisovala v paměť, byl přesto neslýchané plastický. Vnímavost pro detail rychle se však nyní vytratila. Vyhlížel jsem ve scenérii pouze to, čeho by bylo lze k ztečení nepřátelských pozicí nejúčelněji využitkovat. Krajina byla: protáhlý Kostajnik v metamorfóze posupného býka, jenž marně se snaží o vzhled co nejnevinnější. Řekl jsem si, že třeba proběhnouti co nejrychleji mírně skloněnou plání, kam byl z Kostajniku dokonalý výstřel. Ve vzdálenosti 600 kroků tušil jsem přelom terénu, rád bych byl odhadl sráz a šíři údolí, ale marně. Pociťoval jsem tuto marnost trapně. Významné byly mi malé terénní vlnky na pláni. V duchu jsem za ně kladl místa, kde mezi jednotlivými "skoky" spočineme, než se dopracujeme prohlubně, a tím krytu. A při tom všem zmocňoval se mne trýznivý pocit cizoty a neorientovanosti. Zavolal jsem na souseda: "Nevěděl jsem, že na Kostajniku jsou doly na železo. Považoval jsem Srbsko za zemi čistě agrární, bez rudních ložisek." Pak jsem se zadíval na vrchol hory a vyhlédl si tam bizarní formu jakéhosi křoví jako bod, v jehož směru mi je běžeti. Řekl jsem si: Podaří-li se mi nyní pětkráte poplácati na zemi, aniž padne rána, je to dobré znamení. Provedl jsem svůj úmysl; orákulum dopadlo v můj neprospěch. Řekl jsem: Zmýlená! Chtěl jsem poplácati pouze čtyřikráte. V tom případě byla předpověď příznivá. - Nabyl jsem pocitu bezpečnosti, a vyskočiv, dal jsem se do běhu. Utíkalo se mi přes oraninu nesmírně lehce, jakoby přes žíněnku na pérách. Hleděl jsem ke křovisku na hoře a želel, že mizí úměrně s postupem na nakloněné ploše. Zmocnil se mne strach, že ztratím směr a že nedojdu k cíli. Napadla mě strašlivá sklíčenost, poněvadž v tom okamžiku, kdy se křoví z očí ztratilo, kraj nabyl rázem charakteru pro mě úplně nového. Bylo mi, že jsem zde již jednou byl. Měl jsem mlhavou představu scenérie, jakou jsem často vídával z vlaku mezi Chotovinami a Táborem. Tato vzpomínka mě však s krajem tímto nikterak nesblížila. Současně událo se, že za mnou ruch ustal; dusot čety pak náhle umlkl, kulky nelítaly mimo ně, nýbrž nad hlavou, takže jsem nebyl již nucen rekapitulovati si čísla o pravděpodobném procentu tref na tu či onu vzdálenost, kterou nám diktovávali v jednoročácké škole. Vzpomněl jsem si bleskurychle, že jsem se ještě před chvílí oněmi čísly pozorně utěšoval, aniž tím trpěly ostatní mé postřehy, úvahy a pozorování. Obrátiv hlavu, uzřel jsem, že je husté šero, a v něm jsem se s jistotou tušil samotným. Pocítil jsem nesmírný děs, jímž jen slabě prokmitala moje malátnost. Přitom snažil jsem se svou chladnokrevnost pevně utřímat a skutečně se mi za chvíli zdálo, že jednám rozvážně, sestupuje. Objevil jsem, že za přelomem půdy, jejž jsem před zahájením útoku viděl ze svého stanoviska, počíná velmi příkrý sráz, porostlý pralesem. Bylo zřejmé, že má-li se vzhůru po svahu Kostajniku, musí se zprvu tadyto dolů. Usoudil jsem, na dně že najdu prapor, že se tam šikuje k vzestupu. Nevěděl jsem tehdy, že hned po zahájení útoku byl dán rozkaz k odkladu na příští ráno. Nevěděl jsem o něm, jsa příliš napřed. - Slézal jsem nyní, namáhavě se prodíraje křovím a překračuje vyvrácené kmeny, poházené všemi směry. Zatím nastala hluboká tma. Chvílemi jsem lezl po čtyřech, abych se nezřítil do propasti, o níž jsem soudil, že jest přehluboká. Slézal jsem dlouho. Jedné chvíle spustil se hustý déšť kulek, dopadaly nedaleko místa, kde jsem právě byl. Nevnímal jsem ani svistu, ani detonací, jen harašivé hluché nárazy. Položil jsem se plocho, kryt kmenem. Ohmatav jej, poznal jsem, že je příliš tenký, než aby mohl sloužiti za kryt proti projektilům, nicméně cítil jsem se v bezpečí. Roztáhl jsem prsty a pohyboval ve tmě rukou; bylo mi, že mezi nimi tmu soukám. Dopolední myšlenky přelétly s přízračnou rychlostí. Jako by mezi nimi bylo místo, kam třeba vpraviti cosi, co s nimi souvisí a nač jsem posud nepřišel. Tento dvojatý otazník rozvířil ve mně neklid a já věděl, že je to pravý strach. Intermezzo s projektily trvalo jen krátce. Šel jsem dále, ale horečně znervózněn. A konečně jsem dospěl místa, kde bylo lze vykročiti po rovině. Nedůvěřoval jsem tomuto uklidnění půdy. Kladl jsem krok za krokem a stanul již po třetím kroku u nového srázu, v němž jsem tušil vodu. Zastavil jsem se a hmatal rukama před sebe. Nakloniv se tělem tou měrou, že by byl další odklon od svislé vedl k překocení, nahmatal jsem napřaženýma rukama cosi, patrně svah Kostajniku. Byl příkrý. A já, neznaje ani hloubky neširokého koryta mezi mnou a jím, ani sklon při protější základně, netroufal jsem si přeskočiti. Malomocně jsem se počal rozhlížeti tmou na všechny strany, ale tu již postřehl jsem, že tím úplně ztrácím směrovou orientaci. Zmátl jsem si možná stranu srbskou se stranou naší, na návrat nebylo za těchto okolností ani pomyšlení. Zbyla jen jistota, že jsem do svítání vězněn na místě plném nástrah. Neprozřetelný krok mohl mi sraziti vaz. Uložil jsem si naprostou nehybnost. Stál jsem a stál, maje myšlenku upřenu k jedinému: ke krutosti odhodlání, jímž jsem doufal zachrániti život. A na jak dlouho? Třebas jen do rána. Ne, byl jsem sobě jist, že zemru ještě této noci. A pro hodinu, snad pro míň ukládám si nejtěžší úkol pro člověka bdícího a zoufalého: nehybnost? A kdybych se dobral příštího dne, jakými hrůzami se ho doberu!!
Náhle kroky. V strnule vztyčené mojí postavě se cosi přikrčilo. Hmatám po pistoli. Ale nedaleko slyším harašení větviček a listí, polekané a ničemné, a útržky německého hovoru, šelestem prosýpaného. Naši! Ozývám se potichu a německy. Cítím, že ani oněm dvěma není to nenadálé ztrojnásobení opuštěnosti lidských existencí žádnou vzpruhou v jejich skleslosti. Rozpřahuji ruce a narážím na ruku cizí. Setkaly se dlaněmi. Jest, že jsme tak druh druhu tím, čím jsou vzpěry rozpraskaným domům. Ale sotva se ruce dotkly, ostře zavyla nahoře srbská puška. Jedna rána, rozčilená i drzá. Řekl jsem: "Wie der Anfang eines unerquicklichen Gesprächs." Jsouce tři, mohli jsme si troufati neskonale více, než nač by směl jeden i jen pomýšleti. Nebylo již třeba prostáti noc v nehybné strnulosti. Zřítíme-li se tři, oč méně hrozné to bude, než jedinému probdíti noc stoje. Podáváme si ruce a suneme se směrem, kde tušíme podélnost prolákliny. Kráčíme po ostří nože, ale kráčíme. Nejmenší nerovnost nás děsí, nepatrné zakopnutí má všechnu hrůzu střemhlavého pádu. Konečně nahmatáváme něco jako pařez či veliký kámen. Nerozeznáváme ani hmatem již. Ale víme alespoň, že jest zde cosi pevnějšího, zakotvenějšího než vše ostatní vůkol, naši vůli nevyjímajíc. Bude místa pro tři? Bylo pro tři místa. Ale sraziti se třeba jako ovce a tak málo pohodlné je sedátko, že je třem lidem pouze záminkou schouliti se a hřáti se navzájem v zimě listopadové noci. Ale což jestli se některého z nás chytne náhle zlá vůle po pohodlí? Pak budou sraženi ostatní bez vůle. A kam se zřítí? Bože, jak strašné je býti rdoušenu a neviděti rdousícího! Vím, že dnešní noci jedině vůle platí záchranou. Kdyby se mi tak zázrakem sdělila nyní, kdy vím, že v nás všech je po ní strašlivé vakuum! Vůle k čemukoliv, buďsi k vraždě, k podlosti nejpodlejší! Vůle k ničemu třeba, jen sama, bezúčelná, kvalita sama sebou! A zachráněn já, zachráněn pro tuto noc - a moci spáti, spáti! Spal-li bych, což na tom, nedospal-li bych se už nikdy dne? A oni zabiti někým, kdo je rdousil nespatřen, a já zabiják, jenž zabil nespatřiv! Takto by nebylo vraždy!
Sedím mezi nimi. Rozedmulo se ve mně cosi. Rozpíná to moje lokty. Cítím, jak jsou odsouváni, odsouváni. Mojí vůlí to? Ne! "Leiden wollen!" pravím k nim potichu a nevidím jejich tváří. Byl v nich děs, bylo v nich poznání, že jsem mohl zničiti je oba, a že jsem přesto dobyl vůle nechtíti tomu? Lokty moje vracejí se zase k tělu, tuším, že tlakem zvenčí, jehož není. A sedíme znovu bez hnutí a v hlubokém tichu se trýzeň tří temných existencí zmnohonásobuje. Bloudivý pohyb ruky dotkne se druhdy chvějících se prstů druhových a ony i ruka vtáhnou se přitom jakoby do pomyslných ulit slimáci, o něž bylo zavaděno větévkou. Tu: penk penk! - dvakráte po sobě vylítla srbská rána. Ten zvuk je čirý a kulky neslyšeti. Střílí se tedy vysoko nad námi a přes nás.
Penk penk! - znovu. Toť jako by se dodatečně zaplňovala ona mezera dopoledního myšlenkového pásma, již jsem si uvědomil, krátce tomu. Ale nepříjemná je tato výplň, tajuplně naléhavá. - Po černém nebi se rozlézá od obzoru cihlově červené malomocenství. Padá z něho klamavý přísvit, jenž se zhušťuje ve vlhkost. A vlhkost v dešťový poprašek, jenž leptá vzduch, a poprašek v krůpěje crčivého deště, který, zdá se, nemá účelu krom toho, aby podroboval vojákovu zmužilost nejvychytralejší zkoušce. Všechno se rozeznělo čímsi táhlým a plačtivým, vše se povléklo povláčkou slizce vlhkou. Vlastní mé tělo mi zodpornělo; nemám o ně zájmu, nemám s ním slitování. Stěhuji se sám ze sebe a bloudím kdesi vůkol bez cíle a bezzemek. Výstřely nad hlavami, v dešti tak hlasné, prodlužují se v mojí mysli a jdou přesně směrem jakoby silničního ukazatele, jehož hrot směřuje, kam, nevím. Ale ono prodloužení jest zároveň také jakoby burcováním matné vzpomínky, která se vzpěčuje vstáti.
Znovu: penk! - Ach, co míní tento vtíravý, bezúčelný strážný výstřel? - Penk! Dopadají teď v stejných, krátkých intervalech. Mohu počítati od rány k ráně devět; přesně při desítce padá nová. - Smrt, měřící čas, pravím; nějaká obdoba se hlásí. Dávám pozor; a nyní se mi jistě zdá, že rány znějí střídavě jako nejvyšší a nejnižší pianová klávesa. Něco známého se na mě šklebí, je zakuklené, ale vím přece jen, že to je známé. Zážitek, zavržený kdysi jako bezvýznamná epizoda, násilně zabílený, proleptává se takto někdy, když přišla jeho chvíle, a domáhá se, aby byl vřazen v osudovou souvislost. Vím, že není vyhnutí, že mu musím udělat uvnitř místo, a štěpím se. Hrabu v sobě násilím prohlubeň pro vetřelce. Sním? Teď padám - zvysoka, znízka? - dost, že padám a že si pád uvědomuji. Ale náraz byl ne prudký a studeno a mokro mě naveskrz proniká. Mazlavé, řídké bláto vystříklo; s nevolí cítím, že jsem si zašpinil tvář. Vztahuji ruce, nahmatávám druhé. Pomáhají mi s tichým klením, vstávám, jsem znovu usazován. Zmocňuji se nové libosti: objevuji, že lze opříti záda o cosi pevného a mírně vyhloubeného i měkkého. Rozkošnicky se oddávám vzbouřené malátnosti a cítím přilnutí dvou těl, a jak se jejich teplem vypařuje pomalu vlhkost. Obaluje mě vodní pára - a já ze všeho, co tu je po ruce: ze tří lidí, par, tmy a odloučení buduji izolační komoru, v níž se s libostí oddávám rozkošem nezodpovědného -
Cože? Že tomu tak nesmí býti?! Série strážných výstřelů praská rychlým sledem. A teď: jako když prudké, krátké zavanutí větru na vysokých horách rozehnalo mlhu, o niž se kontinuelní větrný proud marně pokoušel.
- A tak, vyjekám prudce a zticha na své druhy, zapomněl jsem na Milenu Popovičovu.
He, ona tedy také má slovo v shromáždění?
- Blázníš? - dí oni.
- Smrt jako měřič času; jaká to alegorie! Ó doprovázejte, strážné výstřely, ono nic, jež prý se také událo. Stojí to za řeč? Je spravedlivo donucovat vojáka v poli, aby se mučil rozpomínkou na hloupé anekdoty a tápal v nich po vyšším smyslu? Ano, dobře tedy, budiž, strážné výstřely! Odbíjejte čas a odbíjejte tempo moróznímu nápěvu: Pravím vám, že dva dni poté, kdy jsem u mnichovských Propylejí marně na Milenu čekal (bylo to onoho večera, kdy došla Rýmkova brožura o síře z Kostajniku), měl jsem nejšťastnější poměr s jistou mnichovskou sklepnicí. Nebylo to fér, zato však poklidné - a toho mi tehdy bylo třeba. Milena opustila mě; ne já ji. A basta.
Ano, ano, potom přišla Paříž. Není naprosto pravda, že jsem se do ateliéru Brodziňského vetřel. Není, pravím, že není! Byl jsem tam doporučen a pozván Ivo Rističem. Jak, pravíte? Že jsem se spřátelil s Ivem jen proto, poněvadž jsem věděl, že chodí s Milenou? Což na tom, že jsem o tom věděl? Jakže, já že věděl, že mají spolu důvěrný poměr? Že jsem vše rozmyslil a připravil? Já? Mýlíte se, pane. Ostatně jsem měl stejné právo dáti se pozvati k Brodziňskému jako kdokoliv jiný. Odsloužil jsem se mu, vězte, lichotivými referáty. Ivovi rovněž. - Proč stahujete výsměšně rty? To je poněkud drzé, což? Ne! Tisíckrát ne, přísahám, přísahám, že jsem o tom, co se tehdy prý všeobecně vyprávělo, neměl tušení. Tak, tak. Ivo tedy těžký neurastenik a Milenin vztah k němu skoro sesterský!? Tem dvěma že každý šel tiše a uctivě z cesty, poněvadž věděl, že nejmenší poblouzení by zvrhlo Milenino milostné samaritánství, kam se vobětovala skoro zázrakem? - Ach, tedy tak tomu bylo? - Ale já nevěděl, že byli tehdy dokonale šťastni; ona svou obětí, on domněním, kterého nikdo nekácel, že učinil na Mileně zázrak svojí láskou. - Ne, to tedy věděl jsem ze všeho nejméně. Pravda, je strašným hříchem rozbíti štěstí tak dokonalé a tak velebné. Zvláště činí-li tak někdo, kdo sám je šťasten. - Byl-li jsem tehdy šťasten já? - Myslím, že ano; ano, vzpomínám si, že jsem byl velice šťasten. - V ateliéru? Jakže to tehdy bylo v ateliéru Brodziňského? Upozorňuji vás, že se v té věci později strašně klevetilo. Pravda je tato: Zůstali jsme toho večera nakonec jen čtyři: Milena, Ivo, Brodziňski a já. Ivo seděl za zástěnou u klavíru a preludoval. My tři byli v ateliéru a rozmlouvali jsme. Říkám vám to všechno docela poctivě. Potom Brodziňski vyšel. My s Milenou neměli náhodou co mluvit. Pravda je, že jsem položil svou ruku na její. Možná že jsem se na ni podíval řekněme zvláštně; vzpomněl jsem si na mnichovské doby, bylo mi tak trochu elegicky. Nic nachystaného, nic úmyslného. Říkám znovu, že nic takového nebylo. Pojednou přestal Ivo hrát. Bylo mi z toho náhlého a naprostého ticha úzko. Chtěl jsem promluviti, rozumějte - kvůli formě. Zdálo se mi to však zbabělým. Proto jsem mlčel. Ticho se protahovalo. Za chvíli počal Ivo bíti střídavě do nejhořejší a nejdolejší klávesy. V krátkých intervalech. Tak ob desítku. Bylo to strašné. Nemohl jsem promluviti. Ivo stále bil. Náhle zvolal: "Mileno, Brodziňski odešel. Rád bych přisedl k vám. Pojď, pomoz mi vstáti." Proč nešla, tážete se? Nu - já nevím. Podívala se na mě, a nešla. - Ivo za chvíli znovu: "Mileno, musím k vám." Zase uplynula chvíle. A pak: "Pro Ježíše Krista, Mileno!" Ještě asi třikráte uhodil do kláves. A potom bylo ticho. A krátce poté padla rána.
Penk! - prásklo v hůře.
Zrada! vykřikl jsem. Ale tu již cpala se mi do úst pěst, slyším: "Mlčet, mlčet, prozradíme se!" Nevím, mluvím-li jen šeptem, ale zdá se mi, že řvu: "Zrada? Brodziňski že hodnou chvíli předtím, než zpoza zástěny zazněla rána, viděl, stanuv ve dveřích, jak zápasím s Milenou, jako bych jí zbraňoval utéci k Ivovi? Já? He - toť dobré! Řekl jsem vám již, že jsem prostě jen položil svou ruku na její, a to pouze na chvíli. A řeknu vám ještě více. Po třetím Ivově zavolání pošeptal jsem jí - Cože jsem jí pošeptal? Ach, tak! Co! Nevinnou věc. Řekl jsem: Jsem šťasten a zdráv. - Nic více. Nevinná věc, uznejte! Ano, a Brodziňski mi později řekl: Tohle ještě přestojí. Pamatujte však, jak snadno lze jej zabíti."

+++

Moje izolační budka chátrá. Déšť padá hustě jako souvislý proud, nešelestí v listí, nežvachtá v kalužinách, nýbrž valí se nerušeným zvukovým tokem, je totožný s hlasem pralesa. Časem se všechna tato vodní hmota nárazem vichřice ze svislé dráhy vyšine a poté poléhá ticho na vše kol. Jen strážné výstřely jeden po druhém, co bys deset napočetl. Penk - penk; bim, bam. Sloupky se z řezavých těch zvuků tvoří a na sloupcích spočívá všechna vratká stavba bezvýznamné události. Bezvýznamné? Podlý! -
Bezvýznamné, ano, Ivo, bezvýznamné! Střehl jsem si svoje - a byť mlád, šťasten a zdráv, měl jsem právo účtovati s chorým a nešťastným. Neboť tys to byl, Ivo, jenž odvedl tehdy Milenu od Propylejí. A mstil-li jsem se tak pozdě a přesto, že zase už šťasten, tož proto jen, že nebylo dříve možno. Ale dnes je jiná, Ivo! Stojíme muž proti muži v rovném zápase. Dnes mám právo skoliti tě, tebe, který mi vcházíš do cesty a který bys tam vešel po létech znovu. Vari, vari! Ustaň stříleti, ustaň mučiti přepočítáváním starých účtů! Nenadouvej nicoty, nekomplikuj tragický dnešek! Jsem tu sám, Ivo, v strašlivé proláklině, bezútěšná je noc a nedozírné ráno; ať plyne čas, jako padá déšť, nedrť ho ve chvilky, z nichž každá chutná hořčeji, než by chutnala celá tiše plynoucí noc, zchvacujíc mě plynulým svým tokem! Neskanduj utrpení včerejška a dneška - je toho příliš, je toho příliš - a i ty, i já jsme sami na svých místech, oderváni ze sledu let. Nač tedy starý svár? Ustaň, Ivo, přikazuji! -
Ale rána za ranou dopadá s pochmurnou pravidelností. - Vichřice. A teď, z neznámé příčiny, počaly třískati strojní pušky, vyjí ručnice, sviští a prskají šrapnely, strhl se řev a hřímá nad deštěm a nad vichrem. A ve spoušti jako memento, všemu že musí býti konec, pravidelné strážné výstřely. Smrt měří čas.
Vytahuji revolver. - Boj a boj a do konce! Nesnesu této zavilé pravidelnosti, kdy se ve zmatku a divé úzkosti všecek vzpírám. - Tam v tu stranu. A třesk!
Kaménky se drolí; větévky praskají jakoby spěchem; něco se valí žduchajíc a poskakujíc. Teď dopadlo k mým nohám.
A je ticho. Noc spěje, déšť padá. Jedním, jediným nerušeným proudem valí se čas a odnáší radosti vzpomínek a žaly jejich a přenáší touhu po příštím a přenáší obavu před ním. A já sedím schoulen, voda ze mě řine. Nikdo mi již kouskováním věčna nepřipomíná ničemné pošetilosti, ani ničemná blaha, ani hoře příliš drobná. Jsem zabedněn vůči všem a všemu a veliké neznámé hoře změnilo se ve mně ve významné, plné Nic.
Ráno vrátili jsme se do vlastních řad. Brzo poté, v devět hodin, počala bitva. Mnoho jich padlo v proláklině pod Kostajnikem, kde jsem dnes v noci podruhé zabil Ivo Rističe, který mi nikdy neublížil.