Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• 1913
• básnická prvotina Richarda Weinera, kterou věnoval otci a matce
• tato jeho raná sbírka byla velmi příznivě přijata literární kritikou a čtenářskou veřejností
• Weiner se ve svých verších projevil jako bytostný tvůrce, jenž přejímal básnické imprese, metody modernistů a nebál se použít ani některé symbolistické znaky
• z podobizen ptáka a tuláka, kteří se stávají jakýmisi průvodci celého souboru, lze vypozorovat snahu zprostředkovat obraz ohraničeného prostoru života, spjatého s přírodou a volností

I. Uvedení

Jenž narozen jsi vedle světelných zřídel
a od povrchu země odvracíš zrak,
v němž čte se touha i zhrdání - šetři svých křídel!
Šetři svých křídel! Neboť někdy, jak pták
uděšen v strnulost pohledem hadím,
měl bys jich silných potřebí.
Já, smutně zkušený, dobře radím.
Vidíš-li slunce na nebi,
vidíš-li hvězdy a slyšíš-li vítr, jak řádí,
v oddaném srdci k prvkům se pohybu,
k prvkům se světla druž. Nerozplýtvej však své mládi
v družnosti s nimi. Neb někdy za chybu,
spáchanou takovým rozpětím síly,
víš-li, čím splatíš?...

V mých těžkých a strohých slovech je bědno dnes číst.
Je jako raněné divoké zvíře srdce mé dneska,
bez myšlenky, bez pohnutí, bez citu... Jen svist,
jen svist suchým listím slyším.
Byl pták a byl had - - -
O ptačím životu se zachtělo mi psát.
Teď, když jsem otevřel
zděšením zavřené oči, tu slyším a vidím
ptačí ten život, jenž šťastných příhod byl pln.

Slyším jej zpěvem a šveholným letem jej vidím,
slyším jej v trylcích, ach, slyším jej v šumotu vln.
Kde je, kde je, kam se poděl?

Byl, zpíval, létal - není.
Od těžké práce denní
zvedni již hlavu svou.
A slyš, jak vypravuji
příhody, jež se snují
mým mládím v zradu daným, mou myslí tesklivou.

Soucitné děti pláčí
nad smutnou smrtí ptačí.
Jim není života
krom snadných ptačích písní,
krom nadšení, jež vysní:
jim ptačí bytost lehkou zpěvánkou kolotá.

Ty však pohlédni hlouběj.
Po denní práci hloubej,
proč skonal tento pták.
Ne smrt, zřím život ptačí.
A odtud bázliv stáčí
se k lidem udolaným můj zamlžený zrak.

Zřím ty, již klesli mladí.
Ty, kterým pohled hadí
zavelel stát.
Proč - tážeš se? Kdo ví tu?
Snad že v těch očích svitu
je hrůzný majestát
závisti zeměplaze,
jenž čeká v bídné snaze -
a v chvíli příhodné,
zvítěziv nad únavou
životů šťastných, dravou
svých očí skelnosti jim srdce probodne.

Byl, létal, zpíval - není.
Já v němém podivení
zřím jeho život teď.
Jdu poli z lesa k městu
a zdá se mi, že jest tu
ve ptačím zhynutí života přípověď.

Kdo chcete se mnou jíti?
Tam ptačí život svítí
duhových světel hrou.
Byl, létal, zpíval - není.
Pohleďme usmíření
do bran, jež se nám s tichou teď hudbou otevrou.

II. Zrození ptáka

Takové slavné chvíle ten starý dub již nezřel
potom a předtím sotva si ji kdy zobrazoval,
jak tehdy ráno, když si vesele
pták-dítě východ ze skořápky kloval.

Slunce tehdy dříve vyšlo a mraky
bílé a rozdulé válely se k západu.
Břízy a osiky v ranním bystrém větru
mávaly listy jak na poplach.
Modříny stály přísně jak stráž,
smrky a sosny, vzdorujíce větru,
jen nerady klátily vrcholky.
Dub však, jenž nesl hnízdo, ztužil své větve,
nehnul ni údem,
vyznamenávaný chrabřec před tváří vojska.
Tehdy již kvetly jitrocel, konvalinky a mužíček
na stráni na kraji lesa.
Jahodník kvetl a brusiníku lesklé listy
po mechu byly všude.
Rychle se honili střevlíci, jsouce tu posly.
Půda byla kyprá a vlhká - a v ní bylo sídlo
vší lesní vůně.

Nerady válely se mraky
bílé a rozdulé k západu,
musily však, hnány větrem a dnem.
Bylo hlučno hlukem, jejž slyší
jedině bytosti lesní.
Člověku, jenž zde bloudil,
zdálo se lesní ticho
v časném ránu
tichou mší.

Usedl na kraj lesa, a zatímco v kotlinu
hleděl, kde rodné město jeho se prostíralo,
nalezl šťastné slovo a řekl je: "Vidím svou otčinu,
ráno ji nalézám." Nyní ticho se tišším zdálo.

Pospíchal tmavou nocí, by v prvním dne úsvitu
od kraje lesa mohl město své pozdraviti.
Červené jeho střechy, nelesklé ještě, hledí tu
pokojně k nebi. Kříž však na věži již se třpytí.

Na všechny myslí znovu, jež zakrátko políbí,
on, jenž se po potulkách šťastně dnes domů vrací.
"Vidím svou otčinu v úsvitu ranním, zda mohli by
v chvíli té ptáci mlčet?" zvolal. Tu pěli ptáci.

Nikdy ještě nebyl údol tak smavý,
nikdy se střechy města nesmály tak do modra.
Krajina všechna teď byla jedním svátkem.
V loukách se třpytily potoky,
na jejich březích pomněnek trs,
milý a vroucný, čistý odraz nebe.
Lán úrodný sliboval hojnost.

Ke branám města vozy venkovské míří,
zvoní již zvony.
Všude se pojí zvuky v sváteční píseň.
Nahoře kvete jitrocel, konvalinky a mužíček
po stráni plazí se z lesa,
v dolinu nesa, co v šeru lesním vůní dýše.

Z doliny zato vzhůru
poslové-střevlíci vynesli potoku pozdrav.
Země byla nová a krásná, a nad ní se třpytil
závojek jara.
Dávno se odvalily mraky
bílé a rozdulé k západu,
musily, zahnány větrem a dnem.
Bylo hlučno hlukem, jejž slyší
všichni, jimž jasno je v srdci.
Člověku, jenž šel k městu,
ptáku, jenž začal žíti,
jasně bylo,
vítězně.

Takové slavné chvíle ten starý dub již nezřel
potom a předtím sotva si ji kdy zobrazoval,
jak tehdy, kdy se tulák z dálky vracel
a dítě-pták se ze skořápky kloval.